16 C 95/2022-31 — Okresní soud ve Frýdku-Místku

1. Předmětem řízení byl požadavek na zaplacení částky specifikované výroky I. a II. coby zůstatku škody, kterou způsobila žalovaná jako zaměstnankyně žalobkyni coby své zaměstnavatelce v rámci závazku, založeného dohodou o provedení práce ze dne [datum], dne [datum] tím, že poškodila dveře najetím strojem, čímž se rozbilo sklo a dveře se rozbily, a to po odečtení pojistného plnění ze strany pojišťovny ve výši 2 146 Kč. 2. Soud založil rozsudek především na tomto skutkovém závěru. Účastnice dne [datum] uzavřely dohodu o provedení práce na dobu od téhož dne do [datum], jejímž předmětem byly úklidové práce, za něž žalované náležela odměna ve výši 79,80 Kč hodina. Dne [datum] žalovaná při práci v areálu [anonymizováno] ve [obec] čisticím strojem narazila do dveří, načež se rozbilo sklo a zlomily dveře. Téhož dne žalovaná prohlásila, že se za škodu cítí být v plném rozsahu odpovědná, a to do výše předpokládané škody. Žalobkyně se potom po žalované rozhodla na základě rozhodnutí ze dne [datum] vymáhat plnou výši škody, konkrétně částku 7 793 Kč, přičemž pojišťovna z této částky podle konečného vypořádání ze dne [datum] zaplatila 2 146 Kč. Žalovaná byla totiž u [společnost] [název společnosti] [anonymizováno] pojištěna na profesní odpovědnost za škodu. Pojišťovna určila výši pojistného plnění jako čtyřapůlnásobek průměrného výdělku žalované v rozhodném období, který sama žalobkyně potvrdila ve výši 699 Kč Částku 1 000 Kč pojišťovna od výsledku odečetla jako spoluúčast žalované coby pojištěné. Advokát žalobkyně žalované doporučeným dopisem ze dne [datum] odeslal výzvu k zaplacení žalované částky ve lhůtě 7 dnů od jejího doručení. Je obecně známo, že doporučeně odeslané dopisy bývají svému adresátovi uvnitř ČR doručeny nejpozději třetí pracovní den po svém odeslání. 3. Soud případ právně kvalifikoval jako právní povinnost žalované coby zaměstnankyně nahradit žalobkyni co své zaměstnavatelce škodu, kterou jí způsobila při plnění pracovních úkolů (§ 75ve spojení s § § 249 odst. 1 první větou, 250 odst. 1, odst. 3, 257 odst. 1, odst. 2 první větou, odst. 2 druhou větou a contrario, 259 a contrario zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů, dále„ z. p.“). Žalobkyně prokázala vznik škody (§ 250 odst. 1 z. p.), porušení prevenční povinnosti ze strany žalované (§ 249 odst. 1 první věta ve spojení s § 250 odst. 1 z. p.), příčinnou souvislost mezi obojím a zavinění žalované (§ 250 odst. 1, odst. 3 z. p.). Proti žalované jí nicméně vznikl nárok na náhradu škody pouze ve výši 3 146 Kč, protože takový je čtyřapůlnásobek výše specifikovaného průměrného výdělku žalované v rozhodném období, který potvrdila samotná žalobkyně (§ 257 odst. 2 první věta ve spojení s § 351n z. p.). Žalobkyně totiž ani netvrdila, že by žalovaná škodu způsobila úmyslně, v opilosti, po zneužití jiných návykových látek (§ 257 odst. 2 druhá věta z. p.) či jako schodek na svěřených hodnotách (§ 259 z. p. a contrario). Proto též soud nevynesl rozsudek pro zmeškání – neboť žalobkyně netvrdila ani tyto okolnosti, ani výši průměrného výdělku žalované, z níž by plná důvodnost žaloby mohla obecně vzato vyplynout. Z částky 3 146 Kč ostatně správně vyšla i pojišťovna, která žalobkyni na základě pojistné smlouvy vyplatila pouze 2 146 Kč. Žalobkyni tudíž vznikl nárok na zaplacení částky 1 000 Kč, která se stala splatnou po dojití výzvy k zaplacení žalované (§ 4 z. p. ve spojení s § 1958 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, dále„ o. z.“). Podle § 263 odst. 2 první věty z. p.,„ uzavřel-li zaměstnanec se zaměstnavatelem dohodu o způsobu náhrady škody, je její součástí výše náhrady škody požadované zaměstnavatelem, jestliže svoji povinnost nahradit škodu zaměstnanec uznal.“ Výše citované prohlášení žalované nemělo charakter uznání dluhu ve smyslu právě citovaného ustanovení, poněvadž se v něm žalovaná nepřihlásila k žádné konkrétní částce (§ 4 z. p. ve spojení s § 2053 o. z.). I kdyby uznáním dluhu byla, nemohlo by případné uznání částky, neomezené zákonným limitem čtyřapůlnásobku průměrného výdělku, vyvolat právní následek v podobě vyvratitelné právní domněnky k částce daný násobek přesahující. Je totiž přirozené, že uznání dluhu může mít zákonem předvídaný účinek jeho utvrzení jen tehdy, jestliže daný dluh skutečně existuje. Zde však bylo vysvětleno, že i když mohla škoda činit 7 793 Kč, žalovaná je povinna nahradit pouze 3 146 Kč. Pouze takový dluh by pak mohla platně uznat, zvlášť byla-li v postavení zaměstnance, který je chráněn mnoha kogentními ustanoveními z. p. (§ 1a odst. 1 písm. a) z. p.). Proto soud žalobkyni výrokem I. přisoudil částku 1 000 Kč a ve zbytku její žalobu výrokem II. zamítl. Lhůtu k zaplacení soud ve výroku I. stanovil podle § 160 odst. 1 části věty před středníkem zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále„ o. s. ř.“), poněvadž neshledal důvod k jiné lhůtě vzhledem k délce času, který měla žalovaná strana na splnění svého dluhu před zahájením řízení i během něj a k jejímu pasivnímu postoji k věci. 4. Výrok III. odpovídá ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., protože procesní úspěch žalované činí více než 50 %, pročež by proti žalobkyni měla právo na náhradu příslušného procenta nákladů řízení, které jí však podle obsahu spisu nevznikly. Proto soud rozhodl tak, že nemá žádný z účastníků na náhradu nákladů řízení právo.