Okresní soud v Děčíně 14 C 184/2026-19 – Náklady řízení

Žalobkyně se domáhala na žalovaném zaplacení částky 24 997 Kč s přísl. Žalobu odůvodnila tím, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně (, právnická osoba, ) a žalovaným došlo dne 22. 2. 2025 k uzavření smlouvy o úvěru, na základě které byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 20 000 Kč, který se žalovaný zavázal uhradit spolu s úroky ve výši 4 997 Kč.2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil.3. Soud má za prokázáno, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným byla dne 22. 2. 2025 uzavřena smlouva o úvěru č. , hodnota, , na základě které právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému úvěr do výše 20 000 Kč. Žalovaný se ve smlouvě zavázal vyčerpanou částku úvěru vrátit spolu s úrokovým navýšením. Tato skutková zjištění soud učinil z výše citované smlouvy. Z výpisu z bankovního účtu má soud za prokázáno, že žalobkyně žalovanému celkem poskytla částku 20 000 Kč na jeho bankovního účet.4. Po právní stránce soud posoudil právní vztahy vzniklé mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným podle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), jako smlouvu o úvěru, přičemž zároveň se právní poměry mezi účastníky řízení řídí příslušnými ustanoveními zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů (dále jen „ZSÚ“). Soud dospěl k závěru, že smlouva o spotřebitelském úvěru je absolutně neplatná podle § 87 odst. 1 ZSÚ, jelikož právní předchůdkyně žalobkyně nesplnila povinnost stanovenou v § 86 odst. 1 ve spojení s § 75 ZSÚ, tedy že by náležitě, dostatečně a s odbornou péčí posoudila schopnost žalovaného splácet poskytnutý úvěr. Podle § 86 odst. 2 ZSÚ poskytovatel posouzení úvěruschopnosti činí zejména na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele, a dále způsobu plnění dosavadních dluhů. K tomuto porovnání však vzhledem k nedostatku jakýchkoli podkladů k příjmům a výdajům žalovaného v daném případě nedošlo. Žalobkyně tedy neprokázala, že byla řádně zkoumána úvěruschopnost žalovaného.5. S ohledem na to, že uzavřená smlouva je absolutně neplatná, má žalobkyně, jejíž aktivní legitimace je dána v důsledku smlouvy o postoupení pohledávek (§ 1879 o. z.), právo pouze na zaplacení částky představující bezdůvodné obohacení na straně žalovaného podle § 2991 o. z., přičemž se jedná o nezaplacenou jistinu úvěru. Žalovaný je tak podle § 87 odst. 1 věta třetí ZSÚ povinen vrátit žalobkyni vzniklé bezdůvodné obohacení ve výši 20 000 Kč. Tím, že dosud žalobkyni ničeho neuhradil, dostal se do prodlení se splněním peněžitého závazku dle § 1968 o. z. a vedle práva na vydání bezdůvodného obohacení žalobkyni vzniklo též právo požadovat úrok z prodlení podle ustanovení § 1970 o. z. ve výši určené nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Ve zbylém rozsahu byla žaloba zamítnuta.6. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu tak, že přiznal žalobkyni nárok na náhradu nákladů řízení ve výši 60 %. Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 1 000 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 24 997 Kč sestávající z částky 400 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 1 500 Kč ve výši 315 Kč. Z částky ve výši 2 815 Kč pak 60 % činí 1 689 Kč.