11 C 288/2021-21 — Okresní soud ve Frýdku-Místku

1. Předmětem řízení bylo zaplacení celkové částky 7 104 Kč (jako součtu jistiny ve výši 3 000 Kč, poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 3 204 Kč a smluvní pokuty ve výši 900 Kč), když tuto částku měla žalovaná dlužit na základě smlouvy o spotřebitelském úvěru, kterou jí poskytla žalobkyně dne 1. 9. 2020 na její žádost ze dne 27. 8. 2020, na podkladě níž poskytla žalobkyně žalované peněžní prostředky ve výši 3 000 Kč společně s poplatkem za poskytnutí ve výši 3 204 Kč, splatné původně dne 4. 10. 2020. Žalovaná však využila svého práva prodloužit splatnost, v důsledku čehož splatnost úvěru nastala dne 3. 11. 2020. Při uzavírání smlouvy přitom žalobkyně zkoumala úvěruschopnost žalované, a to tak, že u příjmů si vyžádala od žalované výplatní pásky (daňové přiznání), výpisy z bankovního účtu a výdaje ověřila čestným prohlášením a dále nahlédnutím do exekučního rejstříku, insolvenčního rejstříku a registru [anonymizována dvě slova]. Na základě toho provedla propočet volných prostředků žalované ve vztahu k její schopnosti úvěr splácet a dospěla k závěru, že žalované zbydou volné prostředky pro úhradu poskytnutého úvěru. Totožnost žalované žalobkyně ověřila pomocí ověřovací platby ve výši 1 Kč, kterou žalovaná zaslala ze svého bankovního účtu a z kopie občanského průkazu. Žalovaná však své smluvní závazky neplnila řádně a včas, když žalobkyni neuhradila ničeho. Podle čl. 7 smlouvy o spotřebitelském úvěru žalobkyně žalované doporučeně odeslala dvě upomínky k úhradě, za které dle smlouvy žalobkyni vznikl nárok na úhradu vynaložených nákladů s nimi spojenými v paušální výši 450 Kč, resp. 650 Kč, dále žalobkyně opět v souladu s čl. 7 smlouvy naúčtovala žalovanému náhradu nákladů na vymáhání dluhu ve výši 1 500 Kč. Protože žalovaná ani přesto nesplnila svoji povinnost danou smlouvou a úvěr nezaplatila, byla jí v souladu s čl. 7 a 7.3 naúčtována smluvní pokuta ve výši dvakrát 450 Kč. Žalovaná však přesto ke dni podání žaloby dlužnou částku žalobkyni neuhradila. 2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. 3. Soud ve věci usnesením ze dne 24. 9. 2021 vyzval žalovanou, aby se vyjádřila, zda podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) souhlasí s projednáním věci a rozhodnutím bez nařízení jednání s tím, že byla současně poučena, že nevyjádří-li se do 10 dnů od doručení této výzvy, bude soud podle § 101 odst. 4 o. s. ř. její souhlas předpokládat. Toto usnesení bylo žalované doručeno dne 1. 10. 2021 do vlastních rukou, přičemž žalovaná se k této výzvě nijak nevyjádřila a soud proto vycházel z toho, že žalovaná s projednáním a rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. Žalobkyně tento souhlas vyslovila již v samotné žalobě. 4. Soud provedl důkaz listinami předloženými žalobkyní, a to smlouvou o spotřebitelském úvěru ze dne 1. 9. 2020, potvrzením o obdržení tuzemské platby ze dne 22. 6. 2015 a ze dne 1. 9. 2020, předsmluvními informacemi, výplatní páskou žalované za období [číslo], centrální evidencí exekucí ze dne 1. 9. 2020, zákaznickou kartou žalované, občanským průkazem žalované, upomínkou k úhradě ze dne 11. 11. 2020 včetně podacího archu, poslední upomínky ze dne 24. 11. 2020 včetně podacího archu a výzvou před podáním žaloby ze dne 19. 1. 2021 vč. podacího archu. Po provedeném řízení a dokazování soud učinil následující závěr o skutkovém stavu. V rámci dohody uzavřené prostřednictvím prostředků komunikace na dálku mezi žalobkyní a žalovanou datované dnem 1. 9. 2020 se žalobkyně zavázala žalované poskytnout finanční prostředky ve výši 3 000 Kč a následně také na podkladě této dohody skutečně tyto finanční prostředky poskytla převodem na její bankovní účet a žalovaná se naopak zavázala takto poskytnutou částku žalobkyni vrátit do 30 dnů od poskytnutí úvěru a zaplatit jí vedle poskytnutých prostředků také poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 3 204 Kč, který měl být hrazen společně s jistinou. Splatnost dlužné částky byla následně prodloužena do 3. 11. 2020. Dále se žalovaná zavázala v případě prodlení uhradit vynaložené náklady spojené s upomínáním v paušální výši 450 Kč, resp. 650 Kč, náklady na vymáhání dluhu ve výši 1 500 Kč a konečně smluvní pokutu při prodlení, kterou žalobkyně vyúčtovala ve výši dvakrát 450 Kč. Žalovaná v době uzavření smlouvy byla zaměstnána u společnosti [právnická osoba] s čistou měsíční mzdou ve výši 27 232 Kč (za měsíc [číslo]). V době uzavření smlouvy měla žalovaná celkové výdaje ve výši 7 600 Kč skládající se z bydlení ve výši 3 000 Kč, energií ve výši 1 000 Kč, osobních výdajů ve výši 3 000 Kč a jiných půjček se splátkami ve výši 600 Kč měsíčně. Žalobkyně v zákaznické kartě stanovila jako použitelný příjem částku 19 400 Kč, která několikanásobně převyšovala řádnou splátku ve výši 3 840 Kč. Žalobkyně ověřila příjmy žalované z výpisu účtu a výplatními pásky. Žalovaná ničeho neuhradila. Žalobkyně vyzvala žalovanou k úhradě dlužné částky výzvou ze dne 11. 11. 2020, 24. 11. 2020 a ze dne 19. 1. 2021. 5. Podle § 86 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 6. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 7. Podle § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. 8. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 9. Podle § 2991 odst. 2 o. z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. 10. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen. 11. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. 12. Po právní stránce soud posoudil danou věc ve smyslu shora citovaných zákonných ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze z části. Daný právní vztah je totiž nutno posoudit ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť žalované jako spotřebiteli byly žalobkyní poskytnuty peněžní prostředky ve výši 3 000 Kč ve formě úvěru, což znamená, že se jednalo o spotřebitelský úvěr ve smyslu ust. § 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Podle § 86 tohoto zákona tak poskytovatel úvěru měl před uzavřením samotné úvěrové smlouvy posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Jak přitom vyslovil Nejvyšší soud České republiky ve svém rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018„ povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před