11 C 244/2021-14 — Okresní soud ve Frýdku-Místku

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zaplacení částky 39 064 Kč s příslušenstvím (jako součtu jistiny ve výši 23 000 Kč a poplatků ve výši 16 064 Kč) s odůvodněním, že žalovaná uzavřela s právním předchůdcem žalobkyně, společností [právnická osoba], dne 24. 5. 2018 smlouvu o spotřebitelském úvěru [číslo] na základě které poskytl právní předchůdce žalobkyně žalované peněžní prostředky ve výši 23 000 Kč, které žalovaná převzala hotově v den uzavření smlouvy. Žalovaná se zavázala vrátit půjčku včetně sjednaného úroku ve výši 3 910 Kč s úrokovou sazbou 21,27 % ročně, odměny za administrativní činnost ve výši 4 600 Kč a nákladů za hotovostní inkaso splátek ve výši 11 960 Kč. Celkovou částku se žalovaná zavázala uhradit v 78 pravidelných týdenních splátkách po 558 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na 21. 11. 2019. Žalovaná však své smluvní závazky nehradila řádně a včas, uhradila toliko částku 4 406 Kč, kdy poslední platba byla uhrazena dne 13. 12. 2018, přičemž právnímu předchůdci žalobkyně vzniklo uplynutím sjednané doby plnění právo na úhradu celého dluhu ve výši 42 814 Kč (jako součtu jistiny ve výši 23 000 Kč a poplatků ve výši 19 814 Kč navýšené o částky požadované původním věřitelem, které žalobkyně neuplatňuje). Úvěruschopnost žalované zkoumal právní předchůdce žalobkyně při uzavírání úvěrové smlouvy dotazem na rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry, tyto informace byly ověřeny doklady vyžádanými u žalované a zapsány do zákaznické karty žalované. Ze smluvních podmínek plyne, že údaje nezbytné pro posouzení schopnosti žalované půjčku splácet, které žalovaná právnímu předchůdci žalobkyně před uzavřením smlouvy poskytla, jsou úplné, přesné a pravdivé. Žalobkyně tak má za to, že její právní předchůdce splnil podmínky zákona pro posouzení úvěruschopnosti žalované, a tedy že právní předchůdce žalobkyně postupoval v dané věci s odbornou péčí. Právní předchůdce žalobkyně postoupil tuto svoji pohledávku za žalovanou žalobkyni na základě smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 15. 1. 2021 s účinností k témuž dni, což bylo žalované písemně oznámeno dopisem ze dne 15. 1. 2021. Žalovaná dlužnou částku neuhradila i přes upomínku učiněnou před podáním žaloby. 2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. 3. Soud ve věci usnesením ze dne 23. 7. 2021 vyzval žalovanou, aby se vyjádřila, zda podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) souhlasí s projednáním věci a rozhodnutím bez nařízení jednání s tím, že byla současně poučena, že nevyjádří-li se do 10 dnů od doručení této výzvy, bude soud podle § 101 odst. 4 o. s. ř. její souhlas předpokládat. Toto usnesení bylo žalované doručeno dne 29. 7. 2021 do vlastních rukou, přičemž žalovaná se k této výzvě nijak nevyjádřila a soud proto vycházel z toho, že žalovaná s projednáním a rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. Žalobkyně tento souhlas vyslovila již v samotné žalobě. 4. Soud provedl důkaz listinami předloženými žalobkyní, a to listinou označenou jako smlouva o spotřebitelském úvěru v hotovosti ze dne 24. 5. 2018 vč. smluvních podmínek, zákaznickou kartou žalované ze dne 24. 5. 2018, Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 15. 1. 2021 vč. přílohy [číslo] (seznamem pohledávek), oznámením o postoupení pohledávky spolu s výzvou k úhradě ze dne 19. 2. 2021 vč. podacího lístku ze dne 22. 2. 2021, předžalobní upomínkou ze dne 13. 5. 2021 vč. podacího lístku ze dne 14. 5. 2021. Z těchto listin byl zjištěn skutkový stav, dle kterého právní předchůdce žalobkyně a žalovaná uzavřeli dne 24. 5. 2018 smlouvu nazvanou jako smlouva o spotřebitelském úvěru v hotovosti, podle které [právnická osoba] poskytl žalované peněžní prostředky ve výši 23 000 Kč v hotovosti v den uzavření smlouvy a žalovaná se zavázala vrátit tuto jistinu navýšenou o administrativní poplatek ve výši 4 600 Kč, úrok ve výši 3 910 Kč, poplatek za hotovostní inkaso splátek 11 960 Kč (celkem navýšené o 20 470 Kč) v 78 týdenních splátkách po 558 Kč, počínaje sedmým kalendářním dnem od data uzavření smlouvy. V rámci smlouvy si pak obě strany sjednaly použití zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku a zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Úvěruschopnost žalované byla zkoumána dotazem na její příjmy a výdaje. Z prohlášení žalované bylo zjištěno, že žalovaná je příjemcem starobního a vdovského důchodu ve výši 8 500 Kč, další příjmy 4 000 Kč (brigády), 3 400 Kč (příspěvek na bydlení) a 4 000 Kč (nájem). Celkové příjmy žalované v květnu 2018 tak měly činit 19 900 Kč měsíčně. Celkové výdaje měly činit v květnu 2018 částku 15 300 Kč měsíčně, která sestává z částek 7 000 Kč výdaje na bydlení, 6 000 Kč ostatní výdaje (telefon, jídlo, léky, doprava, oblečení), 1 900 Kč splátky úvěrů a 400 Kč další výdaje. Jako použitelný příjem žalobkyně stanovila částku 4 600 Kč. S tím, že žalovaná bydlí v nájemním bytě s ostatními osobami. Obchodní zástupce oprávněný jednat za právního předchůdce žalobkyně při uzavírání smlouvy v zákaznické kartě prohlásil, že ověřil občanský průkaz žalované, doklad o výměře důchodu a složenky – příjmy. Dopisem ze dne 19. 2. 2021, odeslaným dne 22. 2. 2021, bylo žalované oznámeno postoupení pohledávky žalobkyní s tím, že dlužná částka má byt uhrazena do 10 dnů po obdržení dopisu. Předžalobní upomínka byla vyhotovena 13. 5. 2021 a odeslána 14. 5. 2021. 5. Podle § 86 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 6. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 7. Podle § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. 8. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 9. Podle § 2991 odst. 2 o. z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. 10. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen. 11. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. 12. Po právní stránce soud posoudil danou věc ve smyslu shora citovaných zákonných ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze z části. Daný právní vztah je totiž nutno posoudit ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť žalované jako spotřebiteli byly právním předchůdcem žalobkyně poskytnuty peněžní prostředky ve výši 23 000 Kč ve formě úvěru, což znamená, že se jednalo o spotřebitelský úvěr ve smyslu ust. § 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Podle § 86 tohoto zákona tak poskytovatel úvěru měl před uzavřením samotné