13 C 217/2025-23 — Okresní soud ve Frýdku-Místku

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zaplacení částky 15 424 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že účastníci dne 23. 4. 2024 uzavřeli smlouvu o zápůjčce, na základě které poskytla žalobkyně žalovanému peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč, které mu byly zaslány na bankovní účet. Žalovaný se zavázal zápůjčku vrátit, spolu se sjednaným poplatkem ve výši 3 250 Kč, a to do 23. 5. 2024. Žalovaný svůj dluh nesplnil řádně a včas, když do podání návrhu na vydání EPR uhradil pouze částku 1 796 Kč, která byla žalobkyní započtena na smluvní pokutu. Žalobkyně dále požaduje zaplatit náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 2 500 Kč (po 500 Kč za každou z pěti výzev k úhradě dluhu) a smluvní pokutu ve výši 2 174 Kč. Před podáním žaloby žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dluhu výzvou ze dne 24. 2. 2025.2. K výzvě soudu žalobkyně doplnila, že úvěruschopnost žalovaného posoudila vyhodnocením informací, které žalovaný uvedl v žádosti o úvěr, nahlédnutím do centrální evidence exekucí a insolvenčního rejstříku. Žalovaným poskytnuté informace žalobkyně ověřila kontrolou příjmu žalovaného, kterou zjistila, že v měsících 3-4/2024 činil jeho průměrný měsíční příjem 28 621 Kč. Tvrzené výdaje žalovaného (4 000 Kč) žalobkyně srovnala s částkou nezabavitelného minima (12 705 Kč) a pro účely posouzení úvěruschopnosti vycházela z vyšší z těchto částek. Tímto způsobem žalobkyně dospěla k závěru, že čistý příjem žalovaného činil 15 916 Kč měsíčně a umožňoval bezproblémové splácení úvěru. Dále doplnila, že žalovaný na svůj dluh uhradil celkem 2 100 Kč.3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.4. Jelikož ve věci bylo možno rozhodnout jen na základě předložených listinných důkazů a účastníci souhlasili s rozhodnutím věci bez nařízení jednání (resp. nereagovali na výzvu soudu, aby se vyjádřili k možnému rozhodnutí věci bez jednání), postupoval soud dle § 115a o.s.ř. a k projednání věci jednání nenařizoval.5. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud učinil následující závěr o skutkovém stavu. Dne 23. 4. 2024 účastníci uzavřeli smlouvu o zápůjčce, na základě které žalobkyně poskytla žalovanému finanční částku 10 000 Kč (smlouva o zápůjčce, potvrzení o platbě, protokol o vlastnictví účtu), kterou se žalovaný zavázal vrátit do 23. 5. 2024, a to spolu s poplatkem ve výši 3 250 Kč. Žalovaný ve sjednaném termínu zápůjčku nevrátil, když na tuto zaplatil celkem 2 100 Kč (výpis z účtu). Předžalobní výzvou ze dne 24. 2. 2025, odeslanou téhož dne, žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dluhu ve lhůtě tří dnů (předžalobní výzva, podací arch. Žalovaný před uzavřením smlouvy žalobkyni doložil výši svého čistého příjmu, který v měsíci březen 2024 činil 29 952 Kč a v měsíci duben 2024 činil 27 290 Kč.6. Na základě zjištěného skutkového stavu soud učinil závěr, že účastníci uzavřeli smlouvu o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“). Jelikož žalovaný smlouvu uzavíral v postavení spotřebitele, uplatní se na tuto smlouvu i právní úprava zakotvená v zákoně č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZoSÚ“), a to včetně ustanovení § 86 a 87 tohoto zákona.7. Podle § 86 odst. 1 ZoSÚ, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.8. Podle odst. 2 citovaného ustanovení, věta první, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.9. Podle § 87 odst. 1 ZoSÚ, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.10. Ustanovení § 86 a § 87 ZoSÚ je nutno vyložit tak, že poskytovatel úvěru je povinen zkoumat úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí, jejíž součástí je taková obezřetnost, která nespoléhá pouze na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, nýbrž tyto také prověřuje. Poskytovatel úvěru tak musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k dlužníkem uváděným informacím, o jeho schopnostech úvěr splácet a rovněž i sám aktivně úvěruschopnost dlužníka prověřovat.11. Poté co soud takto aplikoval citovaná ustanovení na zjištěný skutkový stav, dospěl k závěru, že žalobkyně při sjednávání úvěrové smlouvy nepostupovala s odbornou péčí, když dostatečně nezkoumala úvěruschopnost žalovaného. Nedostatky v postupu žalobkyně soud spatřuje především v tom, že žalobkyně nekriticky akceptovala údaje o příjmech a výdajích žalovaného, uvedené samotným žalovaným, aniž by tyto řádně ověřila. Z předložených listin sice vyplývá, že žalovaný žalobkyni poskytl listiny osvědčující výši jeho příjmu, ovšem pokud jde o ověření výdajů žalovaného, žalobkyně ani jen netvrdila, že by jakkoliv zjišťovala, natož ověřovala, skutečné výdaje žalovaného. Bez takového posouzení žalobkyně nemohla komplexně zhodnotit majetkovou situaci žalovaného a jeho schopnost splácet poskytnutý úvěr, když srovnaní deklarovaných výdajů s částkou nezabavitelného minima je v tomto směru zcela nedostatečné. Soud proto dospěl k závěru, že žalobkyně nesplnila povinnosti vyplývající jí z § 86 ZoSÚ, což má za následek neplatnost předmětné úvěrové smlouvy, k níž je soud povinen přihlédnout z úřední povinnosti.12. S ohledem na neplatnost smlouvy je nutné vzájemný vztah účastníků vypořádat dle ustanovení § 87 odst. 1 věty třetí ZoSÚ, podle kterého je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru. V řízení bylo zjištěno, že žalobkyně poskytla žalovanému částku 10 000 Kč, přičemž žalovaný jí vrátil 2 100 Kč. Pokud žalobkyně platby žalovaného započetla na jiné nároky než na jistinu úvěru, soud k těmto zápočtům nepřihlížel, když s ohledem na absolutní neplatnost smlouvy žalobkyni nevznikl nárok na jakékoliv plnění ze smlouvy, včetně smluvních úroků, poplatků, případně smluvních pokut. Celou žalovaným uhrazenou částku je proto nutné považovat za úhradu jistiny úvěru ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ. V rozsahu rozdílu výše uvedených částek, tedy co do částky 7 900 Kč, která představuje dosud neuhrazenou jistinu úvěru, proto soud žalobě vyhověl, ve zbývajícím rozsahu byla žaloba zamítnuta.13. Žalovaný byl vyzván k vrácení dlužné částky dopisem ze dne 24. 2. 2025, který mu byl téhož dne odeslán prostřednictvím České pošty, s.p. Při řádném doručování by se zásilka dostala do dispozice žalovaného nejpozději třetí pracovní den, tj. 27. 2. 2025, a třídenní lhůta k vrácení poskytnutého úvěru (uvedená v předžalobní výzvě) uplynula 3. 3. 2025. Žalovaný se proto dostal do prodlení s vrácením dlužné částky následujícího dne po uplynutí lhůty a dle § 1970 občanského zákoníku je povinen zaplatit žalobkyni i úroky z prodlení z dlužné částky ve výši 12 % ročně od 4. 3. 2025 do zaplacení. Pokud žalobkyně nárokovala úrok z prodlení již od 24. 5. 2024, soud v tomto rozsahu žalobě nevyhověl, neboť ze sjednané doby splatnosti nebylo možné vycházet z důvodu absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy.14. Lhůta ke splnění dluhu činí tři dny od právní moci rozsudku (160 odst. 1 o. s. ř.)15. Výrok o nákladech řízení má oporu v ust. § 142 odst. 2 o. s. ř, podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V projednávané věci se žalobkyně domáhala zaplacení částky 15 424 Kč s příslušenstvím, přičemž přiznána jí byla částka 7 900 Kč se zákonným úrokem z prodlení. Po přihlédnutí k zamítnutému příslušenství (srov. 23 Cdo 2585/2015), tedy nákladů na uplatnění pohledávky a větší části zákonného úroku z prodlení tak lze konstatovat, že procesně úspěšnější stranou byl žalovaný, kterému však dle obsahu spisu žádné náklady řízení nevznikly, pročež bylo rozhodnuto tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.16. Žalobkyně se svým návrhem na zaplacení částky ve výši 15 424 Kč s příslušenstvím domáhala vydání elektronického platebního rozkazu a zaplatila soudní poplatek ve výši 800 Kč. Elektronický platební rozkaz však nebyl ve věci vydán a soud pokračoval v řízení. Za tohoto stavu soud doměřil žalobkyni poplatek do výše podle položky 1 bod 1. písm. a) ZSoP (tj. do výše SoP 1 000 Kč), ve spojení s položkou 2 bod 2. Sazebníku poplatků, tedy doplatek ve výši 200 Kč. Soudní poplat