20 C 245/2025-34 — Okresní soud v Domažlicích

1. Žalobou, která byla doručena soudu dne , datum, , se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení žalované částky a rovněž přiznání náhrady nákladů řízení, které účelně vynaložila k uplatnění svého práva proti žalované.2. Žalobkyně se svého nároku domáhala z titulu smlouvy o úvěru ze dne , datum, . Na základě této smlouvy žalobkyně žalované poskytla finanční prostředky ve výši 23 000 Kč a žalovaná se zavázala vrátit žalobkyni tuto částku zpět a rovněž souhrnný poplatek ve výši 18 814 Kč. Žalovaná se zavázala zaplatit tuto částku v týdenních splátkách po 697 Kč. Žalovaná však dosud uhradila pouze částku 15 200 Kč, žalobkyně proto zbylý dluh zesplatnila a nyní požaduje jeho úhradu.3. Žalovaná k žalobě uvedla, že ve věci podala návrh k finančnímu arbitrovi, aby vydal rozhodnutí. Se žalobou nesouhlasí, protože smlouva je v rozporu se zákonem o spotřebitelskému úvěru. Při jednání pak k dotazu soudu doplnila, že úvěr si brala, aby pomohla dceři. Žalobkyně před poskytnutím úvěru od ní chtěla 3 výplatní pásky, které jí žalovaná zaslala. Vydělává 24 000 Kč čistého měsíčně, její měsíční výdaje se pohybují okolo 11 000 Kč. Žije ve společné domácnosti s manželem, který si vydělává asi 50 000 Kč měsíčně a splácí hypotéku částkou cca 10 000 Kč měsíčně. Dále hradí energii a vodu. Splácet by byla schopna dlužnou částku cca po 1 000 Kč měsíčně k 20. dni v měsíci. Částka uvedená žalobkyní, kterou měla uhradit na úvěr ve výši 15 200 Kč souhlasí.4. K dotazu soudu příslušný finanční arbitr uvedl, že přijal návrh na zahájení řízení žalovanou. Jakmile shledá, že je v jeho řízení a před soudem dána totožnost účastníků a předmětu sporu, řízení zastaví dle § 14 odst. 1 písm. a) ve spojení s § 9 písm. b) zákona o finančním arbitrovi.5. Žalovaná závěrem bez vyjádření, kdy náhradu nákladů řízení výslovně nepožadovala.6. Soud pro úplnost dodává, že z ustanovení § 115a o. s. ř nevyplývá, že by soud v každém případě měl žalobě vyhovět (například rozhodnutí Nejvyššího soud České republiky ze dne 24. února 2011 sp. zn. 30 Cdo 5270/2009). Přestože soud změnil právní kvalifikaci, jak bude níže uvedeno, nenařídil ve věci jednání a nepoučil žalobkyni podle § 118a odst. 2 o. s. ř. I při změněné právní kvalifikaci jsou tvrzení žalobkyně dostačující a jsou podkladem bez dalšího pro věcné rozhodnutí, tedy na jejich základě soud může dospět k závěru o vyhovění žalobě nebo o jejím zamítnutí. V posuzovaném případě nelze ani doplňovat o žádné další dosud neuvedené skutečnosti, neboť z pohledu právního názoru by neměly žádný význam. Podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu ust. § 118a odst. 2 o. s. ř dopadá pouze na případy, kdy je pro uplatnění odlišného právního názoru soudu zapotřebí dát účastníkovi prostor k doplnění skutkového vylíčení tak, aby o věci mohlo být rozhodnuto (např. rozhodnutí Nejvyššího soud České republiky ze dne 26. 1. 2011, sp. zn. Ns 25 Cdo 5162/2008). Taková situace v dané věci nenastala, neboť okolnost, zda smlouva je platným právním úkonem je možno posoudit i za dosavadního skutkového vylíčení základu uplatněného nároku.7. Soud dospěl ke skutkovému závěru, že mezi žalobkyní a žalovaným byla uzavřena smlouva o úvěru, na jejímž základě byla poskytnuta žalované částka ve výši 23 000 Kč. Žalovaná se zavázala vrátit tuto částku zpět včetně souhrnného poplatku a úroku ve výši 18 814 Kč v 60 týdenních splátkách po 696,90 Kč. Souhrnný poplatek se skládal z úroku kapitalizovaného částkou 4 534 Kč, poplatku za zpracování a doručení úvěru ve výši 6 900 Kč a poplatku za hotovostní inkaso splátek ve výši 7 360 Kč. Žalobkyni tak měla být navrácena jistina a částka ve výši 41 814 Kč. Zápůjční úroková sazba uvedená ve smlouvě činila 70,89 %. Žalovaná uhradila na svůj závazek částku celkem ve výši 15 200 Kč.8. Právní posouzení případu vychází z občanského zákoníku, tedy zákona č. 89/2012 Sb. Podle § 547 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o.z.) právní jednání musí obsahem a účelem odpovídat dobrým mravům i zákonu.9. Podle § 580 odst. 1 o.z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.10. Podle § 588 o.z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.11. Podle § 419 o.z. spotřebitelem je každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná.12. Podle § 420 odst. 1 a 2 o.z. kdo samostatně vykonává na vlastní účet a odpovědnost výdělečnou činnost živnostenským nebo obdobným způsobem se záměrem činit tak soustavně za účelem dosažení zisku, je považován se zřetelem k této činnosti za podnikatele. Pro účely ochrany spotřebitele a pro účely § 1963 se za podnikatele považuje také každá osoba, která uzavírá smlouvy související s vlastní obchodní, výrobní nebo obdobnou činností či při samostatném výkonu svého povolání, popřípadě osoba, která jedná jménem nebo na účet podnikatele.13. Podle § 1813 o.z. má se za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem.14. Podle ustanovení § 2991 o.z. platí, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.15. Smlouvu o úvěru soud pokládá za absolutně neplatnou pro nepřiměřenost smluvních ujednání, neboť žalovanému byla tato částka zapůjčena na 60 týdnů s úrokem přesahujícím 70 % ročně. Přestože ve smlouvě se uvádí, že úrok činí po dobu trvání smlouvy „pouze“ 4 534 Kč, nelze přehlédnout, že účastníci zároveň sjednali dodatečné poplatky. Úrok ve spojení s dalšími náklady, které na poskytnutí úvěru žalovaný musí vynaložit a které jsou svou podstatou odměnou za poskytnutí úvěru, soud hodnotí smlouvu jako nemravnou. Jednání žalobkyně při uzavírání smlouvy vykazuje znaky jednání, které ukazují pouze na snahu žalobkyně získat finanční prostředky v nadstandardní výši. Poplatky jsou tak de facto skrytým úrokem.16. Takto určená úroková sazba vybočuje z mezí, které jsou dlouhodobě judikaturně nastaveny, kdy Nejvyšší soud se opakovaně vyjádřil (např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 ze dne 15. prosince 2004 nebo rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Odo 236/2005 ze dne 27. února 2007), že stanovený úrok je rovný zhruba trojnásobku běžně používané úrokové sazby v daném období. Běžná úroková sazba se pohybovala kolem 8,51 % ročně, tedy úrok je více jak osminásobný.17. Vzhledem k tomu, že důvod neplatnosti se vztahuje na ujednání o výši poplatků, které jsou v daném případě skrytými úroky za poskytnutý úvěr a sjednaná výše úroků tak několikanásobně převyšuje úroky bank, od kterých by se výše úroků odvíjela podle ustanovení § 1802 obč. zák., nelze předpokládat, že by žalobkyně byla ochotna smlouvu o úvěru bez neplatného ujednání o poplatcích uzavřít. Smlouva byla uzavřena mezi podnikatelem a spotřebitelem a je nutno tento vztah posuzovat, aby byla zachována vyváženost práv a povinnosti obou smluvních stran, a aby povinnosti nebyly vymezeny v neprospěch spotřebitele, který je slabší smluvní stranou. Smlouvu o úvěru je tedy třeba posoudit jako neplatnou v celém rozsahu, a to z důvodu neplatnosti ujednání o výši poplatků, ve kterých se skrývá úrok.18. Soud má tedy za to, že po žalované je nutno požadovat, aby žalobkyni zaplatil částku 6 965 Kč (výše jistiny po odečtení částečného plnění ze strany žalované), a to včetně ve výroku I. tohoto rozsudku specifikovaného příslušenství, neboť žalovaná převzala částku ve výši 23 000 Kč na základě neplatné smlouvy, potom je jeho povinností tuto částku vrátit v její dosud neuhrazené výši 7 800 Kč v souladu s ustanovením § 2991 o.z. jako bezdůvodné obohacení na základě plnění bez právního důvodu. Výrokem II. rozsudku soud ve zbývajícím rozsahu žalobu jako nedůvodnou zamítl.19. Soud uložil žalované povinnost zaplatit dlužnou částku v souladu s § 160 odst. 1 věta druhá o. s. ř. ve splátkách ve výši 1 000 Kč vždy k 20. dni v měsíci počínaje měsícem následujícím po právní moci rozsudku pod ztrátou výhody splátek. Vycházel přitom jednak ze žalovanou tvrzených majetkových poměrů tak s přihlédnutím k výši dlužné částky.20. O náhradě nákladů řízení soud rozhodoval podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř. Základem pro rozhodnutí je tedy míra úspěchu ve věci, respektive poměr v jakém kdo z účastníků byl úspěšný. Žalobkyně uplatnila nárok na zaplacení částky ve výši 26 614 Kč a soud žalobě vyhověl pouze co do částky 7 800 Kč. Ve věci tedy byla úspěšnější žalovaná, kterému ovšem žádné náklady spojené s tímto řízením nepožadovala. Soud proto žádnému z účastníků náhradu nákladů řízení nepřiznal.