Okresní soud v Děčíně 32 C 85/2026-22 – Smlouva pracovní

Žalobkyně se žalobou domáhala zaplacení částky uvedené ve výroku tohoto rozsudku. Uvedla, že právní předchůdkyně žalobkyně, a to společnost , právnická osoba, , IČ: , IČO, (dále jen „právní předchůdkyně žalobkyně“) dne 24. 11. 2022 uzavřela se žalovaným úvěrovou smlouvu č. , hodnota, , na základě které poskytla žalovanému úvěr ve výši 18 000 Kč, který se žalovaný zavázal vrátit v 78 pravidelných splátkách po 521 Kč splatných týdně do spolu se sjednaným příslušenstvím. Žalovaný ale úvěr splatil pouze ve výši 5 063 Kč, zbylou část úvěru žalovaný nevrátil. Žalobkyně nicméně požaduje pouze jistinu a úrok z prodlení z titulu bezdůvodného obohacení.2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil.3. Ze smlouvy č. , hodnota, ze dne 24. 11. 2022 soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně se zavázala žalovanému poskytnout úvěr ve výši 18 000 Kč a žalovaný se zavázal jej splácet částkou 521 Kč v 78 splátkách splatných týdně.4. Z tabulky umoření ke smlouvě č. , hodnota, soud zjistil, že žalovaný čerpal úvěr ve výši 18 000 Kč dne 24. 11. 2022. Z výpisu čerpání, splátek a úhrad ke smlouvě č. , hodnota, soud dále zjistil že žalovaný zaplatil částku 5 063 Kč.5. Ze zákaznické karty ke smlouvě č. , hodnota, soud zjistil, že při poskytování úvěru právní předchůdkyně žalobkyně vyšla z prohlášení žalovaného, a sice, že žalovaný žije v jiném bydlení, tj. není vlastník či spoluvlastník, nájemce, spolubydlící, nežije s rodiči ani na ubytovně či pečovatelském domě, má základní vzdělání, je ženatý či v registrovaném partnerství, úvěr žádá na neočekávané výdaje, je majitelem auta, pracuje na plný úvazek jako uklízeč veřejných prostranství s čistým příjmem 14 457 Kč, další příjmy domácnosti činí 37 450 Kč, kdy čistý příjem byl ověřen pracovní smlouvou a výplatními páskami, externí splátky žadatele činí 1 000 Kč, interní splátky 3 018 Kč. Odhadované měsíční výdaje činí 1 000 Kč. Jiné údaje něž příjmy žalovaného nebyly nikterak ověřeny.6. Ze smlouvy o postoupení pohledávky, z její přílohy, kterou tvoří seznam postoupených pohledávek a oznámení o postoupení pohledávky ze dne 21. 10. 2025 a podacího lístku ze dne 21. 11. 2025 soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně a žalobkyně se dohodla na postoupení pohledávky z úvěrové smlouvy č. , hodnota, za žalovaným a tuto skutečnost žalovanému oznámila.7. Výzvou ze dne 16. 1. 2026 žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dlužných částek pod pohrůžkou podání žaloby, jak soud zjistil z příslušné výzvy, přičemž výzva byla odeslána dne 16. 1. 2026, jak soud zjistil z příslušného podacího archu.8. Na základě provedeného dokazování dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu ve věci samé:9. Dne 24. 11. 2022 žalovaný uzavřel smlouvu o úvěru, na jejímž základě mu byl poskytnut úvěr ve výši 18 000 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnuté peněžní prostředky vrátit v 78 týdenních splátkách po 521 Kč. Téhož dne byl úvěr žalovanému vyplacen v plné sjednané výši 18 000 Kč. Na úhradu svého dluhu žalovaný následně zaplatil celkem částku 5 063 Kč. Před uzavřením úvěrové smlouvy právní předchůdkyně žalobkyně posuzovala úvěruschopnost žalovaného na základě údajů, které jí žalovaný sdělil. Žalovaný uvedl, že pracuje na plný úvazek jako uklízeč veřejných prostranství s čistým měsíčním příjmem 14 457 Kč, další příjmy domácnosti činí 37 450 Kč měsíčně, externí splátky představují částku 1 000 Kč měsíčně, interní splátky částku 3 018 Kč měsíčně a odhadované měsíční výdaje činí 1 000 Kč. Právní předchůdkyně žalobkyně ověřila pouze příjem žalovaného prostřednictvím pracovní smlouvy a výplatních pásek, zatímco ostatní údaje rozhodné pro posouzení úvěruschopnosti, zejména údaje o dalších příjmech domácnosti, o výdajích, majetkových a osobních poměrech, nijak neověřovala a vycházel toliko z prohlášení žalovaného. Následně byla pohledávka z uvedené úvěrové smlouvy postoupena na žalobkyni, která se stala novou věřitelkou žalovaného. Tato skutečnost byla žalovanému oznámena. Protože žalovaný svůj závazek řádně nesplnil, vyzvala jej žalobkyně dne 16. 1. 2026 k úhradě dlužných částek s upozorněním na možnost soudního vymáhání pohledávky. Výzva byla žalovanému téhož dne odeslána. Žalovaný však dlužnou částku ani poté neuhradil.10. Na základě shora uvedeného závěru o skutkovém stavu posoudil soud věc po právní stránce takto:11. Uzavřená smlouva jeví znaky smlouvy o úvěru podle § 2395 o. z., neboť smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úrok. Podle § 2399 odst. 1 o. z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do jednoho měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.12. Jelikož shora uvedenou smlouvu žalovaný neuzavřel v rámci své podnikatelské činnosti, uzavřel ji jakožto spotřebitel dle § 419 o. z., proto se na věc vztahuje i zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „z. s. ú“). Dle § 86 z. s. ú. je poskytovatel spotřebitelského úvěru (za který je dle § 2 odst. 1 z. s. ú. třeba považovat i peněžitou zápůjčku) před uzavřením smlouvy posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel může poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Poruší-li tuto povinnost, je smlouva o spotřebitelském úvěru dle § 87 odst. 1 z. s. ú., ve znění ke dni uzavření smlouvy, neplatná, přičemž spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy.13. Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/18 uvedl, že obecný soud, který nezkoumá, zda poskytovatel spotřebitelského úvěru prověřil schopnost spotřebitele úvěr splácet, zasáhne do základního práva spotřebitele na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Dovodil totiž, že důsledky porušení této povinnosti se netýkají jen dlužníka spotřebitele, ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů, proto musí poskytovatel úvěru řádně prověřit možnost spotřebitele úvěr splácet. Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet, přičemž pokud tuto povinnost poruší, je úvěrová smlouva neplatná. Soudní dvůr Evropské unie pak ve věci sp. zn. C – 679/18 rozhodl ve věci předběžné otázky tak, že české soudy jsou povinni zkoumat, zda poskytovatel úvěru řádně posoudil úvěruschopnost spotřebitele, z úřední povinnosti, nikoli jen na návrh dlužníka.14. S ohledem na tuto judikaturu je pak dle názoru soudu smlouvu o úvěru, před jejímž uzavřením poskytovatel řádně nezkoumal úvěruschopnost dlužníka považovat za neplatnou nejen dle § 87 odst. 1 z. s ú., ale i dle § 580 odst. 1 o. z. Protože sankce neplatnosti smlouvy je stanovena nejen na ochranu dlužníka, ale i na ochranu společnosti, je tato neplatnost neplatností absolutní, tedy není nutné, aby se jí před soudem dlužník musel dovolat. Na uvedenou judikaturu ostatně reagoval i zákonodárce novelizací ustanovení § 87 odst. 1 z. s. ú., kdy s účinností od 29. 5. 2022 je soud povinen k neplatnosti smlouvy z důvodu nedostatečného zkoumání úvěruschopnosti přihlédnout i bez návrhu.15. V dané věci soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně zkoumala úvěruschopnost žalovaného tak, že vyšla z jím tvrzených příjmů a příjmů domácnosti a jím tvrzených výdajů, kdy právní předchůdkyně žalobkyně ověřila pouze příjmy žalovaného, nikterak již ale další příjmy domácnosti ani výdaje žalovaného.16. Soudní praxe je ustálena v závěru, že při zkoumání úvěruschopnosti úvěrující nepostupuje s potřebnou odbornou péčí při posuzování úvěruschopnosti, pokud se spolehne jen na spotřebitelem tvrzené údaje, které nikterak neověří, srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, usnesení Vrchního soudu v Olomouci sen. zn. 14 VSOL 58/2018-80, č.j. 1 ICm 1382/2017, rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové č.j. 53 ICm 3291/2018-22, rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 1 As 30/2015 – 39 či rozsudek Krajského soudu v Praze č. j. 28 Co 279/2020- 167, v podrobnostech, zejména s ohledem na formulaci požadavku ověření skutečností uvedených spotřebitelem, pak soud pro stručnost odkazuje na odůvodnění uvedených rozhodnutí.17. Jelikož v řízení bylo prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně před poskytnutím spotřebitelského úvěru ověřila pouze příjem žalovaného prostřednictvím pracovní smlouvy a výplatních pásek, nikoli však další příjmy domácnosti, údaje o výdajích žalovaného ani další skutečnosti rozhodné pro posouzení jeho schopnosti úvěr splácet, soud uzavírá, že posouzení úvěruschopnosti žalovaného neprovedla způsobem odpovídajícím požadavkům § 86 z. s. ú. Samotné ověření příjmů totiž není pro řádné posouzení úvěruschopnosti dostačující. Schopnost spotřebitele splácet úvěr je nutné posuzovat porovnáním jeho příjmů a celkové výdajové a dluhové zátěže. I spotřebitel s dostatečným příjmem totiž nemusí být schopen nový úvěr splácet, pokud je jeho příjem zatížen jinými závazky nebo pravidelnými výdaji. Bez ověření údajů o výdajích a dalších závazcích spotřebitele nelze spolehlivě zjistit jeho skutečnou disponibilní částku použitelnou pro splácení úvěru, a tudíž ani učinit kvalifikovaný závěr o jeho úvěruschopnosti. Právní předchůdkyně žalobkyně tak při posouzení úvěruschopnosti z podstatné části vycházela pouze z údajů sdělených žalovaným, aniž by jejich správnost a úplnost náležitě ověřila. Tím porušila povinnost stanovenou v § 86 z. s. ú., a proto je shora uvedená smlouva neplatná.18. S ohledem na neplatnost smlouvy je tak namístě uzavřít, že předmětnou částku vyplatila právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému bez právního důvodu, čímž se žalovaný bezdůvodně obohatil, je proto povinen částku, o kterou se bezdůvodně obohatil, dle § 2991 o. z. vrátit. Předmětná pohledávka pak byla dle § 1879 o. z. převedena na žalobkyni v důsledku uzavřené smlouvy o postoupení pohledávky. Ohledně vydání bezdůvodného obohacení pak ustanovení § 87 odst. 1 z. s. ú. obsahuje zvláštní úpravu, když stanoví, že v případě neplatnosti smlouvy z důvodu nedostatečného zkoumání úvěruschopnosti je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem, přičemž dle odst. 2 citovaného ustanovení platí, že je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.19. Ze shora uvedeného ustanovení tedy vyplývá, že žalobkyni lze přiznat pouze nezaplacenou část jistiny dluhu, žalovaný není povinen hradit žádné sjednané příslušenství. Žalobkyni nenáleží ani úrok z prodlení, neboť žalovaný se dosud v prodlení neocitl. Pokud jde totiž o splatnost povinnosti vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru, v projednávaném případě nedošlo mezi stranami k dohodě o době splatnosti v době přiměřené možnostem spotřebitele, a proto je soud nucen stanovit splatnost svým rozhodnutím (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021). Jelikož lhůta k plnění závazku z neplatného právního jednání je stanovena soudem a uplyne až po právní moci rozsudku, není tak žalovaný s plněním závazku dosud v prodlení a z tohoto důvodu tak dosud není povinen hradit úrok z prodlení.20. Jelikož žalovaný byl v řízení nečinný, přičemž se nezúčastnil žádného z nařízených jednání, soud proto žalovaného nemohl poučit dle § 118a odst. 1 o. s. ř. k doplnění tvrzení ohledně jeho majetkových poměrů, proto soud neučinil k možnostem žalovaného vrátit žalobkyni dluh žádné skutkové zjištění, tedy soud stanovil lhůtu k plnění žalovaného ihned a povinnost uhradit dluh žalovanému uložil zaplatit v obecné třídenní pariční lhůtě.21. S ohledem na shora uvedené soud uložil žalované zaplatit rozdíl mezi poskytnutými peněžními částkami (18 000 Kč) a zaplacenými částkami (5 063 Kč), který představuje nezaplacenou jistinu. Ve zbytku pak soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.22. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 1 005 Kč, přičemž tato částka představuje 50 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 75 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 25 %, příslušenství kapitalizováno ke dni vyhlášení rozsudku). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 800 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 12 937 Kč sestávající z částky 400 Kč za každý ze dvou úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně dvou paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 1 000 Kč ve výši 210 Kč.