19 C 91/2023-19 — Okresní soud v Domažlicích

1. Předmětem řízení je nárok žalobkyně na zaplacení částky 30 683 Kč s příslušenstvím, odvíjející se od právního vztahu, založeného mezi účastníky řízení smlouvou o úvěru ze dne [datum]. 2. Žalovaný se k výzvě soudu k žalobě (resp. návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu) v poskytnuté lhůtě (ani později) nevyjádřil, současně ve smyslu ustanovení § 101 odst. 4 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.”) dal souhlas k tomu, aby bylo rozhodnuto bez nařízeného jednání podle ustanovení § 115a o. s. ř. 3. Soud tak z důvodu procesní pasivity žalovaného (respektive absence jakékoliv jeho procesní obrany) rozhodoval jen na základě žalobkyní předložených listinných důkazů, přičemž dospěl k následujícím skutkovým závěrům. 4. Žalovaný na základě shora identifikované smlouvy čerpal úvěr ve výše 20 000 Kč; daný úvěr byl uzavřen na dobu 24 měsíců s tím, že žalovaný bude od 2. měsíce platit úrok ve výši 49 Kč měsíčně za každou„ zapůjčenou“ tisícikorunu. 5. Žalobou uplatňuje žalobkyně nárok na zaplacení dlužné jistiny ve výši 19 998 Kč, kapitalizovaných úroků ve výši 2 940 Kč, poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 660 Kč, poplatku za expres výplatu ve výši 199 Kč, poplatků za bezpečnou splátku ve výši 396 Kč, poplatků za prodloužení splatnosti„ korunovým odkladem“ v souhrnné výši 3 960 Kč, náhrady účelně vynaložených nákladů ve výši 1 030 Kč a vyúčtovaných smluvních pokut v celkové výši 1 500 Kč. Všechny tyto nároky vyplývají z příslušných smluvních ujednání předmětné úvěrové smlouvy (viz přílohová obálka na č. l. 14). 6. Po právní stránce soud posoudil právní vztah mezi účastníky řízení jako právní vztah založený smlouvou o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. občanského zákoníku ve spojení se zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. 7. Soud přitom dospěl k závěru, že předmětnou úvěrovou smlouvu je možno považovat za platnou, a to v tom smyslu, že není důvod ji hodnotit – jako celek – jako (absolutně) neplatnou. 8. V předchozím odstavci zaznamenaný závěr se však neuplatní v případě ujednání o poplatku za prodloužení splatnosti„ korunovým“ odkladem ve výši 1 980 Kč (na základě tohoto ujednání dochází k posunu splátek o jeden měsíc); podepsaný soud má totiž – na základě přiměřeného použití ustanovení § 1812 – 1815 občanského zákoníku – za to, že ujednání o tomto poplatku je třeba považovat za neplatné, neboť žalovaný za poplatek ve výši blížící se 10 % poskytnuté jistiny získává pouze to, že může splácet úvěr o měsíc dále, respektive že v daný měsíc nemusí splátku (jež je výrazně nižší než tento poplatek) platit. Výši tohoto poplatku je tak kontextuálně třeba považovat za nepřiměřenou, a to jednoznačně v neprospěch spotřebitele. 9. Nelze navíc přehlížet, že výše tohoto poplatku výrazně přesahuje výši ujednaného úroku, pročež má podepsaný soud za to, že inkriminované ujednání představuje via facti zastřené ujednání o úroku, což by v daném případě – ve spojení s ujednáním o„ nezastřeném“ úroku (viz dále) znamenalo, že mezi účastníky byl v posledku ujednán úrok ve výši, kterou by již bylo namístě označit za neplatnou pro rozpor s dobrými mravy. 10. Soud proto přikročil podle pokynu uvedeného v ustanovení § 576 občanského zákoníku k výkladu (pro žalobkyni příznivějšímu), podle kterého je možno toto – neplatné – ujednání oddělit od zbývajících částí smlouvy. 11. Pouze nad rozhodný rámec soud uvádí, že problematickým se jeví i ujednání o výši úroku. S přihlédnutím ke skutečnosti, že žalovaný od počátku neplnil žádnou ze svých smluvních povinností (když z titulu předmětné smlouvy patrně zaplatil celkem toliko 2 Kč), pročež došlo k brzkému zesplatnění úvěru, soud neshledal ujednání o úroku za neplatné, respektive nepřistoupil k jeho moderaci (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2022 sp. zn. 33 Cdo 60/2021). 12. S výjimkou nároku na zaplacení dvou poplatků za prodloužení splatnosti„ korunovým“ odkladem v celkové výši 3 960 Kč proto soud žalobě prvním výrokem tohoto rozsudku, a to – v souladu s ustanovením § 1970 občanského zákoníku – včetně požadavku na zaplacení zákonného úroku z prodlení, vyhověl, přičemž pouze v rozsahu částky 3 960 Kč žalobu druhým výrokem rozsudku zamítl. 13. Pro pořádek je konečně vhodné taktéž zdůraznit, že soud nepovažoval za nutné poskytnout žalobkyni před rozhodnutím ve věci poučení podle § 118a o. s. ř., neboť a) závěr o neplatnosti dílčího smluvního ujednání je závěrem právním (nikoliv skutkovým, pročež tento závěr nemůže být zvrácen doplněním tvrzení či důkazních návrhů), a b) obdobný závěr by měl být žalobkyni znám z řady jiných jejích právních věcí, pročež by pro ni neměl být závěrem„ překvapivým“ ve smyslu konstantní judikatury Ústavního soudu. 14. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení má pak oporu v ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., neboť žalobkyně má právo na náhradu 74 % jí účelně vynaložených nákladů. Tyto náklady představuje vedle zaplaceného soudního poplatku ve výši 1 228 Kč odměna advokáta za tři úkony právní služby podle § 14b odst. 1 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), tedy se jedná o odměnu v celkové výši 1 500 Kč a tři režijní paušály v celkové výši 300 Kč podle ustanovení § 14b odst. 5 advokátního tarifu, a konečně jde o náhradu za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % ze součtu odměny a režijních paušálů, tedy o částku 378 Kč Celkem tak čítají žalobkyní účelně vynaložené náklady řízení částku 3 406 Kč.