13 C 257/2025-19 — Okresní soud ve Frýdku-Místku

1. Podanou žalobou se žalobkyně domáhala zaplacení částky 36 797 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že dne 25. 9. 2024 uzavřel žalovaný s právní předchůdkyní žalobkyně - společností , právnická osoba, , smlouvu o úvěru, na základě které poskytla právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému peněžní prostředky ve výši 30 000 Kč, přičemž žalovaný se zavázal tento úvěr vrátit nejpozději do 28. 11. 2024, a to spolu se smluvním úrokem ve výši 6 797 Kč. Žalovaný poskytnutý úvěr ve sjednané splatnosti nevrátil. Pohledávka za žalovaným byla postoupena žalobkyni, a to smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 12. 12. 2024. Žalovaný na uplatněnou pohledávku neuhradil ničeho, a to ani po zaslání předžalobní výzvy.2. K výzvě soudu žalobkyně doplnila, že její právní předchůdkyně posoudila úvěruschopnost žalovaného na základě tvrzení dlužníka o příjmech a výdajích, jako i nahlédnutím do dlužnických registrů a veřejných rejstříků. Příslušnou dokumentací žalobkyně nedisponuje.3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.4. Jelikož ve věci bylo možno rozhodnout jen na základě listinných důkazů a účastníci souhlasili s rozhodnutím věci bez nařízení jednání (resp. nereagovali na výzvu soudu, aby se vyjádřili k možnému rozhodnutí věci bez jednání), postupoval soud dle § 115a o.s.ř. a k projednání věci jednání nenařizoval.5. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že dne 25. 9. 2024 právní předchůdkyně žalobkyně uzavřela s žalovaným smlouvu o úvěru, na jejímž základě byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 8 000 Kč, a to převodem na bankovní účet označený ve smlouvě. Žalovaný se zavázal úvěr vrátit do 25. 10. 2024, a to spolu se smluvním úrokem ve výši 1 840 Kč (smlouva o úvěru č. , hodnota, , výpis z účtu). Úvěrová smlouvy byla následně měněna celkem sedmi dodatky, kterými byl úvěr postupně navyšován o dalších 22 000 Kč, kterážto částka byla žalovanému vyplacena na stejný bankovní účet. Smluvní strany si současně ujednaly změnu smluvního úroku, který nově činil 6 797 Kč (7x dodatek ke smlouvě, výpis z účtu). Společnost , právnická osoba, úvěrovou pohledávku postoupila žalobkyni (smlouva o postoupení pohledávek vč. seznamu pohledávek), o čemž byl žalovaný písemně vyrozuměn a současně byl vyzván k úhradě dluhu (oznámení o postoupení pohledávky a předžalobní výzva ze dne 16. 4. 2025). Z přílohy ke smlouvě o postoupení pohledávek vyplývá, že v době postoupení činila výše pohledávky za žalovaným 36 797 Kč. V řízení nebylo ani jen tvrzeno, že by žalovaný na úvěr čehokoliv zaplatil.6. Na základě zjištěného skutkového stavu soud učinil závěr, že žalovaný s právní předchůdkyní žalobkyně uzavřel smlouvu o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“). Jelikož žalovaný smlouvu uzavíral v postavení spotřebitele, uplatní se na tuto smlouvu i právní úprava zakotvená v zákoně č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZoSÚ“), a to včetně ustanovení § 86 a 87 tohoto zákona.7. Podle § 86 odst. 1 ZoSÚ, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.8. Podle odst. 2 citovaného ustanovení, věta první, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.9. Podle § 87 odst. 1 ZoSÚ, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.10. Vycházejíc z výše citovaných zákonných ustanovení a s odkazem na rozsudek NS ČR, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, se soud nejprve zabýval otázkou platnosti předmětné úvěrové smlouvy, a konkrétně tím, jestli právní předchůdkyně žalobkyně před uzavřením smlouvy dostatečně a s odbornou péčí posoudila schopnost žalované splácet poskytnutý úvěr. Soud dospěl k závěru, že tuto povinnost právní předchůdkyně žalobkyně nesplnila, když vycházela pouze z prohlášení dlužníka o jeho příjmech a výdajích, aniž by si dlužníkem uvedené údaje náležitě ověřila. Soud v tomto směru odkazuje na závěry zformulované v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015 (zejména bod 26.), z něhož vyplývá, že pouhé předložení ničím nedoložených prohlášení spotřebitele není dostatečné k řádnému posouzení úvěruschopnosti dlužníka. Poskytovatel je povinen aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat, a proto za součást odborné péče poskytovatele úvěru se považuje taková obezřetnost, která nespoléhá jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, nýbrž tyto také prověřuje. Jedině takovýto skutkový podklad, který podmiňuje analýzu pasivní a aktivní stránky majetkových poměrů dlužníka, vede k odpovídajícímu zjištění, zda spotřebitel bude schopen splatit poskytnutý úvěr dohodnutým způsobem.11. S ohledem na uvedený výklad, soud uzavřel, že právní předchůdkyně žalobkyně nezkoumala úvěruschopnost žalované s odbornou péčí a úvěr poskytla pouze na základě (neověřených) informací o příjmech a výdajích, které uvedla samotná žalovaná. Žalobkyně ani jen netvrdila, že by její právní předchůdkyně jakkoliv ověřovala skutečné příjmy a výdaje žalované. Bez takového posouzení právní předchůdkyně žalobkyně nemohla komplexně zhodnotit majetkovou situaci žalované a její schopnost splácet poskytnutý úvěr. Soud proto dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně nesplnila povinnosti vyplývající jí z § 86 ZoSÚ, což má za následek neplatnost předmětné úvěrové smlouvy, k níž je soud povinen přihlédnout z úřední povinnosti.12. S ohledem na neplatnost úvěrové smlouvy je nutné vzájemný vztah účastníků vypořádat dle ustanovení § 87 odst. 1 věty třetí ZoSÚ, podle kterého je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru. Z listin předložených žalobkyní vyplývá, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému celkem 30 000 Kč, přičemž žalobkyně tvrdila, že žalovaný na poskytnutou jistinu úvěru ničeho neuhradil. V řízení bylo zjištěno, že žalobkyně poskytla žalovanému částku 30 000 Kč, přičemž žalovaný jí nevrátil ničeho. V rozsahu této částky proto soud žalobě vyhověl. Soud proto žalobě vyhověl co do částky 30 000 Kč, odpovídající výši nesplacené jistiny úvěru. Pokud jde o částku 6 797 Kč, představující smluvní úrok z úvěru, tuto nelze žalobkyni přiznat, když pro neplatnost úvěrové smlouvy nebyl žalovaný závazky ze smlouvy (vč. ujednání o úroku) vázán.13. Žalovaný byl vyzván k vrácení dlužné částky dopisem ze dne 16. 4. 2025, který mu byl téhož dne odeslán prostřednictvím České pošty, s.p. Při řádném doručování by se zásilka dostala do dispozice žalovaného nejpozději třetí pracovní den, tj. 22. 4. 2025, a třídenní lhůta k vrácení poskytnutého úvěru uplynula 25. 4. 2025. Žalovaný se proto dostal do prodlení s vrácením dlužné částky následujícího dne po uplynutí lhůty a dle § 1970 občanského zákoníku je povinen zaplatit žalobkyni i úroky z prodlení z dlužné částky ve výši 12 % ročně od 26. 4. 2025 do zaplacení. Pokud žalobkyně nárokovala úrok z prodlení ve výši 12,75 % ročně již od 29. 11. 2024, v tomto rozsahu byla žaloba zamítnuta, když s ohledem na absolutní neplatnost úvěrové smlouvy nelze splatnost nároku na vrácení jistiny úvěru odvozovat od smluvně sjednané lhůty splatnosti.14. Lhůta ke splnění dluhu činí tři dny od právní moci rozsudku (160 odst. 1 o. s. ř.)15. Výrok o nákladech řízení má oporu v ust. § 142 odst. 2 o. s. ř, podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V projednávané věci se žalobkyně domáhala zaplacení částky 36 797 Kč, přičemž přiznána jí byla částka 30 000 Kč. Lze tedy konstatovat, že žalobkyně byla procesně úspěšná v rozsahu 81,5 % a ve zbývajícím rozsahu (18,5 %) byl úspěšný žalovaný. Žalobkyni proto byla přiznána náhrada v rozsahu 63 % účelně vynaložených nákladů, sestávajících z odměny advokáta dle vyhlášky 177/1996 Sb., advokátní tarif (dále jen „a. t.“) za 3 úkony právní služby po 700 Kč (§ 14b odst. 1 a. t.), 3x režijní paušál po 100 Kč (§ 14b odst. 5 a. t.), což po zvýšení o 21 % DPH (504 Kč) a připočtení soudního poplatku v částce 1 840 Kč (při zohlednění doměřené části SoP – viz níže), činí celkem 4 744 Kč. 63 % z této částky pak odpovídá částce 2 989 Kč, kterou soud uložil zap