16 C 430/2021-10 — Okresní soud ve Frýdku-Místku

Předmětem řízení byl požadavek na zaplacení částek specifikovaných výrokem I. coby nezaplaceného pojistného a příslušenství na základě pojistné smlouvy účastníků [číslo] ze dne 24. 4. 2020. Soud rozhodl bez ústního jednání na základě § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, dále„ o. s. ř.“ Skutkový stav byl totiž objasněn důkazy předloženými žalobkyní, která rozhodnutí bez nařízení jednání navrhla v žalobě. Soud vyzval opatrovnici žalované, aby se k této možnosti do 14 dnů od doručení výzvy za žalovanou také vyjádřila s upozorněním, že pokud se nevyjádří, bude soud předpokládat její souhlas (§ 101 odst. 4 o. s. ř.). Opatrovnice nereagovala, přestože jí výzva byla účinně doručena. Soud založil rozsudek především na tomto skutkovém stavu. Žalobkyně měla s žalovanou dne 24. 4. 2020 uzavřít pojistnou smlouvu [číslo] s pojistným ve výši 538 Kč za pojistné období, avšak smlouva neobsahuje podpis žalované ani žádný věrohodný záznam o použití mechanického prostředku, který by podpis nahradil. Rozsudkem ze dne 19. 11. 2018, č. j. [číslo jednací], pravomocným od 15. 1. 2019, soud omezil svéprávnost žalované tak, že není způsobilá činit právní jednání, jejichž předmětem je plnění v hodnotě přesahující 500 Kč. Soud případ právně kvalifikoval jako absolutně neplatnou pojistnou smlouvu (§ 580 odst. 1, § 561 odst. 1 první věta, § 581 první věta, § 588 první věta ve spojení s § 2758n zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, dále„ o. z.“). Žalovaná ji měla uzavřít v okamžiku, kdy byla omezena ve svéprávnosti v rozsahu, který povinnost k placení pravidelného pojistného ve výši 538 Kč za jedno pojistné období, nehledě k možným smluvním majetkovým sankcím, přesahovala. Uzavření pojistné smlouvy vzhledem k omezení svéprávnosti nepředstavovalo ani běžný úkon každodenního života (§ 64 o. z.). Právně účinná smlouva by žalované způsobila újmu v podobě povinnosti pravidelně platit pojistné či dokonce smluvní sankce, což znamená, že zde nepostačí pouhá změna rozsahu povinností (§ 65 odst. 1 o. z.). V tomto případě smlouva odporovala zákonu (§ 57 odst. 1, § 24 o. z.) a zjevně i veřejnému pořádku, jehož součástí jsou statusová ustanovení o svéprávnosti a jejím omezení. Ustanovení o omezení svéprávnosti a o neplatnosti právního jednání jako následku porušení zákona totiž nechrání jen člověka omezeného ve svéprávnosti, nýbrž i jeho smluvního partnera před převzetím práv a povinností vůči člověku, který není duševně způsobilý k porozumění ani plnění smlouvy a od nějž tedy nelze očekávat bezproblémový postoj k plnění smlouvy ani schopnost konstruktivně řešit případné problémy. Smlouva byla tudíž neplatná absolutně, pročež soud k její neplatnosti přihlédl z úřední povinnosti (§ 588 první věta o. z.). Žalobkyně žalované neposkytla na základě smlouvy žádné plnění, pročež žalované nevzniklo bezdůvodné obohacení (§ 2991 o. z. a contrario). Proto soud žalobu výrokem I. zamítl. Výrok II. odpovídá Položce 2 odst. 2 přílohy zákona č. 549/1991 Sb. o soudních poplatcích ve znění pozdějších předpisů (dále„ z. s. p.“). Žalobkyně totiž navrhla vydání elektronického platebního rozkazu, což se nestalo. Proto jí posléze vznikla povinnost doplatit částku 600 Kč jako rozdíl mezi částkou 1 000 Kč (Položka 1 odst. 1 písm. a) z. s. p.) a již zaplacenou částkou 400 Kč. Jde o poplatek za řízení jako takové (§ 1 písm. a)), jehož poplatnicí je žalobkyně (§ 2 odst. 1 písm. a)) a který se stává splatným až na základě příslušného rozhodnutí (§ 4 odst. 1 písm. j)). Soud žalobkyni k zaplacení uložil lhůtu 3 dnů od právní moci rozsudku v souladu s § 7 odst. 1 druhou větou z. s. p. Výrok III. odpovídá ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř., protože žalovaná byla v řízení plně úspěšná, pročež by proti žalobkyni měla právo na náhradu nákladů řízení, které jí však podle obsahu spisu nevznikly. Proto soud rozhodl, že nemá žádný z účastníků na náhradu nákladů řízení právo.