11 C 110/2022-42 — Okresní soud ve Frýdku-Místku

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalovaném zaplacení částky 15 177,72 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že mezi žalobkyní, jako věřitelem, a žalovaným, jako klientem, byla dne 24. 4. 2017 uzavřena smlouva o úvěru [číslo] (dále též jen„ smlouva“). Na základě smlouvy byl žalovanému poskytnut na účet uvedený ve smlouvě úvěr ve výši 60 000 Kč. Žalovaný neplnil závazky vyplývající ze smlouvy řádně a včas, proto došlo k zesplatnění celého úvěru oznámením ze dne 21. 12. 2017, čímž vznikla nová jistina ve výši 62 560 Kč. Žalovaný se mimo jiné zavázal pro případ prodlení uhradit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné nové jistiny. Žalobkyně ve věci zahájila soudní řízení, jehož výsledkem byl rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku č. j. [číslo jednací] ze dne 4. 6. 2019, který plně vyhověl žalobě i v části týkající se smluvní pokuty. Prodlení žalovaného s úhradou nové jistiny trvalo i po datu 23. 7. 2018 a žalobkyni tak vzniklo právo na zaplacení smluvní pokuty dle čl. 6 smlouvy. Žalobkyně požaduje po žalovaném úhradu smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z částky 62 560 Kč od 24. 7. 2018 do 27. 7. 2022 ve výši 15 177,72 Kč Ani po odeslání předžalobní výzvy žalovaný ničeho neuhradil. 2. Na výzvu soudu žalobkyně doplnila, že řádně zjišťovala schopnost žalovaného řádně hradit úvěr prověřením na základě dokladů o jeho příjmech (výpis z bankovního účtu, pracovní smlouva, výplatní pásky), výpisů z databází NRKI a SOLUS, hodnocení klienta a prohlášení dlužníka. Žalobkyně zjistila, že celkový čistý měsíční příjem žalovaného činí 20 000 Kč, celkové měsíční náklady žalovaného činí 5 210 Kč a volné zdroje ke splácení činí 13 790 Kč. 3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, přestože k tomu byl soudem vyzván, k jednání nařízenému na den 23. 11. 2022 se bez omluvy nedostavil, ačkoliv předvolání k jednání mu bylo doručeno dne 31. 10. 2022. 4. Žalobkyně u jednání setrvala na návrhu tak, jak byl podán beze změn a doplňků. 5. Soud ve věci provedl dokazování listinami předloženými žalobkyní, označenými jako smlouva o úvěru [číslo] ze dne 25. 4. 2017, oznámení žalobkyně ze dne 21. 12. 2017, rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku č. j. [číslo jednací] ze dne 4. 6. 2019 spojený s usnesením Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 11. 6. 2019 č. j. 110 C 26/2018-67, občanský průkaz žalovaného, pracovní smlouva žalovaného ze dne 24. 2. 2014, dodatek k pracovní smlouvě [číslo] ze dne 19. 11. 2014, prohlášení klientů ze dne 24. 2. 2014, výpis z účtu [číslo], informace o účtech za období 2-4/2017, výplatní pásky za období 2-3/2017 a předžalobní upomínka ze dne 27. 1. 2022 vč. podacího archu. Z důkazů předloženými žalobkyní soud vzal za prokázané, že žalobkyně uzavřela se žalovaným smlouvu o úvěru dne 25. 4. 2017 na částku 60 000 Kč. Dopisem ze dne 21. 12. 2017 žalobkyně zesplatnila celý úvěr a podanou žalobou vedenou pod sp. zn. 110 C 26/2018 se domáhala zaplacení jistiny ve výši 64 657 Kč spolu s příslušenstvím a smluvní pokutou ve výši 13 325,28 Kč za období od 23. 12. 2017 do 23. 7. 2018, jejímuž nároku bylo vyhověno. Při uzavírání smlouvy žalobkyně zjistila, že žalovaný je zaměstnán u [právnická osoba] [právnická osoba] na dobu neurčitou jako [profese] [anonymizováno] s průměrným měsíčním příjmem ve výši 19 232 Kč a průměrnou měsíční srážkou z výplaty ve výši 1 453 Kč. Žalobkyně se v tomto řízení domáhá po žalovaném zaplacení smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z částky 62 560 Kč (nová jistina) za období od 24. 7. 2018 do 27. 1. 2020 ve výši 15 177,72 Kč. Žalovaný byl vyzván žalobkyní předžalobní upomínkou ze dne 27. 1. 2022, odeslanou téhož dne, k úhradě dlužné částky ve lhůtě do 15 dnů od doručení výzvy, avšak ničeho neuhradil. 6. Podle § 86 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 7. Podle § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. 8. Podle § 588 odst. 1 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 9. Podle § 2991 odst. 2 o. z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. 10. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen. 11. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. 12. Po právní stránce soud posoudil danou věc ve smyslu shora citovaných zákonných ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Daný právní vztah je totiž nutno posoudit ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť žalovanému jako spotřebiteli byly žalobkyní poskytnuty peněžní prostředky ve výši 60 000 Kč ve formě úvěru, což znamená, že se jednalo o spotřebitelský úvěr ve smyslu ust. § 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Podle § 86 tohoto zákona tak poskytovatel úvěru měl před uzavřením samotné úvěrové smlouvy posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Jak přitom vyslovil Nejvyšší soud České republiky ve svém rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018„ povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. Wachtlová, L. a Slanina, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 98-109, ISBN 9788074001185).“ Dle názoru okresního soudu je tato judikatura použitelná i v intencích nového zákon