19 C 211/2023-32 — Okresní soud v Domažlicích

1. Žalobce se dvěma návrhy na vydání elektronického platebního rozkazu ze dne [datum] domáhal po žalovaných zaplacení částek specifikovaných v záhlaví tohoto rozsudku s odůvodněním, že první žalovaný s ním uzavřel prostřednictvím platformy provozované na webu [webová adresa], resp. od [datum] [webová adresa], nejprve dne [datum] smlouvu o zápůjčce, na jejímž základě měla být prvnímu žalovanému poskytnuta zápůjčka ve výši 90 000 Kč, a posléze dne [datum] smlouvu o zápůjčce, na jejímž základě měla být prvnímu žalovanému poskytnuta zápůjčka ve výši 50 000 Kč; v obou případech byl ručitelem druhý žalovaný, jenž ručitelské prohlášení podepsal dne [datum] a posléze dne [datum]. Současně žalobce v žalobě zdůraznil, že před poskytnutím obou zápůjček vždy zkoumal úvěruschopnost žalovaného v souladu s požadavky uvedenými v ustanovení § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. 2. Usnesením zdejšího soudu ze dne 18. 10. 2023 č. j. 9 C 127/2023-20 došlo ke spojení věcí vedených pod sp. zn. 19 C 211/2023 a 9 C 127/2023 ke společnému řízení, vedenému nadále pod sp. zn. 19 C 211/2023. 3. Při jednání, ze kterého se žalující strana omluvila, žalovaní učinili žalobní tvrzení v tom smyslu, že z titulu uvedených dvou smluv byla prvnímu žalovanému nejdříve zaslána částka 79 500 Kč a poté částka 45 651,20 Kč, tvrzeními nespornými. Současně z účastnické výpovědi prvního žalovaného vyplynulo, že obsah příslušených smluvních ujednání příliš nereflektoval, neboť„ hlavně“ potřeboval zapůjčované peníze. 4. Jelikož soud při jednání dne [datum] seznámil účastníky (a tedy prostřednictvím protokolu o jednání) i žalobce s předběžným právním názorem, že na obě inkriminované smlouvy je třeba hledět jako na smlouvy lichevní, umožnil soud před vyhlášením rozsudku žalobci, aby na tento předběžný právní názor soudu případně reagoval písemným závěrečným návrhem. 5. V reakci na to žalobce vzal žalobu částečně zpět, a v tomto rozsahu proto soud prvním výrokem rozsudku řízení zastavil. Současně žalobce v závěrečném návrhu vyjádřil nesouhlas s předběžným právním názorem soudu – podle mínění žalobce totiž soud nezohlednil skutečnost, že smlouvy o zápůjčce byly uzavřeny mezi nepodnikajícími fyzickými osobami, přičemž – podle názoru žalobce – je pro tento typ smluvního vztahu typická vysoká míra rizikovosti, a tudíž je podle judikatury přiměřený úrok mnohem vyšší než v případě smluv uzavřených mezi spotřebitelem a podnikatelem; v této souvislosti žalobce poukázal na rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 12. 2015 č. j. 12 VSOL 71/2015-45. 6. Na základě žalobcem předložených listinných důkazů dospěl soud k následujícím skutkovým závěrům. První žalovaný uzavřel nejprve dne [datum] s žalobce smlouvu označenou jako smlouva o zápůjčce, podle které mu měl žalobce poskytnout zápůjčku ve výši 90 000 Kč, a to na dobu čtyřiceti měsíců při úroku ve výši 60 % ročně a měsíční splátce ve výši 5 245 Kč. Současně je zřejmé, že místo částky 90 000 Kč byla prvnímu žalovanému zaslána pouze částka 79 500 Kč; žalobce v této souvislosti poukazuje na ujednání pod čl. 2 smlouvy, podle které se za poskytnutí zápůjčky poskytuje jednorázová platba ve výši 5 % z celkové dlužné částky, což ovšem v daném případě není částka 90 000 Kč, ale částka 209 800 Kč (!), tedy z částky jistiny navýšené o„ kapitalizovaný úrok“ za budoucí období čtyřiceti měsíců. Současně si měly strany„ ujednat“ smluvní úrok z prodlení ve výši 0,1 % denně z„ celkové dlužné částky“ a tzv. zesplatnění„ celkové dlužné částky“, tedy částky dosud nesplacené jistiny navýšené o kapitalizované úroky do konce smluvního vztahu. Obdobně v případě smlouvy ze dne [datum], na jejímž základě měl žalobce poskytnout prvnímu žalovanému zápůjčku ve výši 50 000 Kč, a to na dobu čtyřiadvaceti měsíců při úroku ve výši 60 % ročně a měsíční splátce ve výši 3 624 Kč, byla namísto částky 50 000 Kč prvnímu žalovanému zaslána pouze částka 45 651,20 Kč, když podle ujednání pod čl. 2 smlouvy, byla„ stržena“ částka ve výši 5 % z celkové dlužné částky, tedy z částky 86 976 Kč (!). 7. Je tak zjevné, že podle první ze smluv byla prvnímu žalovanému via facti poskytnuta„ zápůjčka“ ve výši 79 500 Kč, za kterou měl žalovaný během čtyřiceti měsíců zaplatit celkem částku 209 800 Kč. Podle názoru podepsaného soudu tak předmětná smlouva ve svém důsledku obsahuje ujednání o úroku v ještě vyšší než v deklarované výši 60 % ročně; obdobně v případě druhé ze smluv. Nadto nelze ztrácet ze zřetele, že předmětné smlouvy obsahují ujednání o smluvním úroku z prodlení ve výši 0,1 % denně z„ celkové dlužné částky“, takto ujednaný smluvní úrok z prodlení se tak nepohybuje ve snad ještě akceptovatelné výši 35 % ročně, ale bezpochyby ve svém důsledku přesahuje výši 70 % ročně ze skutečně dlužné částky. Podle inkriminovaných smluv, o které se – v plném rozsahu – žalobce v původním petitu svých návrhů opírá, tak měl první žalovaný v případě prodlení přesahujícího jeden měsíc (!) žalobci platit nejen„ zesplatněný“ dluh, ale rovněž„ ujednaný“ úrok z prodlení, jenž zjevně výrazně přesahuje hranici 50 % ročně. 8. Současně je podle podepsaného soudu zřejmé, že první žalovaný obě smlouvy uzavřel v jisté tísni, když v potřebné míře nevěnoval pozornost jednotlivým smluvním ujednáním, a to proto, že měl v úmyslu smlouvy uzavřít prakticky za jakýchkoliv podmínek, neboť„ potřeboval peníze“. 9. Podle ustanovení § 580 odst. 1 občanského zákoníku je neplatným právním jednáním jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje, přičemž podle ustanovení § 588 občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. 10. Nadto podle ustanovení § 1796 občanského zákoníku je neplatná smlouva, při jejímž uzavírání někdo zneužije tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti druhé strany a dá sobě nebo jinému slíbit či poskytnout plnění, jehož majetková hodnota je k vzájemnému plnění v hrubém nepoměru (obdobná dikce pak vyplývá rovněž z ustanovení § 218 trestního zákoníku). 11. Na základě citované zákonné úpravy soud dospěl k závěru, že na inkriminované smlouvy „ o zápůjčce“ je třeba hledět jako na tzv. lichevní smlouvy, respektive na právní jednání, jež se příčí dobrým mravům, a jež je třeba i bez návrhu označit za (absolutně) neplatné. 12. Soud přitom vyšel z premisy, že obě smlouvy jsou v souhrnu svých„ ujednání“ koncipovány způsobem, který neumožňuje jiný výklad, než ten, podle kterého si žalobce nechal slíbit plnění, jehož majetková hodnota je k vzájemnému plnění v hrubém nepoměru, přičemž tak učinil (jakkoli patrně spíše nevědomě) za situace, kdy bylo zjevně zneužito tísně prvního žalovaného, jenž„ potřeboval peníze“ (a je zjevné, že v jiné situaci by takto prima facie velmi nevýhodnou smlouvu nikdy neuzavřel). Podle názoru podepsaného soudu tak v posuzované věci byly splněny veškeré zákonem vyžadované podmínky, za kterých je nutno hovořit o lichevní smlouvě (srov. mutatis mutandis např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2013 sp. zn. 30 Cdo 670/2013. 13. Odkázal-li žalobce v závěrečném návrhu na závěry rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 12. 2015 č. j. 12 VSOL 71/2015-45, postačí zdůraznit, že žádná z žalobcem dovolávaných skutečností z odkazovaného rozhodnutí vrchního soudu v žádném případě nevyplývá; Vrchní soud v Olomouci v tamním rozhodnutí toliko konstatoval, že smluvní úrok ve výši 38,4 % ročně nepovažuje (bez dalšího) za odporující dobrým mravům. 14. V nyní posuzované věci jde nicméně o úrok ve výši 60 % ročně, tedy úrok o polovinu vyšší; v návaznosti na tuto skutečnost si pak soud dovoluje ve vztahu k žalobci připomenout, že podle relevantní komentářové literatury by lichvářským úrokem dosahujícím společenské škodlivosti trestného činu měl být v zásadě vždy úrok nad 50 % (viz komentář k ustanovení § 218 in: Ščerba, F. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 1. vydání (2. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2022). 15. Soud tedy shledal obě smlouvy smlouvami neplatnými, a za této situace je nutno uzavřít, že se první žalovaný – pakliže z titulu první smlouvy uhradil celkem částku 41 960 Kč a z titulu druhé smlouvy částku 18 120 Kč – na úkor žalobce bezdůvodně obohatil v rozsahu částky 37 550 Kč a 27 531,20 Kč. Podle ustanovení § 2991 občanského zákoníku přitom platí, že kdo se bez spravedlivého důvodu na úkor jiného obohatí, musí mu příslušnou částku – v daném případě částky 37 550 Kč a 27 531,20 Kč – vydat. 16. V případě druhého žalovaného soud vyšel – a tím zvoliv, jakkoli je zvolení řešení v daném kontextu přinejmenším diskutabilní, výklad pro žalobce výhodnější – z aplikace ustanovení § 576 občanského zákoníku, pročež hleděl na ručitelské prohlášení druhého žalovaného jako na platné právní jednání (lato sensu); druhý žalovaný je tak„ solidárně“ zavázán společně s prvním žalovaným k úhradě žalobci přisouzených částek, a to v přiměřeně prodloužené lhůtě jed