13 C 179/2024-23 — Okresní soud ve Frýdku-Místku

1. Podanou žalobou se žalobkyně domáhala zaplacení částky 30 533 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že žalovaná uzavřela dne 23. 10. 2018 s právní předchůdkyní žalobkyně - společností , právnická osoba, , smlouvu o úvěru č. , tel. číslo, , na základě které byl žalované poskytnut úvěr ve výši 30 000 Kč. Žalovaná se zavázala vrátit částku 35 462 Kč s příslušenství, a to do 22.11.2018. Žalovaná porušila povinnost splácet úvěr řádně a včas, v důsledku čeho jí vznikla povinnost zaplatit smluvní pokutu 0,1 % z dlužné jistiny za každý den prodlení (žalobkyně z tohoto titulu nárokuje částku 1 020 Kč) a současně paušální náhradu nákladů na upomínání. Pohledávka za žalovanou byla žalobkyni postoupena Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 28. 4. 2023, což bylo žalované písemně oznámeno. Před podáním žaloby žalobkyně vyzvala žalovanou k zaplacení dluhu dopisem ze dne 14. 8. 2023. Žalobkyně dále doplnila, že žalovaná na úvěr zaplatila celkem 3 988,49 Kč.2. K výzvě soudu žalobkyně uvedla, že nedisponuje důkazy o posuzování úvěruschopnosti žalované. Žalobkyně proto vzala žalobu částečně zpět, a to co do kapitalizovaného úroku ve výši 2 060 Kč a smluvní pokuty ve výši 1 020 Kč. V rozsahu tohoto zpětvzetí proto soud řízení zastavil podle § 96 odst. 2, odst. 4 o. s. ř. (výrok I).3. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila, a protože ve věci bylo možno rozhodnout jen na základě žalobkyní předložených listinných důkazů a účastníci souhlasili s rozhodnutím věci bez nařízení jednání (resp. nereagovali na výzvu soudu, aby se vyjádřili k možnosti rozhodnutí věci bez jednání), postupoval soud dle § 115a o.s.ř. a k projednání věci jednání nenařizoval.4. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud učinil následující závěr o skutkovém stavu. Dne 23. 10. 2018 právní předchůdkyně žalobkyně uzavřela s žalovanou smlouvu o úvěru, na základě které byl žalované poskytnutý úvěr v celkové výši 30 000 Kč (smlouva o úvěru č. , tel. číslo, , 11x výpis z účtu). Žalovaná z úvěru vyčerpala celkem 40 453,46 Kč, přičemž na splátkách úvěru nezaplatila ničeho (platební historie). Dopisem ze dne 4. 5. 2023 právní předchůdkyně žalobkyně oznámila žalované postoupení pohledávky na žalobkyni, k němuž došlo smlouvou ze dne 26. 4. 2023 (smlouva o postoupení pohledávek, oznámení o postoupení pohledávky). Předžalobní upomínkou ze dne 14. 8. 2023 vyzval právní zástupce žalobkyně žalovanou k zaplacení dluhu, a to ve lhůtě do 28. 8. 2023 (předžalobní výzva, podací arch). Z nerozporovaného tvrzení žalobkyně soud zjistil, že žalovaná na úvěr zaplatila celkem 3 988,49 Kč.5. Na základě zjištěného skutkového stavu soud učinil závěr, že žalovaná a právní předchůdkyně žalobkyně uzavřely smlouvu o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. občanského zákoníku. Jelikož žalovaná smlouvu uzavírala v postavení spotřebitele, uplatní se na tuto smlouvu i právní úprava zakotvená v zákoně č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, a to včetně ustanovení § 86 a 87 tohoto zákona.6. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.7. Podle § 86 odst. 2 věta první zákona č. 257/2016 Sb., poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.8. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., ve znění účinném do 28. 5. 2022, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.9. Podle § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.10. Podle § 588 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.11. Vycházejíc z výše citovaných zákonných ustanovení a s odkazem na rozsudek NS ČR, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, se soud nejprve zabýval otázkou platnosti předmětné úvěrové smlouvy, a konkrétně tím, jestli právní předchůdkyně žalobkyně před uzavřením smlouvy dostatečně a s odbornou péčí posoudila schopnost žalované splácet poskytnutý úvěr. Vzhledem k tomu, že žalobkyně ani jen netvrdila, že by její právní předchůdkyně řádně posoudila úvěruschopnost žalované, dospěl soud k závěru, že tuto povinnost právní předchůdkyně žalobkyně nesplnila, což má za následek neplatnost předmětné úvěrové smlouvy. K této neplatnosti soud přihlíží i bez návrhu, jelikož jejím důvodem je rozpor se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak, než stanovením absolutní neplatnosti právního jednání [v tomto je možno se opřít i o závěry občanskoprávní teorie - Lavický, P. a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1 - 654). Komentář. 1. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 2084]. Jinak by totiž byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli.12. S ohledem na neplatnost úvěrové smlouvy je nutné vzájemný vztah účastníků vypořádat dle ustanovení § 87 odst. 1 věty třetí zákona č. 257/2016 Sb., podle kterého je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru. V řízení bylo zjištěno, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované částku 30 000 Kč, přičemž žalovaná jí vrátila 3 988,49 Kč. V rozsahu rozdílu těchto částek (tj. 26 011,51 Kč) proto soud žalobě vyhověl. Další plnění ze smlouvy, včetně smluvních úroků, poplatků, případně smluvních pokut, nelze žalobkyni přiznat, když pro neplatnost úvěrové smlouvy nebyla žalovaná závazky ze smlouvy vázána.13. Současně platí, že v případě neplatnosti smlouvy z důvodu nedostatečného posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, má věřitel nárok na nesplacenou jistinu úvěru v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele) - srov. rozhodnutí NS ČR, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021. Vzhledem k tomu, že v nyní posuzované věci se účastníci na nové době splatnosti nedohodli, byla tato stanovena soudem, a to v délce tří dnů od právní moci rozsudku, tedy v délce obvyklé pariční lhůty. Soud přitom přihlížel k výši a povaze dluhu, době, která uplynula od poskytnutí jistiny úvěru, jako i k dosavadnímu pasivnímu postoji žalované, která ohledně svých platebních možností ničeho neuvedla.14. Jelikož dlužná částka byla žalované uložena k úhradě v nově stanovené lhůtě splatnosti, žalovaná se s její úhradou dosud nedostala do prodlení, a proto žalobkyni nelze přiznat ani požadovaný zákonný úrok z prodlení (viz rozhodnutí KS Ostrava, č. j. 8 Co 5/2024-160).15. Výrok o nákladech řízení má oporu v ust. § 142 odst. 2 o. s. ř, podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V projednávané věci se žalobkyně domáhala zaplacení částky 30 533 Kč, přičemž přiznána jí byla částka 26 011,51 Kč. Lze tedy konstatovat, že žalobkyně byla procesně úspěšná v rozsahu 85 % a ve zbývající části (15 %) byla úspěšná žalovaná. Žalobkyni proto byla přiznána náhrada v rozsahu 70 % účelně vynaložených nákladů, sestávajících z odměny advokáta dle vyhlášky 177/1996 Sb., advokátní tarif (dále jen „a. t.“) za 3 úkony právní služby po 500 Kč (§ 14b odst. 1 a. t.), 3x režijní paušál po 300 Kč (§ 14b odst. 5 a. t.), což po zvýšení o 21 % DPH (504 Kč) a připočtení soudního poplatku v částce 1 222 Kč, činí celkem 4 126 Kč. 70 % z této částky pak odpovídá částce 2 888 Kč, kterou soud uložil zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení.16. Soud v daném případě aplikoval § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., jelikož z úřední činnosti mu je známo, že žalobkyně ve skutkově a právně obdobných věcech podává větší množství návrhů na vydání elektronického platebního rozkazu (tj. podání na ustáleném vzoru), a zároveň požadované plnění nepřevyšuje částku 50 000 Kč.