Okresní soud v Děčíně 6 C 112/2026-45 – Náklady řízení

o 43 341,29 Kč s příslušenstvím

Žalobkyně se podanou žalobou po žalované domáhala zaplacení částky 43 341,29 Kč se zákonným úrokem z prodlení. Na odůvodnění tohoto žalobního požadavku uvedla, že žalovaná dne 24. 3. 2025 uzavřela s právním předchůdcem žalobkyně, a to společností , Anonymizováno, , Anonymizováno, , Anonymizováno, , Anonymizováno, . , Anonymizováno, . , Anonymizováno, . (dříve , Anonymizováno, , Anonymizováno, , , Anonymizováno, ., Anonymizováno, ., Anonymizováno, .), dále jen „právní předchůdce žalobkyně“ smlouvu o revolvingovém úvěru, na jejímž základě žalovaná čerpala úvěr v konečné výši 56 041,29 Kč. Žalovaná poskytnuté peněžní prostředky řádně nesplácela a právní předchůdce žalobkyně proto vyzval žalovanou k uhrazení celé dlužné částky včetně jejího příslušenství. Žalovaná dluží na jistině 43 341,29 Kč. Smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 27. 1. 2020 právní předchůdce žalobkyně postoupil pohledávku za žalovanou žalobkyni. Žalobkyně vznesla požadavek na zaplacení zákonných úroků z prodlení.Žalovaná k věci uvedla, že na jistině uhradila celkem částku 12 700 Kč, snažila se věc řešit splátkovým kalendářem, ovšem jí nebylo vyhověno.Soud vzal v řízení za prokázané, že právní předchůdce žalobkyně a žalovaná se dohodli na tom, že žalobkyně umožní žalované čerpat peněžní prostředky do výše 56 041,29 Kč, které se žalovaná zavázala splácet v pravidelných měsíčních splátkách. Tyto pravidelné měsíční splátky však žalovaná řádně nehradila, přičemž na jistině úvěru zůstala dlužna výše v odůvodnění rozsudku specifikované částky. Tyto skutečnosti vyplývají jednak z tvrzení žalobkyně, jednak z listiny předložených žalobkyní (zejména smlouvy o úvěru).Již z výše uvedených skutkových zjištění je zřejmé, že právní předchůdce žalobkyně a žalovaná evidentně směřovali k uzavření smlouvy o úvěru podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“). K platnému uzavření smlouvy o úvěru však nedošlo, a to přesto, že žalovaná od právního předchůdce žalobkyně peněžní prostředky převzala. V posouzením případě totiž právní předchůdce žalobkyně na straně úvěrujícího, resp. věřitele vystupoval v pozici podnikatele (právní předchůdce žalobkyně podnikal m. j. v oblasti poskytování nebo zprostředkování spotřebitelských úvěrů) a žalovaná na straně úvěrovaného, resp. dlužníka, jako spotřebitel. Na vztahy mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou tak plně dopadaly kromě obecné úpravy tzn. spotřebitelských smluv, jež je v občanském zákoníku obsažena v § 419 a násl. o. z. a § 1810 a násl. o. z., i ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, v platném znění. Zároveň ovšem v § 86 zákona o spotřebitelském úvěru klade na poskytovatele takovýchto úvěrů povinnost s odbornou péčí přezkoumat schopnost dlužníka splácet úvěr, a to na základě informací jak od dlužníka, tak i z databází dlužníků apod. Žádná určitá kritéria, jež by vymezovala onu „odbornou péči“ v zákoně obsažena nejsou, nicméně se dá předpokládat, že věřitel nedostojí svým povinnostem, poskytne-li úvěr spotřebiteli na základě informací o měsíčních příjmech, které pocházejí přímo od spotřebitele, aniž by si tyto informace ověřil například u zaměstnavatele.V posouzeném případě sice právní předchůdce žalobkyně informace o majetkových poměrech žalované zjišťoval, nicméně tato zjištění byla zjevně nedostatečná a v důsledku toho došlo k nesprávnému, resp. k mylnému vyhodnocení úvěruschopnosti žalované a postup právního předchůdce žalobkyně nelze označit za odbornou péči ve smyslu níže citovaného zákona. Žalobkyně uvedla, že vyžádala informace o příjmech žalované, pracovních, příjmových, výdělkových a jiných relevantních poměrech a tyto ověřila na základě dokumentů vyžádaných od žalované, resp. případné nahlédnutí do relevantních databází, ovšem tyto skutečnosti ničím nedoložila. K výzvě soudu ani žádným způsobem neosvědčila, jakým způsobem zkoumala úvěruschopnost žalované. Takováto zjištění jsou ovšem naprosto nedostačující, není zřejmé, zda právní předchůdce žalobkyně ověřil příjem žalované, zda je žalovaná zaměstnána na dobuurčitou či neurčitou, jaké má jiné výdaje mimo splátek jiným společnostem. Za této situace je zřejmé, že nemohlo dojít k platnému uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru, resp. takto uzavřená smlouva je ve smyslu výše už citovaného ustanovení § 86 odst. 1,2 zákona o spotřebitelském úvěru absolutně neplatná (věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná).Právním předchůdcem žalobkyně tak bylo žalované plněno na základě neplatné smlouvy. Evidentně tak na straně žalované došlo k tzv. bezdůvodnému obohacení. Podle § 2991 odst. 1 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodů obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Proto soud zavázala žalovanou, aby peněžní částku ve výši 25 100 Kč žalobkyni uhradila, když žalovaná uhradila právnímu předchůdci žalobkyně částku 12 700 Kč, jak vyplývá ze skutkových tvrzeních žalobkyně, tak z prohlášení žalované a potvrzení o provedení platby žalovanou. Právní předchůdce žalobkyně poskytl žalované částku 37 800 Kč, jak bylo zjištěno z prohlášení banky Raiffeisen Bank, a.s. ze dne 25. 6. 2026, kde bylo zjištěno, že žalované byly poskytnuty právním předchůdcem žalobkyně peněžní prostředky ve výši 35 000 Kč dne 24. 3. 2025 a dále 2 800 Kč dne 25. 4. 2025. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek se totiž žalobkyně stala oprávněným domáhat se vydání tohoto bezdůvodného obohacení namísto právního předchůdce žalobkyně (§ 1879 a násl. o. z.). Zároveň soud zavázal žalovanou zaplatit žalobkyni i příslušenství žalované pohledávky v podobě zákonného úroku z prodlení. V prodlení je podle ustanovení § 1968 o. z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní. Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat ve smyslu ustanovení § 1970 o. z. zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením vlády č. 351/2013 Sb. V posuzovaném případě prodlení žalované se splněním peněžitého dluhu nastalo nejdříve dne 29. 11. 2025, když v řízení nebylo prokázáno, že žalovaná byla k zaplacení vyzvána dříve, jak dne 25. 11. 2025.Co se týče zbylých žalobkyní uplatněných nároků, pak ty byly soudem zamítnuty, a to včetně části příslušenství v podobě nároku na zaplacení úroku z prodlení. Žalobkyně opírala důvodnost těchto nároků o smluvní ujednání. Nicméně, za situace, kdy smlouva mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným nebyla uzavřena platně, ztrácejí tyto nároky oporu a nebylo možno je soudem přiznat.O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 654 Kč, přičemž tato částka představuje 15,82 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 57,91 % a úspěchu žalované v rozsahu 42,09 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 1 734 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 43 341,29 Kč sestávající z částky 700 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t.Lhůta k plnění je dána ustanovením § 160 odst. 1 o.s.ř.