17 C 272/2025-37 — Okresní soud v Domažlicích

1. Žalobou, která byla doručena soudu dne , datum, , se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky ve výši 29 929,28 Kč společně se zákonným úrokem z prodlení z této částky od , datum, do zaplacení ve výši 12 % ročně a rovněž přiznání náhrady nákladů řízení, které účelně vynaložila k uplatnění svého práva proti žalované.2. Žalobkyně se svého nároku domáhala z titulu smlouvy o úvěru ze dne , datum, , která byla uzavřena mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou. Žalovaná čerpala úvěr ve výši 29 929,28 Kč, splacen měl být , datum, . Úvěruschopnost byla řádně zkoumána. Žalobkyně dále uvedla, aby soud poskytnuté plnění ve výši jistiny považoval případně jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení.3. Jednání dne , datum, proběhlo v nepřítomnosti účastníků.4. Soud dospěl ke skutkovému závěru, že mezi žalobkyní a žalovanou byla uzavřena smlouva o úvěru, na jejímž základě byla poskytnuta žalované částka ve výši 20 000 Kč s úrokem 0,4026 % denně (smlouva o úvěru ze dne , datum, ). Tato částka byla zaslána na účet žalované dne , datum, (výpis a sdělení banky). Pohledávka byla postoupena na žalobkyni (smlouva o postoupení pohledávky).5. Právní posouzení případu vychází z občanského zákoníku, tedy zákona č. 89/2012 Sb. Podle § 547 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen NOZ) právní jednání musí obsahem a účelem odpovídat dobrým mravům i zákonu.6. Podle § 580 odst. 1 NOZ neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.7. Podle § 588 NOZ soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.8. Podle ustanovení § 2991 NOZ platí, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.9. Úrok ve výši 147 % ročně je nutno považovat za nepřiměřený. Jde o výši, kterou je na místě považovat za rozpornou s dobrými mravy, zejména za situace, kdy obvyklá výše úroku v tehdejší době nepřekračovala hranici 15 % ročně.10. Takto určená úroková sazba vybočuje z mezí, které jsou dlouhodobě judikaturně nastaveny, kdy Nejvyšší soud se opakovaně vyjádřil (např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 ze dne 15. prosince 2004 nebo rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Odo 236/2005 ze dne 27. února 2007), že stanovený úrok je rovný zhruba trojnásobku běžně používané úrokové sazby v daném období. Jednání žalobkyně při uzavírání smlouvy, Anonymizováno, vykazuje znaky jednání, které ukazují pouze na snahu žalobkyně získat finanční prostředky v nadstandardní výši. Sjednaná výše úroku se zjevně příčí dobrým mravům a tento rozpor je třeba posoudit jako důvod absolutní neplatnosti tohoto ujednání.11. Smlouvu o úvěru soud pokládá za absolutně neplatnou, pro nepřiměřenost smluvních ujednání, neboť žalované byla tato částka zapůjčena s úrokem vysoce téměř dosahující 147 % ročně.12. Podle soudu právní předchůdkyně žalobkyně řádně nezkoumala úvěruschopnost podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, podle kterého poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Z pohledu soudu právní předchůdkyně žalobkyně úvěruschopnost žalované dostatečně nezkoumala, respektive žalobkyně nic takového neprokázala, a pro nepřítomnost ani nemohla o tom být poučena.13. Soud má za prokázané, že žalovaná převzala částku ve výši 20 000 Kč, která nebyla žalobkyni dosud navrácena.14. Soud má tedy za to, že po žalované je nutno požadovat, aby žalobkyni zaplatila částku ve výši 20 000 Kč, a to včetně ve výroku I. tohoto rozsudku specifikovaného příslušenství.15. Ohledně příslušenství soud vyšel z ust. § 1958 odst. 2 NOZ podle nějž neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu. Podle § 573 NOZ má se za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání, byla-li však odeslána na adresu v jiném státu, pak patnáctý pracovní den po odeslání. Pokud žalobkyně odeslala žalované upomínku (předžalobní výzvu) dne , datum, , potom se považuje za doručenou dne , datum, . Od této doby byla žalovaná povinna plnit ve lhůtě 3 dnů, jak je uvedeno v předžalobní výzvě, tj. do , datum, a od , datum, je žalovaná v prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení, a proto výrokem I. rozsudku přiznal i zákonné úroky z prodlení ode dne , datum, ve výši požadované žalobkyní.16. Ve zbytku soud žalobu zamítl, a to včetně požadovaných zákonných úroků z prodlení.17. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 1 013,57 Kč, přičemž tato částka představuje 33,64 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 66,82 % a úspěchu žalované v rozsahu 33,18 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 1 198 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 29 929,28 Kč sestávající z částky 400 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 1 500 Kč ve výši 315 Kč.18. Pro úplnost soud dodává, že ve věci postupoval podle § 14b advokátního tarifu, neboť soudu je z úřední činnosti známo, že žalobkyně u zdejšího soudu podávala typově shodné žaloby, kdy obměna spočívá jen ve specifikaci dlužných částek a data uzavření smlouvy a je tedy na místě postupovat podle citovaného ustanovení.