114 C 20/2025-16 — Okresní soud ve Frýdku-Místku

1. Žalobkyně se návrhem na vydání platebního rozkazu ze dne 26. 8. 2025 domáhala u zdejšího soudu po žalované zaplacení částky ve výši 79 153 Kč s příslušenstvím, a to na základě smlouvy o spotřebitelském úvěru.2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.3. Soud návrhu na vydání platebního rozkazu nevyhověl, pokračoval v řízení a ve věci nařídil jednání.4. Soud při zjišťování skutkového stavu věci vycházel z listinných důkazů, které předložila žalobkyně, a to smlouvy o spotřebitelském úvěru, dodatku smlouvy, technického popisu uzavření smlouvy, přihlášky žalované, oznámení o schválení úvěru, dodejky, dokladů o vyplacení úvěru, formuláře o hodnocení klienta, dokladů o ověření v registrech, dokladů o posouzení úvěruschopnosti, karty klienta, upomínky, oznámení o zesplatnění, předžalobní výzvy a dokladu o odeslání.5. Soud všechny důkazy posoudil jednotlivě i ve vzájemných souvislostech a dospěl ke zjištění skutkového stavu věci:Mezi účastníky byla dne 13. 2. 2024 uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru, na základě této smlouvy byl žalované poskytnut úvěr v celkové výši 60 000 Kč, úvěr byl vyplacen dne 13. 2. 2024, úroky byly sjednány ve výši 68,36 %, žalovaná se zavázala úvěr splácet ve 48 měsíčních splátkách po 4 188 Kč počínaje březnem 2024, žalovaná splátky neplatila řádně a včas, uhradila deset splátek po 4 188 Kč, celkem 41 880 Kč, ocitla se v prodlení se splátkou ze dne 14. 1. 2025, další splátky neuhradila, proto žalobkyně úvěr zesplatnila k datu 20. 3. 2025, žalovaná ničeho dalšího nezaplatila. Předžalobní výzva ze dne 7. 8. 2025 je výzvou se základním skutkovým a právním rozborem věci, i přes doručení předžalobní výzvy žalovaná ničeho dalšího nezaplatila. Celkem k datu podání žaloby žalovaná na pohledávku vyplývající ze smlouvy o spotřebitelském úvěru dlužil na jistině 18 120 Kč.6. Tato skutková zjištění učinil soud na základě všech předložených listinných důkazů, které vzájemně korespondují a nepochybně prokazují skutkový stav věci. Žalovaná v průběhu řízení nezpochybňovala uzavření smlouvy, převzetí peněz ani žalovanou částku, k žalobě se nevyjádřila, k nařízenému jednání se nedostavila.7. Podle § 2395 občanského zákona č. 89/2012 Sb. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.8. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru ve znění účinném od 1. 1. 2024 poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.9. Podle § 86 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru ve znění účinném od 1. 1. 2024 poskytovatel při posouzení úvěru schopnosti spotřebitele posuzuje schopnost spotřebitele plnit povinnosti sjednané ve smlouvě, zejména splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele, jako jsou údaje o jeho majetku a závazcích a o způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splácen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoliv pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.10. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru ve znění účinném od 1. 1. 2024 poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1, věta druhá, je smlouva neplatná. Soud přihlédne k neplatnosti i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.11. Podle § 87 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru ve znění účinném od 1. 1. 2024 je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odst. 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.12. Podle § 87 odst. 3 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru ve znění účinném od 1. 1. 2024 změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.13. Podle § 1967 občanského zákona č. 89/2012 Sb. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení, dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele.14. Podle § 1970 občanského zákona č. 89/2012 Sb. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti požadovat zaplacení úroku z prodlení, leda že dlužník není za prodlení odpovědný, výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením, neujednají-li si strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výši takto stanovená.15. Z ustanovení § 86 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru ve znění účinném od 1. 1. 2024 vyplývá, že poskytovatel je povinen posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí, posouzení úvěruschopnosti přitom směřuje ke schopnosti spotřebitele pravidelně sjednaný spotřebitelský úvěr splácet, a to s důrazem na příjmy a výdaje spotřebitele. Věřitel je při posouzení úvěruschopnosti povinen vzít v potaz jak stávající situaci klienta, zejména jeho příjmy a výdaje, tak i skutečnosti, které lze na základě informací dostupných v době před uzavřením smlouvy s vysokou mírou pravděpodobnosti očekávat, například předpokládaný příjem z projednávaného dědického řízení, prodeje nemovitosti, auta, pojistného plnění a podobně. Důraz při posouzení úvěruschopnosti je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru.16. Na základě uvedeného věřitel smí poskytnout spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledků posouzení úvěruschopnosti vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Jedná se o posílení principu zodpovědného úvěrování a posílení ochrany spotřebitele před praktikami vyskytujícími se na úvěrovém trhu, kdy jsou úvěry poskytovány nikoli s cílem jejich splácení, nýbrž s cílem dosáhnout zisku realizací zajištění poskytnutého spotřebitelem, přičemž věřitel předem počítá s možností, že dlužník nebude pravděpodobně schopen poskytnutý úvěr splácet.17. V projednávaném případě po zjištění skutkového stavu věci posoudil soud žalobu po právní stránce a dospěl k závěru, že žaloba byla k soudu dána důvodně, nikoli však v celém rozsahu.18. V prvé řadě se soud zabýval nárokem na vrácení neuhrazené jistiny ve výši 18 120 Kč.19. S ohledem na výsledky provedeného dokazování soud dovodil, že úvěrující společnost a žalovaná zcela nepochybně měli za cíl uzavřít smlouvu o úvěru ve smyslu ustanovení § 2395 občanského zákona, neboť mezi nimi skutečně byla uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru a na základě této smlouvy žalovaná čerpala úvěr v celkové výši 60 000 Kč. Pokud žalobkyně v řízení tvrdila, že žalovaná doposud ničeho uhradila na splátkách celkem 41 880, představuje dluh na jistině 18 120 Kč. V tomto rozsahu byla žalobkyně úspěšná, soud jí v souladu s konstantní judikaturou přiznal právo na zaplacení neuhrazené jistiny a ta na základě zákona o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb.20. Soud nárok žalobkyně neposoudil z titulu smlouvy o spotřebitelském úvěru podle § 2395 občanského zákona č. 89/2012 Sb., ale na základě ustanovení § 86 a § 87 spotřebitelského zákona č. 257/2016 Sb. ve znění účinném od 1. 1. 2024 pro nedostatek řádného posouzení úvěruschopnosti který vede jednak k absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru a k němuž soud přihlíží i bez návrhu.21. Žalobkyně sice tvrdila a prokazovala, že se v souladu se zákonem o spotřebitelském úvěru úvěruschopností žalované zabývala, ke svému tvrzení soudu předložila důkazy, které považuje soud za nedostatečné. Zákon ukládá úvěrující společnosti posoudit nejen příjmovou, ale rovněž výdajovou stránku majetkových poměrů úvěrovaného, v tomto směru nejsou tvrzení ani důkazy úplné. Žalobkyně žádným způsobem nezkoumala výdaje žalované, sotva tak mohla mít představu o tom,