10 CO 201/2023-124 — Okresní soud v Domažlicích

1. Okresní soud v Domažlicích rozsudkem ze dne 3. 1. 2023, č. j. 19 C 122/2022-90, určil, že rozvázání pracovního poměru výpovědí udělené žalobci 20. 1. 2022 je neplatné (výrok I.) a žalované uložil povinnost uhradit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 26 966,50 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobce (výrok II.). 2. Proti tomuto rozsudku podala si žalovaná včasné odvolání z důvodů uvedených v ust. § 205 odst. 2 písm. b), g) o. s. ř., které podáním ze dne 27. 2. 2023 odůvodnila. Podstata sporu v této věci dle žalované spočívá v posouzení, jaké výroky sděloval žalobce na adresu žalované v lednu 2022, zda se svými výroky dopustil závažného porušení svých povinností a zda byla žalovaná oprávněna v souvislosti s porušením povinností žalobce ukončit jeho pracovní poměr výpovědí. Ačkoli soud prvního stupně pečlivě a systematicky popsal úvahy, jimiž se při hodnocení provedených důkazů řídil, žalovaná se závěry soudu prvního stupně nesouhlasí. 3. Dle žalované soud prvního stupně správně konstatoval, že sémantika slova použitého žalobcem před zaměstnanci žalované dne 9. 1. 2022„ rozprcám to tady“, které žalovanou vedlo k podání výpovědi z pracovního poměru, směřuje„ k vulgárnímu vyjádření snahy či záměru určitým nikoliv nepodstatným způsobem poškodit určitý subjekt či objekt“. Na rozdíl od soudu prvního stupně má však žalovaná za to, že kontext, v jakém byl inkriminovaný výrok žalobcem použit, nelze dovodit z okolností, které panovaly jindy při rozhovoru mezi žalobcem a svědkem [jméno] [příjmení]. Naopak je třeba dle žalované vycházet z výpovědí těch svědků, kteří pronesení tohoto výroku žalobcem dne 9. 1. 2022 byly přítomni, z nichž dle žalované nelze dovodit, že by měl žalobce na mysli zničení zaměstnavatele jako legitimní ekonomický důsledek případné stávky pro případ, kdy nebude vyhověno mzdovým požadavkům odborů. Naopak ze slov žalobce pronesených při inkriminovaném výstupu vyplývala dle žalované jeho ochota aktivně se zasadit o poškození zaměstnavatele, kdy v té souvislosti je třeba dle žalované zohlednit rovněž specifika provozu žalované a minulé zkušenosti se sabotáží. Nebylo tudíž dle žalované prokázáno, že by se výrok žalobce o tom, že„ to tady rozprcá“, nesl v reakci na námitku, co se bude dít, když zaměstnavatel nebude ochoten přistoupit na mzdové požadavky odborů. 4. Ačkoli dle žalované soud prvního stupně správně uzavřel, že s předstihem asi dvou či tří měsíců došlo ke dvěma výměnám názorů mezi žalobce a členem vyššího managementu žalované, které však nebyly žalobci právně relevantním způsobem vytknuty, i přesto je dle žalované třeba k nim přihlédnout v rámci hodnocení kritérií, jejichž prostřednictvím je třeba poměřovat intenzitu závažnosti porušení povinností ze strany žalobce. Taková jednání žalobce totiž svědčí o jeho despektu vůči opatřením zaměstnavatele, o aroganci žalobce a neochotě žalobce respektovat autoritu zaměstnavatele, což jistě zvyšuje závažnost vystoupení žalobce dne 9. 1. 2022, a to i s ohledem na postavení žalobce jako vedoucího zaměstnance. 5. Žalovaná nesouhlasila rovněž s tím, že by nebyla relevantní její argumentace o tom, že žalobce svým vystoupením narušoval směny u žalované s ohledem na to, že tato skutečnost žalobci před podáním výpovědi a ani ve výpovědi nebyla vytknuta a že agitace probíhala v závěru směny a je dle soudu prvního stupně notorietou, že se zaměstnanci nikdy nevěnují celou pracovní dobu jen a pouze výkonu sjednané práce. Ačkoli žalovaná narušení směn žalobci skutečně žádným napomenutím nevytkla, jde však dle ní opět o skutečnost zvyšující závažnost jednání žalobce a okolnost, kterou je třeba zohlednit při posuzování závažnosti jednání zaměstnance v rámci kritéria doby a situace, v níž se porušení povinností ze strany zaměstnance odehrálo. Nehledě na to, že přímo v textu výpovědi je uvedeno, že k nežádoucímu chování žalobce došlo v pracovní době na pracovišti, a tedy tato skutečnost je dle žalované vyjádřena přímo v textu výpovědi. Na rozdíl od soudu prvního stupně má žalovaná za to, že zhruba dvaceti až třicetiminutový výpadek skupiny cca deseti zaměstnanců z plnění pracovních povinností nelze jen tak pominout s odkazem na notorietu, že zaměstnanci nikdy nevěnují celou pracovní dobu jen a pouze výkonu sjednané práce, jelikož i soudní praxe vnímá čas strávený v rámci směny jinou činností než plněním pracovních povinností velmi přísně. Dle žalované nelze přitom v poměrech posuzované věci klást vyplnění pracovní doby něčím jiným než plněním pracovních povinností, konkrétně nasloucháním projevu žalobce, k tíži těm, které žalobce svým vystoupením v plnění pracovních povinností vyrušil, nýbrž je třeba tuto skutečnost opět hodnotit při posuzování závažnosti jednání žalobce, a to v rámci zohlednění zájmu zaměstnavatele na ochraně jeho majetku. 6. Stejně jako soud prvního stupně má žalovaná za to, že od problematického výroku žalobce je neoddělitelný kontext, v jehož rámci jej měl žalobce provést, ovšem nelze dle ní souhlasit s tím, do jakého kontextu pronesení tohoto výroku soud prvního stupně zasadil. Dle žalované z žádného z provedených důkazů nevyplývá ani to, že by ekonomické poškození zaměstnavatele nepředstavovalo primární cíl snah žalobce, nýbrž pouze eventuální a ve své podstatě i žalobcem nepreferovaný následek případného selhání vyjednávání o budoucích mzdových podmínkách zaměstnanců žalované. Naopak dle žalované je možné právě na primární cíl poškození zaměstnavatele i z výpovědi svědka [jméno] [příjmení] usoudit a naopak z výpovědí přímých účastníků projevu žalobce jako svědků nelze dovodit, že by zde žalobcem byla řešena stávka jako legitimní realizace ústavně zakotveného sociálního práva na stávku. Dle žalované tento podtext ve prospěch žalobce dotvořil bez relevantních důkazů sám soud prvního stupně. Tato úvaha soudu prvního stupně tak vyplývá z nesprávně zjištěného skutkového stavu věci a nesprávného právního posouzení, tudíž nelze souhlasit ani s tou úvahou soudu prvního stupně, že se v dané věci jedná ze strany žalované o sankci pouze za nevhodně zvolenou formulaci. Žalovaná rozhodně porušení loajality ze strany žalobce nespatřuje v jeho ochotě zapojit se do stávky, ale v tom, že prezentuje před zaměstnanci nevhodným způsobem záměr poškodit zaměstnavatele, i kdyby ho to mělo stát místo. 7. Nelze dle žalované souhlasit se soudem prvního stupně ani v tom ohledu, že dobrou pověst žalované by mohly výroky žalobce porušit pouze tehdy, pokud by byly šířeny vně skupiny zaměstnanců, neboť dobrou pověst zaměstnavatele lze jistě poškodit i mezi zaměstnanci. Nesprávně dle žalované posoudil prvního stupně i jím identifikovaný střet dvou práv chráněných Listinou základních práv a svobod, neboť v případě konfliktu dvou práv, z nichž jedno je absolutní, musí mít právě toto právo vždy přednost, tj. v posuzované věci právo žalované chráněné článkem 10 Listiny základních práv a svobod. Znovu zopakovala, že dle ní loajalita zaměstnance se nemá projevovat toliko navenek, nýbrž a možná i především ve vztahu dovnitř zaměstnavatele, zvláště ze strany vedoucích zaměstnanců. 8. Pokud bylo žalované soudem prvního stupně vytýkáno, že teprve v průběhu řízení akcentovala řadu skutečností, pak žalovaná namítla, že tyto skutečnosti nepředstavují skutečnosti, které by bylo nezbytné podrobně popsat v textu výpovědi ve smyslu § 50 odst. 4 zákoníku práce, nýbrž se jedná o okolnosti, které relevantním způsobem ovlivňují hodnocení závažnosti jednání žalobce, které mu bylo kladeno za vinu, které je zaměstnavatel povinen vzít při rozhodování, jaký postih za konkrétní porušení povinnosti ze strany zaměstnance zvolí, do úvahy. Právě posouzení těchto okolností, které ale není třeba detailně rozepisovat v textu výpovědi, vedlo žalovanou k závěru ohledně toho, že intenzita porušení povinnosti ze strany žalobce dosahuje stupně závažného porušení. 9. Dle žalované výpověď netrpí ani formálními vadami, pokud je v ní jako výpovědní důvod označena skutečnost, že žalobce závažným způsobem porušil své povinností tím, že opakovaně v pracovní době na pracovišti šířil hrubé, neurvalé a vulgární výroky směřující proti žalované, ale v řízení bylo prokázáno toliko jediné šíření jediného vulgárního výroku, a to i s přihlédnutím k tomu, co vypověděl svědek [jméno] [příjmení] ohledně dalšího projevu žalobce a jeho výbušné povahy. 10. Nelze pak dle žalované, jak to uvedl soud prvního stupně, hodnotit jednání žalobce pod zorným úhlem toho, že i projevy vrcholných ústavních činitelů vybočují z mezí společenských norem, neboť to neznamená, že je namístě upustit od požadavku na jejich dodržování. Navíc protiprávnost jednání žalobce žalovaná nespatřuje pouze a toliko v použití vulgarismu, nýbrž v přímočaré prezentaci jeho záměru citelně žalovanou poškodit spojené s nežádoucím narušováním autority a dobré pověsti žalované v očích jejích zaměstnanců. Dle žalované tak s ohledem na absenci loajality žalobce po ní nelze spravedlivě požadovat, aby žalobce nadále zaměstnávala, neboť si ve vztahu