19 C 161/2022-20 — Okresní soud v Domažlicích

1. Žalobkyně se v řízení domáhala vydání rozhodnutí, kterým by soud žalovanému uložil povinnost uhradit žalobkyni částku 13 950 Kč, kterou byl žalovaný povinen zaplatit původnímu věřiteli z titulu úvěrové smlouvy, a dále příslušenství v podobě kapitalizovaných (ve výši 1 694,44 Kč a 4 168,33 Kč) i nekapitalizovaných úroků (ve výši 24,6 % ročně) a zákonných úroků z prodlení. Žalovaný podle tvrzení žalobkyně porušil svou povinnost, neboť včas a řádně nesplatil úvěr, který mu právní předchůdkyně žalobkyně poskytla. 2. Žalovaný se k podané žalobě v poskytnuté lhůtě ani později nevyjádřil. Současně ve smyslu ustanovení § 101 odst. 4 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.”) vyjádřil, jakkoli pouze fikcí, souhlas s rozhodnutím věci bez jednání podle § 115a o. s. ř.; obdobný souhlas dala žalobkyně již v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu. 3. Soud provedl důkaz listinami předloženými žalobkyní, v prvé řadě smlouvou o spotřebitelském úvěru ze dne [datum], uzavřenou mezi společností [právnická osoba] a žalovaným, a Zákaznickou kartou žalovaného, vystavenou téhož dne. 4. Na základě těchto listinných důkazů dospěl soud k závěru, že žalovaný uzavřel s právní předchůdkyní žalobkyně smlouvu o spotřebitelském úvěru, podle které se mu právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout částku 10 000 Kč, za což měl žalovaný v šedesáti týdenních splátkách právní předchůdkyni žalobkyně zaplatit celkem částku 18 000 Kč s tím, že částku 4 000 Kč v tomto případě představovala„ odměna za hotovostní inkaso splátek“, a částku 2 000 Kč„ administrativní poplatek“; samotné úroky pak měly představovat částku 2 000 Kč. 5. Po právní stránce soud posoudil právní vztah mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně jako právní vztah založený smlouvou o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. občanského zákoníku ve spojení se zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. 6. Soud přitom dospěl k závěru, že předmětnou úvěrovou smlouvu je možno považovat za platnou, a to v tom smyslu, že není důvod ji hodnotit – jako celek – jako (absolutně) neplatnou. 7. V předchozím odstavci zaznamenaný závěr se však neuplatní v případě ujednání o odměně za hotovostní inkaso splátek; ve shodě se závěry např. rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. [číslo jednací], rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích č. j. [insolvenční spisová značka] či rozsudku Krajského soudu v Plzni č. j. [číslo jednací], má totiž podepsaný soud – na základě přiměřeného použití ustanovení § 1812 – 1815 občanského zákoníku – za to, že ujednání o poplatku za hotovostní inkaso je třeba považovat za neplatné, neboť a) znamená významnou nerovnováhu práv a povinností smluvních stran v neprospěch spotřebitele, b) v zásadě jde o ujednání, jež neodráží skutečnou vůli žalovaného čerpat nadstandardní službu v podobě hotovostního inkasa a d) žalovaný je podle tohoto ujednání nucen tento poplatek platit i v případě, že by danou službu vůbec fakticky nevyužíval. Výši tohoto poplatku je tak kontextuálně třeba považovat za nepřiměřenou, a to jednoznačně v neprospěch spotřebitele. 8. Naproti tomu ujednání o„ administrativním poplatku“ ve výši 2 000 Kč shledal soud platným, neboť zohlednil skutečnost, že v případě, kdy si spotřebitel půjčuje relativně nízkou finanční částku (přičemž současně vstupuje do„ hry“ i fakt, že bankovní instituce by žalovanému v dané době úvěr poskytnout vůbec nemusela), navíc krátkodobě, reálně nemusí pouze úrok vyčíslený částkou 2 000 Kč pokrýt veškeré skutečné (resp. účelně vynaložené) náklady poskytovatele úvěru. Ujednání o poplatku za administrativní činnost tak podle mínění soudu není namístě považovat – bez dalšího – za neplatné, neboť sjednaný poplatek není nepřiměřeně vysoký, jakkoli jde o„ hraniční případ“. 9. Při zohlednění všech potenciálně relevantních skutečností je tak podle mínění soudu v projednávané věci nutno vyjít z premisy, že žalovaný vstoupil s právní předchůdkyní žalobkyně do právního vztahu, v jehož rámci se – platně – zavázal zaplatit v šedesáti týdenních splátkách částku 14 000 Kč. 10. Z údajů o platbách žalovaného, obsažených v žalobě, přitom vyplynulo, že žalovaný v rozhodné době z titulu předmětné smlouvy zaplatil toliko částku 4 800 Kč, přičemž v důsledku procesní pasivity žalovaného neměl soud prostor pro úvahu, zda část tohoto dluhu nebyla žalovaným (například po podání žaloby) uhrazena. 11. Podepsaný soud tak má za to, že po žalovaném je nutno požadovat, aby žalobkyni zaplatil částku 9 200 Kč, a to – v souladu s ustanovením § 1970 občanského zákoníku – včetně v prvním výroku tohoto rozsudku specifikovaného příslušenství. Vedle zákonného úroku z prodlení soud uložil žalovanému rovněž povinnost zaplatit úrok ve výši 17,3 % ročně, tedy ve výši, kterou je třeba dovodit z ujednání o úroku ve výši 2 000 Kč v rámci šedesáti týdenních splátek, a to za období, které již zjevně„ nepokrývá“ úrok sjednaný v této nominální výši; tuto výši soud dovodil veden zásadou in favorem negotii, vyjádřenou v ustanovení § 574 občanského zákoníku. 12. Lhůtu k plnění soud prodloužil na lhůtu patnácti dnů od právní moci rozsudku, když – přes procesní pasivitu žalovaného – zohlednil, že žalobkyni přisouzenou částku nemusí být žalovaný objektivně s to žalobkyni v kratší době zaplatit. 13. Pro pořádek je vhodné taktéž zdůraznit, že soud nepovažoval za nutné poskytnout žalobkyni před rozhodnutím ve věci poučení podle § 118a o. s. ř., neboť a) závěr o neplatnosti dílčích ujednání je závěrem právním (nikoliv skutkovým, pročež tento závěr nemůže být zvrácen doplněním tvrzení či důkazních návrhů), a b) tento závěr je žalobkyni znám z celé řady jiných jejích právních věcí, pročež pro ni nemůže být závěrem„ překvapivým“ ve smyslu konstantní judikatury Ústavního soudu. 14. Druhým výrokem tedy soud z výše uvedených důvodů žalobu v části, ve které žalovaný nárok nepožívá právní ochrany, zamítl. 15. O náhradě nákladů řízení konečně rozhodl soud podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř. s tím, že žalobkyně má právo na 32 % jí účelně vynaložených nákladů řízení, jež v dané věci sestávají ze soudního poplatku ve výši 1 000 Kč a odměny právního zástupce včetně náhrady za daň z přidané hodnoty v celkové výši 1 452 Kč, přičemž soud výši odměny vypočítal na základě použití § 14b vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), neboť dospěl k závěru, že návrh žalobkyně je nutno podřadit pod podání předvídaná právě v ustanovení § 14 b advokátního tarifu.