111 C 15/2020-26 — Okresní soud ve Frýdku-Místku

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zaplacení částky 10 236,52 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky 10 186,52 Kč od 1. 3. 2020 do zaplacení s odůvodněním, že žalovaný uzavřel s právním předchůdcem žalobkyně, společností [právnická osoba], dne 21. 3. 2019 smlouvu o spotřebitelském úvěru, na základě které poskytl právní předchůdce žalobkyně žalovanému úvěr ve výši 9 777 Kč na nákup vybraného zboží. Poskytnutý úvěr se žalovaný zavázal hradit formou 24 měsíčních splátek ve výši 585 Kč. Jednotlivé splátky byly splatné vždy k 17. dni v měsíci počínaje dnem 17. 4. 2019 Smluvní úrok byl sjednán ročně ve výši 37,48 %, RPSN ve výši 44,64 %. Žalobkyně uvedla, že právní předchůdce žalobkyně posoudil úvěruschopnost žalovaného na základě informací získaných od žalovaného při osobním pohovoru s ním, nahlédnutím do databází BRKI, NRKI, SOLUS a [anonymizováno], telefonickým kontaktováním zaměstnavatele žalovaného ke zjištění příjmové stránky a zohlednil i dostupné pohyby na bankovním účtu žalovaného, z čehož právní předchůdce vyhodnotil, že žalovaný je schopen poskytnutý úvěr splácet. Žalovaný za dobu trvání úvěru uhradil toliko 5 předepsaných splátek v celkové výši 2 952 Kč, přičemž poslední úhrada byla provedena dne 26. 8. 2019. Jelikož žalovaný nehradil svůj dluh řádně a včas zesplatnil původní věřitel celý úvěr ke dni 29. 2. 2020, čímž žalovanému vznikla povinnost uhradit jednorázově zbytek dluhu včetně příslušenství. Pohledávka žalobkyně ve výši 10 236,52 Kč sestává z jistiny ve výši 8 288,70 Kč, úroku ve výši 1 189,31 Kč, smluvní pokuty ve výši 108,51 Kč, nákladů spojených s vymáháním ve výši 600 Kč a nákladů vzniklými s uplatněním pohledávky ve výši 50 Kč Smlouvou o postoupení pohledávek byla žalovaná pohledávka spolu s příslušenstvím postoupena z právního předchůdce žalobkyně na žalobkyni, o čemž byl žalovaný vyrozuměn spolu s předžalobní upomínkou. Žalovaný však ani na základě této výzvy ničeho neuhradil. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. 3. Soud ve věci usnesením ze dne 26. 2. 2021 vyzval žalovaného, aby se vyjádřil, zda podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) souhlasí s projednáním věci a rozhodnutím bez nařízení jednání s tím, že byl současně poučen, že nevyjádří-li se do 10 dnů od doručení této výzvy, bude soud podle § 101 odst. 4 o. s. ř. jeho souhlas předpokládat. Toto usnesení bylo žalovanému doručeno dne 15. 3. 2021 náhradním způsobem – formou uložení u pošty a následným vyvěšením na úřední desce soudu, přičemž žalovaný se k této výzvě nijak nevyjádřil a soud proto vycházel z toho, že žalovaný s projednáním a rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. Žalobkyně na tuto výzvu taktéž nereagovala, která jí byla doručena dne 23. 6. 2021. 4. Soud provedl důkaz listinami předloženými žalobkyní, a to listinou označenou jako žádost/smlouva o klasickém úvěru, všeobecnými obchodními podmínkami, sazebníkem poplatků, výpisem z úvěrového účtu, odstoupením od smlouvy ze dne 27. 1. 2020, smlouvou o postoupení pohledávek [číslo] ze dne 16. 3. 2020 včetně seznamu pohledávek, oznámením o postoupení pohledávky a předžalobní výzvou ze dne 26. 3. 2020 včetně poštovního podacího archu z téhož dne. Z těchto listin byl zjištěn skutkový stav, dle kterého právní předchůdce žalobkyně a žalovaný uzavřeli dne 21. 3. 2019 smlouvu o spotřebitelském úvěru s úvěrem ve výši 9 777 Kč představující prodejní cenu zboží. Žalovaný měl úvěr splácet formou 24 měsíčních splátek ve výši 585 Kč se splatností vždy k 17. dni v měsíci počínaje dnem 17. 4. 2019. Základní roční úroková sazba byla stanovena na 37,48 % a RPSN ve výši 44,64 %. Při uzavírání smlouvy právní předchůdce žalobkyně zjišťoval příjmy a výdaje žalovaného. Žalovaný sdělil, že je zaměstnán na pozici dělník ve společnosti [právnická osoba] s příjmem ve výši 15 000 Kč měsíčně. Výdaje žalovaného představují souhrnnou částku 4 000 Kč sestávající z nákladů na bydlení (2 000 Kč) a ostatních pravidelných výdajů (2 000 Kč). Na základě těchto údajů včetně nahlédnutí do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, právní předchůdce žalobkyně ověřoval dle smlouvy úvěruschopnost žalovaného. Dopisem ze dne 27. 1. 2020 právní předchůdce žalobkyně odstoupil od úvěrové smlouvy, jelikož žalovaný nehradil úvěr řádně a včas a úvěr ke dni 29. 2. 2020 zesplatnil v celém rozsahu. Z výpisu úvěrového účtu bylo zjištěno, že žalovaný za celou dobu trvání úvěru uhradil toliko 5 předepsaných splátek v souhrnné výši 2 925 Kč a čerpal částku 9 777 Kč dne 21. 3. 2019. Dne 16. 3. 2020 uzavřel právní předchůdce žalobkyně a žalobkyně smlouvu o postoupení pohledávek. Postoupení bylo žalovanému oznámeno právním předchůdcem žalobkyně i žalobkyní dopisem ze dne 26. 3. 2020. Téhož dne zaslala žalobkyně žalovanému předžalobní výzvu s lhůtou k plnění 5 dnů od doručení. Výzva byla odeslána dne 26. 3. 2020. 5. Podle § 86 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 6. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 7. Podle § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. 8. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 9. Podle § 2991 odst. 2 o. z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. 10. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen. 11. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. 12. Po právní stránce soud posoudil danou věc ve smyslu shora citovaných zákonných ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze z části. Daný právní vztah je totiž nutno posoudit ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť žalovanému jako spotřebiteli byl právním předchůdcem žalobkyně poskytnut úvěr ve výši 9 777 Kč, což znamená, že se jednalo o spotřebitelský úvěr ve smyslu ust. § 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Podle § 86 tohoto zákona tak poskytovatel úvěru měl před uzavřením samotné úvěrové smlouvy posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Jak přitom vyslovil Nejvyšší soud České republiky ve svém rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018„ povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost ja