19 C 148/2023-48 — Okresní soud v Domažlicích

1. Žalobkyně se po žalovaném domáhá zaplacení částky 80 050 Kč s příslušenstvím. Uvedla, že dne , datum, provedla odtah vozidla žalovaného, které neoprávněně stálo na vyhrazeném parkovišti (resp. v tzv. modré zóně) v , adresa, , na odtahové parkoviště, kde bylo vozidlo umístěno po dobu 312 dnů.2. Žalobkyně uvedla, že informovala žalovaného o umístění vozidla na odtahové parkoviště a o částce, kterou má uhradit, přičemž v návrhu předestřela, jakým způsobem dospěla k částce 80 050 Kč, jejíž úhradu požaduje po žalovaném. Finální částka sestává z částky 1 900 Kč za odtah vozidla, třikrát 250 Kč za první tři dny stání na odtahovém parkovišti, 400 Kč denně za stání od čtvrtého do sto osmdesátého dne parkování, a 50 Kč za parkování od sto osmdesátého prvního dne po odtahu vozidla. Uvedené ceny jsou určeny nařízením hlavního města , adresa, , které žalobkyně k návrhu přiložila.3. Poté, co byl původně vydaný elektronický platební rozkaz s ohledem na skutečnost, že jej nebylo možné žalovanému doručit, zrušen, a poté, co soud žalobkyni usnesením ze dne 11. 7. 2023 č. j. 19 C 148/2023-16 vyzval k doplnění žalobních tvrzení, žalobkyně podáním ze dne , datum, žalobu doplnila, a současně přikročila k částečnému zpětvzetí žaloby, na jehož základě soud prvním výrokem tohoto rozsudku řízení částečně zastavil.4. Na výzvu soudu, aby žalobkyně doložila, kdy byl žalovaný poprvé informován o odtahu vozidla a jeho umístění na odtahové parkoviště, žalobkyně uvedla, že žalovaného vyzvala písemně dne , datum, v návaznosti na údaje poskytnuté z registru vozidel. Současně žalobkyně k výzvě soudu vysvětlila, že diferenciace ceny za jeden den stání na odtahovém parkovišti v průběhu tří různých etap (1. až 3. den, 4. až 180. den a od 181. dne) odráží skutečnost, že „většina odtažených vozidel je z parkoviště vydána do tří dnů po jejich odtažení“, přičemž zdůraznila motivační funkci takto nastavené diferenciace; v této souvislosti žalobkyně rovněž uvedla, že po 180. dni již výrazně klesá pravděpodobnost vyzvednutí vozidla, o které jeho provozovatel nejeví potřebný zájem. V návaznosti na posledně uvedenou skutečnost žalobkyně zdůraznila, že odstavená vozidla vydává v zásadě každé osobě, jež prokáže svůj vztah k danému vozidlu (kupř. prokáže, že má k dispozici některý z technických průkazů vozidla a jeho klíče). Nadto žalobkyně připomněla, že ve smyslu ustanovení § 104 odst. 4 zákona č. 542/2020 Sb., o výrobcích s ukončenou životností, nemá k dispozici tam specifikované dokumenty, aby případně mohlo dojít k likvidaci vozidla „s ukončenou životností“ (a z obdobného důvodu nemůže zajistit ani vyřazení takového vozidla z registru vozidel podle ustanovení § 13 zákona č. 56/2001 Sb., o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích), přičemž ve smyslu ustanovení § 1050 odst. 1 věty prvé občanského zákoníku je movitou věc možno považovat za věc opuštěnou až po uplynutí tří let.5. Z nařízeného jednání se žalobkyně omluvila a žalovaný se bez omluvy nedostavil. Na tomto jednání soud provedl účastníky předložené listinné důkazy, a současně důkaz výslechem žalovaným navržené svědkyně , jméno FO, .6. Na základě provedených důkazů má soud za prokázané, že vozidlo registrační značky , SPZ, , registrované v rozhodné době na žalovaného jakožto jeho vlastníka a provozovatele, bylo dne , datum, důvodně, tedy z důvodu předvídaného v ustanovení § 27 odst. 5 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích (zákon o silničním provozu), odtaženo na parkoviště provozované žalobkyní (tento závěr podporuje mj. i žalobkyní předložená fotodokumentace v přílohové obálce na č. l. 23). Současně má soud za prokázané, že žalovaný vlastnické právo k předmětnému vozidlu dne , datum, převedl na (neztotožněnou) třetí osobu. Tento závěr vyplývá z žalovaným předložené kopie kupní smlouvy, ve které ovšem není kupující nijak identifikován, ve spojení s obsahem provedené svědecké výpovědi, ve které svědkyně , jméno FO, přesvědčivě popsala, jak došlo v případě předmětného vozidla k – ústnímu či konkludentnímu – uzavření kupní smlouvy, ve které vystupoval žalovaný jako prodávající. Tržní hodnotu předmětného vozidla lze v návaznosti na – v nesignované kupní smlouvě deklarovanou – kupní cenu v rozhodné době vyčíslit částkou 15 000 Kč.7. Během jednání dne , datum, soud konstatoval, že (nejen) ve smyslu ustanovení § 13 občanského zákoníku neshledal důvod odklonit se od závěrů uvedených v rozsudku zdejšího soudu ze dne , datum, sp. zn. , spisová značka, , vydaného v obdobné věci téže žalobkyně. Současně soud, aby případně umožnil nepřítomné žalobkyni procesně zareagovat na průběh jednání písemným závěrečným návrhem, odročil jednání za účelem vyhlášení rozsudku, žalobkyně však v poskytnuté lhůtě (doplněný) závěrečný návrh nepředložila.8. Žalobkyně tak – obdobně jako v případě předchozí výše onačené věci – nikterak nereagovala na závěry přijaté ve zdejším soudem odkazovaných rozsudcích Nejvyššího soudu ve věcech sp. zn. 25 Cdo 813/2007 a 21 Cdo 4546/2009.9. Ve věci, vedené u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 25 Cdo 813/2007, dovolací soud nastínil, že v podobných případech je třeba z důvodů hodných zvláštního zřetele náhradu škody přiměřeně snížit, a přitom zohlednit, jak ke škodě došlo, ale také jaká je finanční situace žalovaného, jeho osobní a majetkové poměry, a stejně tak i jaká je situace na straně žalobkyně.10. Podle ustanovení § 2910 občanského zákoníku škůdce, který vlastním zaviněním poruší povinnost stanovenou zákonem a zasáhne tak do absolutního práva poškozeného, nahradí poškozenému, co tím způsobil. Povinnost k náhradě vznikne i škůdci, který zasáhne do jiného práva poškozeného zaviněným porušením zákonné povinnosti stanovené na ochranu takového práva.11. Podle ustanovení § 2951 odst. 1 občanského zákoníku se škoda nahrazuje uvedením do předešlého stavu. Není-li to dobře možné, anebo žádá-li to poškozený, hradí se škoda v penězích, přičemž podle ustanovení § 2953 odst. 1 téhož zákona soud z důvodů zvláštního zřetele hodných náhradu škody přiměřeně sníží. Soud přitom vezme zřetel zejména na to, jak ke škodě došlo, k osobním a majetkovým poměrům člověka, který škodu způsobil a odpovídá za ni, jakož i k poměrům poškozeného. Náhradu nelze snížit, byla-li škoda způsobena úmyslně.12. Ačkoliv shora citované rozhodnutí Nejvyššího soudu vzniklo za účinnosti předchozí právní úpravy, tedy za účinnosti občanského zákoníku platného do , datum, , lze je s ohledem na podobnou (byť rozsáhlejší) úpravu náhrady škody přiměřeně použít i na posuzovanou věc.13. Lze shrnout, že odtažené vozidlo mělo tržní hodnotu cca 15 000 Kč, což muselo být evidentní i žalobkyni. S ohledem na shora citované rozhodnutí Nejvyššího soudu se zdejší soud domnívá, že je na místě náhradu škody, požadovanou žalobkyní, významně snížit. Již v době, kdy žalobkyně písemně žalovaného informovala o odtažení vozidla totiž cena za odtah a stání na odtahovém parkovišti přesáhla cenu vozidla. Zároveň by soud považoval za odpovídající, kdyby žalobkyně v řádu nejvýše jednotek dnů informovala žalovaného o provedení odtahu. Pokud v této lhůtě žalobkyně žalovaného o odtahu neinformovala, podílela se svým jednáním na zvyšování škody, kterou následně po žalovaném požadovala.14. Soud proto přiznal žalobkyni náhradu škody ve výši 13 450 Kč s příslušenstvím; má přitom za prokázané, že došlo k odtahu vozidla, které žalobkyně důvodně přičítala žalovanému (viz níže), za jehož realizaci vznikla žalobkyni škoda, která mohla dosáhnout až částky 1 900 Kč. V dané věci by bylo zcela adekvátní, pokud by odtažené vozidlo stálo na odstavném parkovišti po dobu maximálně jednoho měsíce, respektive třiceti dnů (ostatně sama žalobkyně v doplnění žaloby zdůraznila, že většina odtažených vozidel je svými majiteli „vyzvednuta“ během prvních tří dnů). Za parkování by tak žalovaný zaplatil maximálně částku 11 550 Kč. Proto přiznal soud žalobkyni nárok na zaplacení částky 13 450 Kč společně se zákonným úrokem z prodlení. Jelikož požadavek žalobkyně na zaplacení zbývající částky 66 600 Kč považoval soud i s ohledem na shora citovanou judikaturu Nejvyššího soudu za zcela nepřiměřený, žalobu ve zbývajícím rozsahu zamítl.15. Současně soud považuje za nutné zdůraznit, že v dané věci nemohl vyjít ze závěrů přijatých Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 21. 6. 2022 sp. zn. 25 Cdo 2032/2021, ve kterém dovolací soud řešil situaci obdobou s posuzovanou věcí v tom smyslu, že registrovaný vlastník nebyl v rozhodné době již vlastníkem faktickým. Na rozdíl od odkazované věci však v nyní projednávané věci žalovaný nebyl s to v průběhu řízení označit osobu, na kterou své vlastnické právo převedl. Ve smyslu ustanovení § 2910 občanského zákoníku je to proto právě žalovaný, jenž odpovídá žalobkyni za škodu, kterou jí způsobil svým zaviněným jednáním. Je totiž zjevné, že jednání žalovaného, jenž převedl vlastnické právo na osobu, kterou není schopen žádným způsobem konkretizovat, nelze než podřadit pod kategorii hrubé nedbalosti, přičemž je současně zřejmé, že právě v příčinné souvislos