19 C 341/2022-18 — Okresní soud v Domažlicích

1. Žalobkyně se v řízení domáhala vydání rozhodnutí, kterým by soud žalované uložil povinnost uhradit žalobkyni částku 60 762 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 5 483,33 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 2 165,58 Kč, zákonný úrok z prodlení z částky 30 000 Kč od [datum] do zaplacení a úrok ve výši 25,23 % ročně z částky 30 000 Kč od [datum] do zaplacení. Žalovaná podle tvrzení žalobkyně porušila svou – smluvní – povinnost, neboť včas a řádně nesplatila úvěr, který jí právní předchůdkyně žalobkyně poskytla. 2. Žalovaná se k podané žalobě v poskytnuté lhůtě ani později nevyjádřila. Současně ve smyslu ustanovení § 101 odst. 4 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.”) vyjádřila souhlas s rozhodnutím věci bez jednání podle ustanovení § 115a o. s. ř.; obdobný souhlas dala žalobkyně již v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu. 3. Soud provedl důkaz listinami předloženými žalobkyní, v prvé řadě smlouvou o spotřebitelském úvěru ze dne [datum], uzavřenou mezi obchodní společností [právnická osoba] a žalovanou, zákaznickou kartou žalované, a příslušnou Tabulkou umoření, vyhotovenou dne [datum]. 4. Na základě těchto listinných důkazů dospěl soud k závěru, že žalovaná uzavřela s právní předchůdkyní žalobkyně dne [datum] smlouvu o spotřebitelském úvěru, podle které se jí právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout úvěr ve výši 30 000 Kč, za což měla žalovaná v čtyřiadvaceti měsíčních splátkách právní předchůdkyni žalobkyně zaplatit celkem částku 63 858 Kč s tím, že částku 10 262 Kč v tomto případě představoval poplatek„ za zpracování spotřebitelského úvěru, garance celkové ceny a péče o Zákazníka, splátkové prázdniny, garance neuplatnění pohledávky [právnická osoba] v případě úmrtí Zákazníka“; samotné úroky pak měly představovat částku 20 500 Kč; současně bylo ujednáno, že žalobkyně zaplatí za doplňkové pojištění částku 3 096 Kč. 5. Po právní stránce soud posoudil právní vztah mezi žalovanou a právní předchůdkyní žalobkyně jako právní vztah založený smlouvou o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. občanského zákoníku ve spojení se zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. 6. Soud přitom dospěl k závěru, že předmětnou úvěrovou smlouvu je možno považovat za platnou, a to v tom smyslu, že není důvod ji hodnotit – jako celek – jako (absolutně) neplatnou. 7. V předchozím odstavci zaznamenaný závěr se však – bez dalšího – neuplatní v případě ujednání o poplatku„ za zpracování spotřebitelského úvěru, garance celkové ceny a péče o Zákazníka, splátkové prázdniny, garance neuplatnění pohledávky [právnická osoba] v případě úmrtí Zákazníka“. Na základě přiměřeného použití ustanovení § 1812 – 1815 občanského zákoníku má totiž podepsaný soud za to, že toto ujednání a) znamená významnou nerovnováhu práv a povinností smluvních stran v neprospěch spotřebitele, b) v zásadě jde o ujednání, jež neodráží skutečnou vůli žalovaného čerpat tyto„ služby“ (viz níže), zvláště když poplatek za ně dosahuje poloviny výše kapitalizovaného úroku, pročež je jeho výši třeba kontextuálně považovat za nepřiměřenou, a to jednoznačně v neprospěch spotřebitele. 8. Obdobný závěr platí pro„ doplňkovou službu pojištění“, neboť z textu smlouvy vůbec nevyplývá, jakého protiplnění se žalované za sjednaný poplatek má dostat. Žádnou argumentaci v tomto ohledu ostatně neobsahuje ani předmětný návrh žalobkyně. 9. Podepsaný soud se konstantně domnívá, že odměna poskytovatele spotřebitelského úvěru má být zpravidla vyjádřena v ujednání o smluvním úroku. V daném případě je zjevné, že poplatky nad rámec ujednaného kapitalizovaného úroku ve svém důsledku postrádají potřebný synallagmatický charakter ujednání, vyznačující se vždy v určité míře mechanismem quid pro quo. Jinými slovy řečeno, podepsaný soud má za to, že inkriminovaná ujednání představují via facti zastřená„ ujednání“ o úroku, což by v daném případě znamenalo, že se měla žalovaná konsekventně zavázat k zaplacení úroku přesahujícího hranici 50 % ročně, tedy výše, kterou by již bylo nutno označit za neplatnou pro rozpor s dobrými mravy. Soud proto přikročil podle pokynu uvedeného v ustanovení § 576 občanského zákoníku k výkladu (pro žalobkyni příznivějšímu), podle kterého je možno tato ujednání oddělit od ujednání o úroku v kapitalizované výši 20 500 Kč. 10. Při zohlednění všech potenciálně relevantních skutečností je tak podle mínění soudu v projednávané věci nutno vyjít z premisy, že žalovaná vstoupila s právní předchůdkyní žalobkyně do právního vztahu, v jehož rámci se – platně – zavázala zaplatit v čtyřiadvaceti měsíčních splátkách částku 50 500 Kč. 11. Z údajů o platbách žalované přitom vyplynulo, že žalovaná v rozhodné době z titulu předmětné smlouvy nezaplatila ničeho (sic!), přičemž v důsledku procesní pasivity žalované neměl soud prostor pro úvahu, zda část dluhu nebyla žalovanou (například po podání žaloby) uhrazena. 12. Podepsaný soud tak má za to, že po žalované je nutno požadovat, aby žalobkyni zaplatila částku 50 500 Kč, a to – v souladu s ustanovením § 1970 občanského zákoníku – včetně v prvním výroku tohoto rozsudku specifikovaného příslušenství. 13. Pro úplnost (a žalobkyni případně na vysvětlenou) soud dodává, že žalobkyni nepřisoudil jí požadovaný úrok ve výši 25,23 % ročně, neboť dospěl k závěru, že s ohledem na celkové okolnosti dané věci je třeba mít za to, že žalovaná s právní předchůdkyní žalobkyně ujednala toliko„ jednorázový“ úrok v kapitalizované výši 20 500 Kč, nikoliv pravidelný roční úrok až do úplného splacení dlužné jistiny. Nadto se sluší uvést, že ze samotného textu smlouvy v žádném případě nevyplývá, že by žalovaná měla platit úrok ve výši 25,23 % ročně, a ani žalobkyně v návrhu neuvádí, jak právě k této výši úroku dospěla (v samotné smlouvě je uvedena toliko výše úroku 56 %, z výše uvedených důvodů by nicméně takovou výši musel soud považovat za rozpornou s dobrými mravy). 14. Pro pořádek je vhodné taktéž zdůraznit, že soud nepovažoval za nutné poskytnout žalobkyni před rozhodnutím ve věci poučení podle § 118a o. s. ř., neboť a) závěr o neplatnosti dílčích ujednání je závěrem právním (nikoliv skutkovým, pročež tento závěr nemůže být zvrácen doplněním tvrzení či důkazních návrhů), a b) tento (či obdobný) závěr je žalobkyni znám z celé řady jiných jejích právních věcí, pročež pro ni nemůže být závěrem„ překvapivým“ ve smyslu konstantní judikatury Ústavního soudu. 15. Druhým výrokem tedy soud z výše uvedených důvodů žalobu v části, ve které žalovaný nárok nepožívá právní ochrany, zamítl. 16. Pro zvýšení pravděpodobnosti„ dobrovolného“ plnění ze strany žalované soud umožnil žalované splácení přisouzených částek v měsíčních splátkách, a to ve výši, která odpovídá výši splátek, ke které se v předmětné smlouvě svobodně a vážně zavázala. 17. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení má pak oporu v ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., neboť žalobkyně má nárok na zaplacení 66 % nákladů řízení, které je namístě považovat za účelně vynaložené náklady žalobkyně. Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 3 039 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží za tři úkony právní služby odměna stanovená na základě analogické aplikace ustanovení § 14b advokátního tarifu, na jehož základě považuje soud za přiměřené přiznat žalobkyni za každý ze tří úkonů právní služby částku 1 000 Kč, a dále tzv. paušální náhrada hotových výdajů v celkové výši 900 Kč. Podle mínění podepsaného soudu je tři úkony právní služby nutno hodnotit v kontextu tzv. formulářových žalob, když je navíc zřejmé, že v rámci těchto tří úkonů v zásadě absentuje jakýkoliv právní rozbor dané věci, respektive právní rozbor, jenž by byl„ vytvořen“ toliko pro předmětnou věc. Na základě„ extrapolace“ proto soud vyšel z premisy, že v dané věci tarifní hodnota sporu představuje dvojnásobek ustanovením § 14b odst. 1 písm. c) bodu 3. advokátního tarifu předvídané odměny, a proto vyčíslil hodnotu jednoho úkonu v rozsahu částky 1 000 Kč za každý z nich. Celkem tak účelně vynaložené náklady řízení žalobkyně – včetně náhrady za daň z přidané hodnoty ve výši 819 Kč – představují částku 7 758 Kč, žalované tudíž byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 5 120 Kč, a to k rukám jejího právního zástupce. Jelikož soud umožnil žalované zaplacení všech přisouzených částek ve splátkách, je možno mít za to, že ke splacení náhrady nákladů řízení bude přikročeno až poté, kdy budou plně splaceny částky specifikované v prvním výroku tohoto rozsudku.