5 C 176/2021-27 — Okresní soud v Domažlicích

1. Žalobkyně jako postupník pohledávky původního věřitele, [právnická osoba], se domáhá po žalované zaplacení dluhu váznoucího na nesplácených závazcích vyplývajících ze smlouvy o úvěru [číslo] ze dne [2018] a na základě smlouvy [číslo] ze dne [2018]. Při poskytování spotřebitelského úvěru původní věřitel vycházel z prověření úvěruschopnosti žalované a podle smlouvy ze dne [2018] poskytl žalované úvěr ve výši 11 000 Kč, který se žalovaná zavázala splácet spolu s úrokem ve výši 2 200 Kč, odměnou za administrativní činnost ve výši 2 200 Kč a za hotovostní inkaso splátek ve výši 4 400 Kč, úvěr se zavázala hradit po dobu 60 týdnů po 330 Kč, přičemž poslední splátka připadla na [2019]. Žalovaná ve prospěch tohoto závazku zaplatila pouze 5 870 Kč, které byly alokovány na jednotlivé položky úvěru. Žalobkyně, pak po žalované nárokuje pohledávku ve výši 13 930 Kč sestávající z dlužné jistiny ve výši 10 804,98 Kč a úhrad za sjednané poplatky ve výši 3 125,02 Kč. Na základě smlouvy ze dne [2018] uplatňuje žalobkyně nárok na úhradu pohledávky, kterou žalovaná nesplatila, ačkoliv jí podle smlouvy byly poskytnuty finanční prostředky ve výši 13 000 Kč, které se zavázala zaplatit spolu s úrokem ve výši 2 600 Kč, odměnou za administrativní činnost ve výši 2 600 Kč a za hotovostní inkaso splátek 5 200 Kč, a to po dobu 60 týdnů po 690 Kč, přičemž poslední splátka připadla na [2019]. Žalovaná ve prospěch této smlouvy zaplatila pouze 11 760 Kč, které byly alokovány na jednotlivé položky závazku a žalovaná tak dluží 11 890 Kč, z čehož 9 247,88 Kč představuje jistina a ostatní poplatky 2 642,12 Kč. Nárok dokládá žalobkyně smlouvami o úvěru, kartou zákazníka, smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [2021], oznámením postoupené pohledávky žalované včetně dokladů o odesílání, předžalobní výzvou s dokladem o doručování, výpisem z obchodního rejstříku a zároveň navrhuje postup dle § 115 a) o. s. ř. 2. Podle tohoto ustanovení není k projednání věci samé třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. Žalovaná měla možnost tento postup odmítnout v 7 denní lhůtě plynoucí od doručení výzvy, která jí byla doručena do vlastních rukou na adresu [adresa žalované]. Stanovená 7 denní lhůta tak marně uplynula [2021], aniž žalovaná postup dle § 115 a) o. s. ř. odmítla, nebo se k věci jakkoli vyjádřila. Soud proto vychází z písemností předložených žalobkyní, ze kterých je zřejmé, že právní předchůdkyně žalobkyně, společnost [právnická osoba], poskytla žalované 2 x úvěr, jednou ve výši 11 000 Kč, podruhé ve výši 13 000 Kč, který se žalovaná zavázala splácet spolu se sjednanými poplatky. Ve prospěch úvěru ve výši 11 000 Kč zaplatila žalovaná 5 870 Kč, ve prospěch úvěru poskytnutého ve výši 13 000 Kč zaplatila žalovaná 11 890 Kč Tyto platby žalovaná alokovala na jednotlivé závazky uzavřené ve smlouvách o spotřebitelském úvěru, tedy jednak ve prospěch sjednaných úroků a jednak ve prospěch poplatků. V důsledku toho pak vyčísluje jistinu a ostatní poplatky, které žalovaná dluží. Zároveň v důsledku alokace plateb pak vyčísluje úroky z prodlení i smluvní úroky, které kapitalizuje ke dni smlouvy o postoupení pohledávek a nárokuje je ode dne následujícího až do zaplacení. 3. Soud smlouvy uzavřené s právní předchůdkyní žalobkyně posuzuje ve smyslu § 2395 obč. zák. pokud jde o sjednání úvěru spolu s úrokem a ve smyslu § 1724 a § 1725 obč. zák., pokud jde o závazky týkající se sjednaných poplatků. Podle § 2395 obč. zák. platí, že smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. V případě smlouvy ze dne [2018] měla žalovaná vrátit finanční prostředky ve výši 11 000 Kč a úroky ve výši 2 200 Kč, tedy celkem 13 200 Kč. Pokud zaplatila 5 870 Kč, dluží na tomto závazku 7 330 Kč. Podle smlouvy ze dne [2018] měla žalovaná vrátit 13 000 Kč a na úrocích 2 600 Kč, celkem 15 600 Kč. Pokud zaplatila 11 890 Kč, dluží na neuhrazeném závazku z úvěru 3 840 Kč. V tomto rozsahu lze tedy žalobkyni nárok po právu přiznat spolu s úroky z prodlení, a to ode dne následujícího po dni, ke kterému měl být závazek uhrazen. Z toho důvodu soud přiznává, jak smluvní úroky odpovídající v případě jedné smlouvy sazbě 19,27 %, v případě druhé smlouvy v sazbě 19,31 % ročně ode dne následujícího po splatnosti sjednaného závazku až do zaplacení. 4. Pokud pak jde o kapitalizované úroky, jak z prodlení, tak smluvní úroky, soud žalobu zamítá, neboť jejich vyčíslení vychází z jiného základu výpočtu s ohledem na prováděnou alokaci plateb žalované, což zvýšuje základ dluhu, než který lze ve prospěch neuhrazeného úvěru vypočítat. Proto soud tyto úroky z prodlení i úroky smluvní zamítá z částky, která je požadována nad rámec výpočtu dluhu na úvěru. 5. Pokud jde o závazek sjednaný v obou smlouvách a týkající se poplatků za administrativní činnost a poplatku za hotovostní inkaso splátek, v případě obou smluv, činí tyto poplatky 60 % poskytnutých finančních prostředků bez ohledu na sjednané úroky, což soud považuje za nemravné odporující ustanovení § 1813 obč. zák. Dle tohoto ustanovení jsou zakázaná ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. Jestliže se žalovaná zavázala k placení poplatků ve výši 60 %, a to vedle sjednaných úroků, které jsou rovněž ziskem věřitele, jeví se toto ujednání jako ujednání lichevní ve smyslu § 1796 obč. zák. a k takto nepřiměřenému ujednání soud nepřihlíží, naopak ho považuje za ujednání nemravné, a tedy neplatné ve smyslu § 580 obč. zák. a podle § 588 obč. zák. k neplatnosti přihlíží i bez návrhu. Z toho důvodu s ohledem na jinak prováděný výpočet nároků dluhu na neuhrazeném úvěru a poplatcích soud žalobu ohledně neplatného závazku vyplývajícího ze smlouvy [číslo] i ze smlouvy [číslo] zamítá. 6. Pokud jde o výrok o náhradě nákladů řízení, vychází z ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., podle něhož soud náhradu nákladů řízení podle výsledku poměrně rozdělí. Jestliže žalobkyně byla neúspěšná v rozsahu 57 %, tak nelze náklady řízení přiznat, a pokud jde o úspěch žalované, vznikl by jí nárok na úhradu nákladů v rozsahu 14 %, když na straně žalované žádné náklady zjištěny nebyly, a proto soud rozhodl, že žádný z účastníků na náhradu právo nemá.