19 C 389/2022-19 — Okresní soud v Domažlicích

1. Žalobkyně se v řízení domáhala vydání rozhodnutí, kterým by soud žalovanému uložil povinnost uhradit žalobkyni částku 21 960 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 26 052,67 Kč a zákonný úrok z prodlení z částky 21 960 Kč od [datum] do zaplacení a dále povinnost uhradit žalobkyni částku 21 960 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 26 464,42 Kč a zákonný úrok z prodlení z částky 21 960 Kč od [datum] do zaplacení, tedy plnění, kteréžto měl žalovaný mít povinnost zaplatit původnímu věřiteli z titulu úvěrových smluv, resp. smluv o půjčce, když porušil svou povinnost, neboť včas a řádně nesplatil úvěry (půjčky), který mu právní předchůdkyně žalobkyně poskytla. 2. Účastníci řízení souhlasili s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání (žalobkyně dala svůj souhlas v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu, žalovaný tak učinil k výzvě soudu, byť toliko fikcí postupem ve smyslu § 101 odst. 4 občanského soudního řádu, dále jen „o. s. ř.”). Soud proto ve věci postupoval podle ustanovení § 115a o. s. ř., podle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí. 3. Z žalobkyní předložených listinných důkazů soud zjistil, že žalovaný uzavřel nejprve dne [datum] (sic!) se společností [právnická osoba] smlouvu označenou jako„ Smlouva o půjčce“, na jejímž základě byla žalovanému poskytnuta částka 15 000 Kč, za což měl žalovaná v rámci dvaapadesáti týdenních splátek právní předchůdkyni žalobkyně zaplatit celkem částku 24 960 Kč. Rozdíl mezi jistinou a celkovou dlužnou částkou je přitom ve smlouvě označen jako„ souhrnný poplatek“. Posléze žalovaný uzavřel dne [datum] (sic!) se společností [právnická osoba] smlouvu opět označenou jako„ Smlouva o půjčce“, na jejímž základě byla žalovanému poskytnuta (opět) finanční částka 15 000 Kč, za což měl žalovaný v rámci dvaapadesáti týdenních splátek právní předchůdkyni zaplatit (opět) celkem částku 24 960 Kč. Rozdíl mezi jistinou a celkovou dlužnou částkou je přitom i v tomto případě ve smlouvě označen jako„ souhrnný poplatek“. 4. Současně z listiny označené jako Oznámení o postoupení pohledávky vyplývá, že přípisem ze dne [datum] informovala právní předchůdkyně žalobkyně žalovaného o postoupení předmětných pohledávek (viz přílohová obálka na č. l. 13). Nadto z obsahu návrhu vyplynulo, že z titulu každé ze smluv zaplatil žalovaný vždy toliko částku 3 000 Kč. 5. V souladu s ustanovením § 3028 odst. 3 občanského zákoníku, účinného do 1. 1. 2014, posoudil soud předmětnou smlouvu podle rozhodných ustanovení občanského zákoníku, platného do 31. 12. 2013, neboť smlouva, o niž se žalobou uplatněný nárok opírá, byla uzavřena za účinnosti tohoto zákona. 6. Po právní stránce soud posoudil právní vztahy mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně – podle jejich obsahu – jako právní vztahy založené smlouvami o půjčce ve smyslu § 657 a § 658 občanského zákoníku, platného do 31. 12. 2013, ve spojení s ustanoveními § 497 a násl. obchodního zákoníku a ve spojení se zákonem č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru. 7. Na základě použité právní úpravy dospěl soud k závěru, že předmětné smlouvy postrádají – kogentním ustanovením § 497 obchodního zákoníku předvídanou – podstatnou náležitost úvěrové smlouvy, tedy řádně sjednaný úrok, jelikož ujednání o„ souhrnném poplatku“ za takové ujednání podle konstantní judikatury vskutku považovat není možno. 8. Druhou možností výkladu by bylo posoudit ujednání o„ souhrnném poplatku“ podle jeho obsahu jako zastřené ujednání o úroku, tedy ujednání o úroku ve výši 66,4 % ročně. Výši takto ujednaných úroků by přitom bylo nutno považovat za rozpornou s dobrými mravy (viz rovněž ustanovení § 3 odst. 1 občanského zákoníku), pročež by byl v posledku namístě závěr, že jsou tato ujednání podle imperativů obsažených v dispozici ustanovení § 39 občanského zákoníku ujednáními neplatnými (srov. mutatis mutandis závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004 sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). 9. Podepsaný soud proto dospěl k závěru, že předmětné úvěrové smlouvy jsou absolutně neplatné, nicméně že je namístě nárok žalobkyně (aniž by v tomto smyslu bylo nutno poskytnout žalobkyni poučení – viz níže) hodnotit jako nárok odvíjející se od bezdůvodného obohacení žalovaného celkem v rozsahu částky 24 000 Kč, přičemž podle ustanovení § 451 tehdy platného občanského zákoníku platí, že kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení – v daném případě částku 24 000 Kč – vydat. Jelikož tak žalovaný dosud (patrně) neučinil, zavázal jej k tomu soud prvním výrokem tohoto rozsudku. 10. Žalobkyní požadovaný zákonný úrok z prodlení potom soud žalobkyni přiznal až ode dne, jenž následoval po dni, který je uveden jako datum přípisu informujícího žalovaného o postoupení předmětné pohledávky na žalobkyni; stanovení dřívějšího (žalobkyní požadovaného data) by totiž podle mínění soudu bylo rozporné s dobrými mravy. 11. Shora přijaté závěry navíc soud učinil v kontextu přiměřeného zohlednění Ústavním soudem opakovaně vyjádřeného imperativu, podle kterého by dlužníci měli splácet jen takové dluhy, které je třeba považovat za dluhy řádné,„ aby nedocházelo ke zneužívání tísně chudých lidí a překračování mezí slušnosti, tedy k nemravnému obchodu s chudobou“ (viz např. bod 44. odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 19. 1. 2017 sp. zn. I. ÚS 3308/16). 12. Současně je vhodné uvést, že soud přikročil ke shora zaznamenaným závěrům v kontextu procesní pasivity žalovaného. Soud přitom zvolil pro žalobkyni výhodnější výklad, jelikož by se vzhledem k datu inkriminovaných smluv – při zohlednění principu právní jistoty – nabízela i možnost pro použití ustanovení § 8 občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014, respektive ustanovení § 2 a ustanovení § 6 o. s. ř., tedy zákonných ustanovení, jež zapovídají právo zneužívající postupy věřitelů. 13. Lhůtu k plnění soud v prvním výroku rozsudku prodloužil na lhůtu jednoho měsíce od právní moci rozsudku, když – přes procesní pasivitu žalovaného – zohlednil, že žalobkyni přisouzené částky nemusí být žalovaný objektivně s to žalobkyni v kratší době zaplatit. 14. Druhým výrokem proto soud žalobu zamítl v části, ve které zjevně nepožívá nárok žalobkyně právní ochrany. 15. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení má pak oporu v ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., neboť při zohlednění výše žalovaného kapitalizovaného úroku v celkové 52 517 Kč (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2015 sp. zn. 23 Cdo 2585/2015) je namístě konstatovat, že poměr úspěchu a neúspěchu účastníků byl v zásadě shodný, a proto žádný z nich nemá právo na náhradu nákladů řízení, respektive že ve věci úspěšnějšímu žalovanému žádné procesně relevantní náklady nevznikly.