9 C 35/2021-22 — Okresní soud ve Frýdku-Místku

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalované zaplacení částky 5 983 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že její právní předchůdkyně, [právnická osoba] s. r. o. uzavřela se žalovanou Rámcovou smlouvu o úvěru [číslo] na základě které pak byla s žalovanou uzavřena Jednotlivá smlouvu o úvěru [číslo] finanční prostředky ve výši 5 000 Kč byly žalované poskytnuty bezhotovostně na bankovní účet dne [datum], a to na předchozí SMS žádost žalované učiněné v souladu s čl. 5 odst. 5.6 rámcové smlouvy, které se žalovaná zavázala vrátit bezhotovostně v jedné splátce do [datum], čemuž žalovaná nedostála, a vznikala jí povinnost zaplatit předchůdkyni žalobkyně smluvní pokutu a zákonný úrok z prodlení ode dne [datum]. Pohledávka za žalovanou byla na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] převedena na žalobkyni, což bylo žalované oznámeno přípisem ze dne [datum]. Žalobkyně tedy požaduje po žalované zaplacení částky 5 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 5 000 Kč od [datum] do zaplacení, kapitalizovaný zákonný úrok 503,01 Kč (úrok z částky 5 000 Kč od [datum] do [datum]) a částku 983 Kč představující smluvní pokutu (ve výši 0,1 % denně z dlužné částky 5 000 Kč za dobu od [datum] do [datum]). Žalobkyně vyzvala žalovanou k úhradě dluhu předžalobní upomínkou. Doklady ke zkoumání úvěruschopnosti žalované žalobkyně nedisponuje. 2. Ještě před vyhlášením rozsudku vzala žalobkyně svou žalobu zpět, co do částky 983 Kč představující smluvní pokutu. Tento postup zástupce žalobkyně ničím neodůvodnil. 3. S ohledem na dispoziční úkon žalobkyně soud výrokem pod bodem I. rozsudku rozhodl podle § 96 odst. 1, odst. 2 věty prvé zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen„ o. s. ř.“), za použití § 96 odst. 4 o. s. ř. o zastavení řízení v rozsahu požadovaném žalobkyní. K tomuto rozhodnutí nebylo potřeba souhlasu žalované, neboť ke zpětvzetí došlo před započetím jednání ve věci samé. 4. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. Soud ve věci usnesením ze dne [datum] vyzval žalovanou, aby se vyjádřila, zda souhlasí s projednáním a rozhodnutím věci bez nařízení jednání a přitom ji poučil, že nevyjádří-li se ve stanovené lhůtě, bude soud její souhlas předpokládat. Toto usnesení bylo žalované řádně doručeno dne [datum]. Žalovaná se k této výzvě nijak nevyjádřila a soud proto vycházel z toho, že s projednáním a rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí stejně jako samotná žalobkyně, která s tímto postupem vyslovila souhlas již v žalobě. 5. Při zjišťování skutkového stavu věci, soud vyšel z listinných důkazů, které žalobkyně předložila k žalobě, a dospěl k tomuto závěru. 6. Dohodou označenou jako jednotlivá smlouva o úvěru ze dne [datum] poskytla [právnická osoba] s. r. o., jako právní předchůdkyně žalobkyně, žalované bezhotovostním převodem na účet částku 5 000 Kč. Žalovaná se naproti tomu zavázala jmenované společnosti tuto částku vrátit. Žalovaná své povinnosti vrátit finanční prostředky ve lhůtě 30 dnů nedostála. [právnická osoba] následně dne [datum] prodala žalobkyni předmětnou pohledávku za žalovanou za sjednanou úplatu a tuto skutečnost oznámila žalované dopisem odeslaným dne [datum]. Před podáním žaloby žalobkyně zároveň zaslala žalovanému i předžalobní upomínku, kterou podala k přepravě dne [datum]. 7. Po právní stránce soud posoudil zjištěný skutkový stav a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze částečně. Právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaná uzavřely prostředky komunikace na dálku dne [datum] smlouvu o úvěru ve smyslu § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“) na základě které byly žalované poskytnuty finanční prostředky ve výši 5 000 Kč bankovním převodem. Jelikož právní předchůdkyně žalobkyně je podnikatelem a finanční prostředky zapůjčila žalované při výkonu své podnikatelské činnosti, v rámci, které poskytuje spotřebitelské úvěry, bylo nutné na právní vztah mezi účastníky aplikovat kromě o. z. i zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, (dále jen„ ZSU“), jelikož i zápůjčka je spotřebitelským úvěrem (§ 2 ZSU). Podle § 86 ZSU je povinností poskytovatele úvěru, v tomto případě žalobkyně, potažmo její právní předchůdkyně, před uzavřením smlouvy zkoumat úvěruschopnost spotřebitele, žalované, tedy zkoumat, zda je v jejích schopnostech splácet poskytnutý spotřebitelský úvěr. Toto zkoumání chrání nejen spotřebitele samotného, ale i poskytovatele tím, že předchází negativním důsledkům, ať už v podobě nevrácení zápůjčky či upadnutí do dluhové pasti. Úvěruschopnost dlužníka je věřitel povinen zkoumat s odbornou péčí. Věřitel této povinnosti nedostojí, pokud se spokojí s objektivně nedoloženým osobním prohlášením dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, jinými slovy, pokud si prohlášení učiněná dlužníkem, zaznamenaná např. do karty zákazníka, neověří listinami (doklady), které bude požadovat po dlužníku. Pokud si věřitel neověří ničím, nebo zcela nedostatečně, pravdivost uváděných výdajů implikuje to možnou snahu uvést v hodnocení pouze údaje, které povedou k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta. K tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, rozsudek Soudního dvora Evropské Unie ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13 (bod 46), rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2019, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018. 8. S ohledem na uvedený výklad, soud uzavřel, že žalobkyně, resp. její právní předchůdkyně, nezkoumala úvěruschopnost žalované s odbornou péčí, když k tomu nepředložila žádná tvrzení ani důkazy. Proto soudu nezbylo nic jiného, než prohlásit uzavřenou smlouvu o úvěru za absolutně neplatnou, protože v souladu s § 588 o. z. je soud povinen i bez návrhu k absolutní neplatnosti přihlížet, neboť předmětný úvěr je v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak než stanovením absolutní neplatnosti právního jednání. Skutečnost, že nedostatečné zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele způsobuje absolutní neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru, vyplývá např. z rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18. 9. Jelikož byla smlouva mezi účastníky absolutně neplatná, bylo potřeba vztah mezi nimi posoudit jako bezdůvodné obohacení ve smyslu § 2991 o. z. Právní předchůdkyně žalobkyně plnila žalované, aniž by tady byl právní důvod takového plnění. Žalobkyně v řízení prokázala, že její právní předchůdkyně poskytla žalované částku 5 000 Kč a žalovaná jí ničeho nezaplatila, proto tato částka představuje majetkový prospěch žalované na úkor žalobkyně. Pro doplnění soud dodává, že právní předchůdkyně žalobkyně, [právnická osoba] s. r. o., jako postupitel, uzavřela se žalobkyní, jako postupníkem, platnou smlouvu o postoupení pohledávky za žalovanou na žalobkyni, která je tak nyní aktivně legitimována k vymáhání pohledávky. Proto soud vyhověl žalobě co do zaplacení částky 5 000 Kč a zavázal žalovanou k jejímu zaplacení. Žalobkyně v řízení prokázala, že žalovaná byla poprvé vyzvána k uhrazení dlužné částky dopisem ze dne [datum], kterým žalobkyně vyzvala žalovanou k zaplacení dluhu před podáním žaloby. Toto oznámení bylo dáno k poštovní přepravě dne [datum]. K doručení zásilky došlo třetí pracovní den (srov. např. rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 7. 2019, č. j. 15 Co 128/2019-109), tj. dne [datum]. Od té doby měla žalovaná prostor do [datum], aby dlužnou částku zaplatila. Ode dne následujícího se žalovaná dostala do prodlení. Podle § 1970 o. z. má žalobkyně právo na úrok z prodlení z částky 5 000 Kč, a to ode dne [datum]. Z tohoto důvodu byla žalovaná rovněž zavázána k úhradě zákonného úroku z prodlení v žalobou požadované výši 8,5 % ročně z částky 5 000 Kč, když soud je návrhem žalobkyně v žalobě vázán (§ 153 odst. 2 o. s. ř.), jakkoliv byla zákonná úroková sazba k danému okamžiku vyšší. Ve zbytku pak byla žaloba jako nedůvodná pro výše uvedený právní závěr soudu zamítnuta. 10. O náhradě nákladů řízení mezi účastníky soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř, podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V kontextu rozhodování o náhradě nákladů řízení je potřeba zmínit, že zpětvzetí žaloby, které má odraz ve výroku I. rozsudku, bylo zaviněno žalobkyní, nikoliv přičiněním žalované. V souladu s rozhodovací praxí (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČSR z 26. 2. 1982, sp. zn. 3 Cz 14/82, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2015, sp. zn. 29 Cdo 170/2015) je třeba k tomu, aby se při zpětvzetí žaloby nejednalo o zavinění žalobce, naplnit zároveň dvě podmínky, a to že žaloba byla podána důvodně a že ke zpětvzetí došlo pro chování žalovaného, což nebyl daný případ. Jen tehdy, jsou-li zároveň splněny obě podmínky, má žalobce právo, aby mu žalovaný nahradil náklady, které účelně vynaložil na uplatňování svého prá