Okresní soud v Děčíně 6 C 110/2026-33 – Náklady řízení

o 15 496 Kč s příslušenstvím

Žalobkyně se podanou žalobou po žalovaném domáhala zaplacení částky 15 496 Kč se zákonným úrokem z prodlení. Na odůvodnění tohoto žalobního požadavku uvedla, že žalovaný dne 21.4. 2025 uzavřel s právním předchůdcem žalobkyně, a to společností , právnická osoba, , IČ , IČO, (dále jen „právní předchůdce žalobkyně“) smlouvu o úvěru č. , hodnota, , na jejímž základě byla dne 21. 4. 2025 vyplacena částka 12 000 Kč na účet žalovaného, kterou se žalovaný zavázal zaplatit do 29. 6. 2025 spolu se smluvním úrokem ve výši 3 496 Kč. Žalovaný v dohodnuté době splatnosti nezaplatil právnímu předchůdci žalobkyně ničeho. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 12. 12. 2024 právní předchůdce žalobkyně postoupil pohledávku za žalovaným žalobkyni. Žalovaný se ve věci nevyjádřil.Soud vzal v řízení za prokázané, že právní předchůdce žalobkyně a žalovaný se dohodli na tom, že právní předchůdce žalobkyně poskytne žalovanému peněžní prostředky ve výši 12 000 Kč, přičemž žalovaný je právnímu předchůdci žalobkyně vrátí do 29. 6. 2025 spolu s úrokem z úvěru ve výši 3 496 Kč. Žalovaný právnímu předchůdci žalobkyně nezaplatil ničeho. Tyto skutečnosti vyplývají jednak z tvrzení žalobkyně, jednak z listin předložených žalobkyní (zejména smlouva o úvěru).Již z výše uvedených skutkových zjištění je zřejmé, že právní předchůdce žalobkyně a žalovaný evidentně směřovali k uzavření smlouvy o úvěru podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“). K platnému uzavření smlouvy o úvěru však nedošlo, a to přesto, že žalovaný od právního předchůdce žalobkyně peněžní prostředky převzal. V posouzením případě totiž právní předchůdce žalobkyně na straně úvěrujícího, resp. věřitele vystupoval v pozici podnikatele (právní předchůdce žalobkyně podnikal m. j. v oblasti poskytování nebo zprostředkování spotřebitelských úvěrů) a žalovaný na straně úvěrovaného, resp. dlužníka, jako spotřebitel. Zároveň ovšem v § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, klade na poskytovatele takovýchto úvěrů povinnost s odbornou péčí přezkoumat schopnost dlužníka splácet úvěr, a to na základě informací získaných jako od dlužníka, tak i z databází dlužníků apod. Žádná určitá kritéria, jež by vymezovala onu „odbornou péči“, v zákoně obsažena nejsou, nicméně se dá předpokládat, že věřitel nedostojí svým povinnostem, poskytne-li úvěr spotřebiteli na základě informací o měsíčních příjmech, které pocházejí přímo od spotřebitele, aniž by se tyto informace ověřil, např. u zaměstnavatele. V posouzeném případě sice právní předchůdce žalobkyně tvrdil, že informace o majetkových poměrech žalovaného zjišťoval, nicméně žádným relevantním způsobem tuto skutečnost důkazně nedoložil. Lze proto uzavřít, že právní předchůdce žalobkyně nedostál své zákonné povinnosti před poskytnutím úvěru s odbornou péčí úvěru schopnost žalovaného posoudit.Za této situace je zřejmé, že nemohlo dojít k platnému uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru, resp. takto uzavřenou smlouva je ve smyslu výše už citovaného ustanovení § 86 odst. 1,2 zákona o spotřebitelském úvěru absolutně neplatná (věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná).Právním předchůdcem žalobkyně tak bylo žalovanému plněno na základě neplatné smlouvy. Evidentně tak na straně žalovaného došlo k tzv. bezdůvodnému obohacení. Podle § 2991 odst. 1 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodů obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. V posuzovaném případě byla majetková sféra žalovaného zvětšena o částku 12 000 Kč, když žalovaný v mezidobí ničeho neuhradil. Proto soud zavázal žalovaného, aby peněžní částku 12 000 Kč žalobkyni zaplatil. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek se totiž žalobkyně stala oprávněným domáhat se vydání tohoto bezdůvodného obohacení namísto právního předchůdce žalobkyně (§ 1879 a násl. o. z.). Zároveň soud zavázal žalovaného zaplatit žalobkyni i příslušenství žalované pohledávky v podobě zákonného úroku z prodlení. V prodlení je podle ustanovení § 1968 o. z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní. Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat ve smyslu ustanovení § 1970 o. z. zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením vlády č. 351/2013 Sb. V posuzovaném případě prodlení žalovaného se splněním peněžitého dluhu nastalo nejdříve dne 22. 11. 2025, když v řízení nebylo prokázáno, že žalovaný byl k zaplacení vyzván dříve, jak dne 18. 11. 2025.Co se týče zbylých žalobkyní uplatněných nároků, pak ty byly soudem zamítnuty, a to včetně části příslušenství v podobě nároku na zaplacení úroku z prodlení. Žalobkyně opírala důvodnost těchto nároků o smluvní ujednání. Nicméně, za situace, kdy smlouva mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným nebyla uzavřena platně, ztrácejí tyto nároky oporu a nebylo možno je soudem přiznat.O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 1 263 Kč, přičemž tato částka představuje 54,88 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 77,44 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 22,56 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 800 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 15 496 Kč sestávající z částky 400 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t.