13 C 246/2025-18 — Okresní soud ve Frýdku-Místku

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zaplacení částky 43 375 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že žalovanému poskytla dne 10. 3. 20024 a 5. 4. 2024 úvěr v celkové výši 25 000 Kč, přičemž žalovaný se zavázal za poskytnutí úvěru žalobkyni zaplatit smluvní úrok ve výši 40 % z jistiny měsíčně. Úrok, přirostlý za uplynulé období měl žalovaný žalobkyni hradit vždy k 13. dni v měsíci. Žalovaný se dostal s úhradou úvěru do prodlení, když na úvěr nezaplatil ničeho, pročež žalobkyně úvěr zesplatnila ke dni 13. 7. 2024. Žalobou uplatněná pohledávka sestává z nesplacené jistiny úvěru ve výši 25 000 Kč, ze smluvního úroku za první měsíc čerpání úvěru v kapitalizované výši 10 000 Kč a smluvní pokuty v kapitalizované výši 8 375 Kč. Žalovaný na svůj dluh ničeho neuhradil ani po zaslání předžalobní výzvy.2. Na výzvu soudu k doplnění tvrzení ohledně posouzení úvěruschopnosti žalovaného žalobkyně nereagovala.3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.4. Jelikož ve věci bylo možno rozhodnout jen na základě listinných důkazů a účastníci souhlasili s rozhodnutím věci bez nařízení jednání (resp. nereagovali na výzvu soudu, aby se vyjádřili k možnému rozhodnutí věci bez jednání), postupoval soud dle § 115a o.s.ř. a k projednání věci jednání nenařizoval.5. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud učinil následující závěr o skutkovém stavu. Dne 10. 3. 2024 účastníci uzavřeli smlouvu o úvěru, na jejímž základě se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému revolvingový úvěr do výše úvěrového limitu 30 000 Kč, z něhož žalovaný vyčerpal celkem 25 000 Kč (smlouva o úvěru č. , hodnota, , 2x potvrzení o provedené platbě). Úvěr byl žalovanému poskytnut na dobu neurčitou s tím, že po dobu trvání smlouvy se žalovaný zavázal hradit úrok z úvěru ve výši 40 % měsíčně, a to vždy k 9. dni v měsíci. Žalovaný úvěr řádně nesplácel a žalobkyně proto dopisem ze dne 10. 7. 2024 úvěr zesplatnila (zesplatnění úvěru). Z výpisu z účtu žalovaného vyplývá, že v měsíci srpen 2023 bylo žalovanému na účet připsáno 3 347,82 EUR a odepsáno 3 347,55 EUR, v měsíci září 2023 připsáno 2 294,68 EUR a odepsáno 2 206,07 EUR a v měsíci říjen 2023 bylo připsáno 1 791,91 EUR a odepsáno 1 881,07 EUR. Konečný zůstatek na účtu ke dni 31. 10. 2023 činil 16,50 EUR (3x výpis z účtu). Předžalobní výzvou, odeslanou dne 14. 6. 2025 žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dluhu ve lhůtě tří dnů (předžalobní výzva, podací lístek).6. Na základě zjištěného skutkového stavu soud učinil závěr, že účastníci uzavřeli smlouvu o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“). Jelikož žalovaný smlouvu uzavíral v postavení spotřebitele, uplatní se na tuto smlouvu i právní úprava zakotvená v zákoně č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZoSÚ“), a to včetně ustanovení § 86 a 87 tohoto zákona.7. Podle § 86 odst. 1 ZoSÚ, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.8. Podle odst. 2 citovaného ustanovení, věta první, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.9. Podle § 87 odst. 1 ZoSÚ, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.10. Ustanovení § 86 a § 87 ZoSÚ je nutno vyložit tak, že poskytovatel úvěru je povinen zkoumat úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí, jejíž součástí je taková obezřetnost, která nespoléhá pouze na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, nýbrž tyto také prověřuje. Poskytovatel úvěru tak musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k dlužníkem uváděným informacím, o jeho schopnostech úvěr splácet a rovněž i sám aktivně úvěruschopnost dlužníka prověřovat.11. Poté co soud takto aplikoval citovaná ustanovení na zjištěný skutkový stav, dospěl k závěru, že žalobkyně při sjednávání úvěrové smlouvy nepostupovala s odbornou péčí, když dostatečně nezkoumala úvěruschopnost žalovaného. Nedostatky v postupu žalobkyně soud spatřuje především v tom, že žalovaná řádně neověřila skutečné výdaje žalovaného. Žalobkyně sice tvrdila, že majetkovou situaci žalovaného ověřovala z předložených výpisů z účtu, avšak pokud by žalobkyně předložené výpisy vyhodnotila s odbornou péčí, musela by si všimnout, že výdaje žalovaného, jak jsou zachyceny v předložených výpisech, byly v každém z posuzovaných měsíců prakticky stejně vysoké (nebo vyšší) než jeho příjmy, a žalovaný tak pravidelně spotřebovával veškeré své příjmy, aniž by mu zůstávala dostatečná finanční rezerva k úhradě splátek sjednaného úvěru. Za situace, kdy žalobkyně ani k výzvě soudu nedoplnila další relevantní tvrzení ohledně způsobu, jakým posuzovala úvěruschopnost žalovaného, dospěl soud k závěru, že nesplnila povinnosti vyplývající jí z § 86 ZoSÚ, což má za následek neplatnost předmětné úvěrové smlouvy, k níž je soud povinen přihlédnout z úřední povinnosti.12. S ohledem na neplatnost smlouvy je nutné vzájemný vztah účastníků vypořádat dle ustanovení § 87 odst. 1 věty třetí ZoSÚ, podle kterého je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru. V řízení bylo zjištěno, že žalobkyně poskytla žalovanému částku 25 000 Kč, přičemž žalovaný jí nevrátil ničeho. V rozsahu této částky proto soud žalobě vyhověl. Další plnění ze smlouvy, včetně smluvních úroků, poplatků, případně smluvních pokut, nelze žalobkyni přiznat, když pro neplatnost úvěrové smlouvy nebyl žalovaný závazky ze smlouvy vázán.13. Žalovaný byl vyzván k vrácení dlužné částky dopisem ze dne 14. 6. 2025, který mu byl téhož dne odeslán prostřednictvím České pošty, s.p. Při řádném doručování by se zásilka dostala do dispozice žalovaného nejpozději třetí pracovní den, tj. 18. 6. 2025, a třídenní lhůta k vrácení poskytnutého úvěru uplynula 23. 6. 2025. Žalovaný se proto dostal do prodlení s vrácením dlužné částky následujícího dne po uplynutí lhůty a dle § 1970 občanského zákoníku je povinen zaplatit žalobkyni i úroky z prodlení z dlužné částky ve výši 11,50 % ročně od 24. 6. 2025 do zaplacení. Pokud žalobkyně nárokovala úrok z prodlení ve výši 12,75 % ročně již od 14. 7. 2024, přičemž vycházela z předpokladu, že její nárok se stal splatným v návaznosti na zesplatnění úvěru dopisem ze dne 10. 7. 2024, k tomu soud uvádí, že jednostranné zesplatnění úvěru nelze považovat za výzvu k vrácení jistiny úvěru ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ, která by měla za následek prodlení dlužníka (k tomu srov. 33 Cdo 87/2025).14. Lhůta ke splnění dluhu činí tři dny od právní moci rozsudku (160 odst. 1 o. s. ř.)15. Výrok o nákladech řízení má oporu v ust. § 142 odst. 2 o. s. ř, podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V projednávané věci se žalobkyně domáhala zaplacení částky 43 375 Kč, přičemž přiznána jí byla částka 25 000 Kč. Lze tedy konstatovat, že žalobkyně byla procesně úspěšná v rozsahu 58 % a ve zbývajícím rozsahu (42 %) byl úspěšný žalovaný. Žalobkyni proto byla přiznána náhrada v rozsahu 16 % účelně vynaložených nákladů, sestávajících z odměny advokáta dle vyhlášky 177/1996 Sb., advokátní tarif (dále jen „a. t.“) za 3 úkony právní služby po 700 Kč (§ 14b odst. 1 a. t.), 3x režijní paušál po 100 Kč (§ 14b odst. 5 a. t.), což po zvýšení o 21 % DPH (504 Kč) a připočtení soudního poplatku v částce 2 169 Kč (při zohlednění doměřené části SoP – viz níže), činí celkem 5 073 Kč. 16 % z této částky pak odpovídá částce 812 Kč, kterou soud uložil zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení. Soud v daném případě aplikoval § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., jelikož z úřední činnosti mu je známo, že žalobkyně ve skutkově a právně obdobných věcech podává větší množství návrhů na vydání elektronického platebního rozkazu (tj. podání na ustáleném vzoru), a zároveň požadované plnění nepřevyšuje částku 50 000 Kč16. Žalobkyně se svým návrhem na zaplacení částky ve výši 43 375 Kč s příslušenstvím domáhala vydání elektronického platebního rozkazu a zaplatila soudní poplatek ve výši 1 736 Kč. Elektronický platební rozkaz však nebyl ve věci vydán a soud pokračoval v řízení. Za tohoto stavu soud doměřil žalobkyni poplatek do