19 C 273/2020-21 — Okresní soud v Domažlicích

1. Žalobkyně se v řízení domáhala vydání rozhodnutí, kterým by soud žalované uložil povinnost uhradit žalobkyni částku 7 395,50 Kč, kterou byla žalovaná povinna zaplatit původnímu věřiteli z titulu úvěrové smlouvy, resp. smlouvy o zápůjčce, a dále příslušenství v podobě kapitalizovaných (ve výši 2 733,21 Kč a 1 037,22 Kč) i nekapitalizovaných úroků (ve výši 29 % ročně) a zákonných úroků z prodlení. Žalovaná podle tvrzení žalobkyně porušila svou povinnost, neboť včas a řádně nesplatila úvěr, který jí právní předchůdkyně žalobkyně poskytla, resp. nesplatila zápůjčku, která jí byla poskytnuta. 2. Žalovaná se k podané žalobě v poskytnuté lhůtě ani později nevyjádřila. Současně ve smyslu ustanovení § 101 odst. 4 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.”), byť toliko fikcí, vyjádřila souhlas s rozhodnutím věci bez jednání podle § 115a o. s. ř.; obdobný souhlas dala žalobkyně již v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu. 3. Soud provedl důkaz listinami předloženými žalobkyní, v prvé řadě smlouvou o zápůjčce ze dne [datum], uzavřenou mezi [právnická osoba] a žalovanou, a Tabulkou umoření, vyhotovenou dne [datum]. 4. Na základě těchto listinných důkazů dospěl soud k závěru, že žalovaná uzavřela – hodnoceno podle obsahu tohoto právního jednání – s právní předchůdkyní žalobkyně smlouvu o úvěru, na základě které se jí právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout úvěr ve výši 6 000 Kč, za což měla žalovaná v pětačtyřiceti týdenních splátkách právní předchůdkyni žalobkyně„ vrátit“ celkem částku 10 612 Kč s tím, že částku 2 863 Kč v tomto případě představoval„ poplatek za komfortní a flexibilní splácení“, a částku 950 Kč poplatek za„ zpracování a doručení“; samotné úroky pak měly představovat částku 799 Kč. 5. Po právní stránce soud posoudil právní vztah mezi žalovanou a právní předchůdkyní žalobkyně jako právní vztah založený smlouvou o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. občanského zákoníku ve spojení se zákonem č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru. 6. Soud přitom dospěl k závěru, že předmětnou úvěrovou smlouvu je možno považovat za platnou, a to v tom smyslu, že není důvod ji hodnotit – jako celek – jako (absolutně) neplatnou. 7. V předchozím odstavci zaznamenaný závěr se však neuplatní v případě ujednání o poplatku„ za komfortní a flexibilní splácení“. Na základě přiměřeného použití ustanovení § 1812 – 1815 občanského zákoníku má totiž podepsaný soud za to, že toto ujednání je třeba považovat za neplatné, neboť a) znamená významnou nerovnováhu práv a povinností smluvních stran v neprospěch spotřebitele, b) v zásadě jde o ujednání, jež neodráží skutečnou vůli žalované čerpat tyto„ služby“ (viz níže), zvláště když výše tohoto poplatku výrazně překračuje sjednanou výši kapitalizovaného úroku, pročež je ji třeba kontextuálně považovat za nepřiměřenou, a to jednoznačně v neprospěch spotřebitele. 8. Podepsaný soud se konstantně domnívá, že odměna poskytovatele spotřebitelského úvěru má být zpravidla vyjádřena v ujednání o smluvním úroku, a to s možnou výjimkou, pojednanou níže. V případě citovaného poplatku je přitom z textu smlouvy zjevné, že za něj v zásadě žalovaná žádné nadstandardní služby neobdržela, pročež jeho pojmenování nelze než označit za„ sofistikovanou floskuli“, jež má patrně odsunout do pozadí skutečnost (viz ustanovení § 557 občanského zákoníku), že ve svém důsledku toto ujednání postrádá potřebný synallagmatický charakter ujednání, vyznačující se vždy v určité míře mechanismem quid pro quo. Jinými slovy řečeno, podepsaný soud má za to, že inkriminované ujednání představuje via facti zastřené„ ujednání“ o úroku, což by v daném případě znamenalo, že se měla žalovaná konsekventně zavázat k zaplacení úroku ve výši 65,5 % ročně, tedy ve výši, kterou by bylo namístě označit za neplatnou pro rozpor s dobrými mravy. Soud proto přikročil podle pokynu uvedeného v ustanovení § 576 občanského zákoníku k výkladu (pro žalobkyni příznivějšímu), podle kterého je možno toto – neplatné – ujednání oddělit od zbývajících ujednání. 9. Naproti tomu podepsaný soud shledal za platné ujednání o poplatku za„ zpracování a doručení“, neboť zohlednil skutečnost, že v případě, kdy si spotřebitel půjčuje relativně nízkou finanční částku (přičemž současně vstupuje do„ hry“ i fakt, že bankovní instituce by danému spotřebiteli v té době patrně„ nepůjčila“), navíc krátkodobě, reálně nemůže pouze úrok vyčíslený částkou 799 Kč pokrýt veškeré skutečné (resp. účelně vynaložené) náklady poskytovatele úvěru. Ujednání o poplatku za„ zpracování a doručení“ tak podle mínění soudu není namístě považovat – bez dalšího – za neplatné, neboť sjednaný poplatek ve výši 950 Kč se – prima facie – nezdá být nepřiměřeně vysokým. 10. Při zohlednění všech potenciálně relevantních skutečností je tak podle mínění soudu v projednávané věci nutno vyjít z premisy, že žalovaná vstoupila s právní předchůdkyní žalobkyně do právního vztahu, v jehož rámci se – platně – zavázala zaplatit v pětačtyřiceti týdenních splátkách částku 7 749 Kč. 11. Z údajů o platbách žalované, obsažených v žalobě, přitom vyplynulo, že žalovaná v rozhodné době celkem zaplatila částku 1 944 Kč, přičemž v důsledku její procesní pasivity neměl soud prostor pro úvahu, zda část tohoto dluhu nebyla žalovanou (například po podání žaloby) uhrazena. 12. Podepsaný soud tak má za to, že po žalované je nutno požadovat, aby žalobkyni zaplatila částku 5 805 Kč, a to – v souladu s ustanovením § 1970 občanského zákoníku – včetně v prvním výroku tohoto rozsudku specifikovaného příslušenství. Vedle zákonného úroku z prodlení soud uložil žalované rovněž povinnost zaplatit úrok ve výši 15,4 % ročně, tedy ve výši, kterou je třeba dovodit z ujednání o úroku ve výši 799 Kč v rámci pětačtyřiceti týdenních splátek, a to za období, které již zjevně„ nepokrývá“ úrok sjednaný v této nominální výši; tuto výši soud dovodil veden zásadou in favorem negotii, vyjádřenou v ustanovení § 574 občanského zákoníku. 13. Lhůtu k plnění přitom soud prodloužil na lhůtu jednoho měsíce od právní moci rozsudku, když – přes procesní pasivitu žalované – zohlednil, že žalobkyni přisouzenou částku nemusí být žalovaná objektivně s to žalobkyni v kratší době zaplatit. 14. Pro pořádek je vhodné taktéž zdůraznit, že soud nepovažoval za nutné poskytnout žalobkyni před rozhodnutím ve věci poučení podle § 118a o. s. ř., neboť a) závěr o neplatnosti dílčího ujednání je závěrem právním (nikoliv skutkovým, pročež tento závěr nemůže být zvrácen doplněním tvrzení či důkazních návrhů), a b) tento (či obdobný) závěr je žalobkyni znám z celé řady jiných jejích právních věcí, pročež pro ni nemůže být závěrem„ překvapivým“ ve smyslu konstantní judikatury Ústavního soudu. 15. Druhým výrokem tedy soud z výše uvedených důvodů žalobu v části, ve které žalovaný nárok nepožívá právní ochrany, zamítl. 16. Třetím výrokem rozsudku pak soud uložil žalobkyni povinnost doplatit na soudním poplatku částku 600 Kč, neboť podle položky č. 1 bodu 1. písm. a) Sazebníku soudních poplatku činí soudní poplatek částku 1 000 Kč, dosud bylo zaplaceno pouze 400 Kč. 17. O náhradě nákladů řízení konečně rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. s tím, že žalobkyně má právo na 57 % jí účelně vynaložených nákladů řízení, jež v dané věci sestávají ze soudního poplatku ve výši 1 000 Kč (viz předchozí bod) a odměny právního zástupce včetně náhrady za daň z přidané hodnoty v celkové výši 1 089 Kč, přičemž soud výši odměny vypočítal na základě použití ustanovení § 14b vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), neboť dospěl k závěru, že návrh žalobkyně je nutno podřadit pod podání předvídaná právě v § 14b advokátního tarifu. Z důvodů uvedených shora (v bodu 13.) přitom soud rovněž povinnost žalované nahradit náklady řízení stanovil v prodloužené lhůtě, tedy ve lhůtě jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.