14 C 259/2025-19 — Okresní soud ve Frýdku-Místku

1. Žalobkyně se návrhem na vydání platebního rozkazu ze dne 26. 8. 2025 domáhala u zdejšího soudu po žalovaném zaplacení částky ve výši 23 888 Kč s příslušenstvím, a to na základě smlouvy o spotřebitelském úvěru.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.3. Soud návrhu na vydání platebního rozkazu nevyhověl, pokračoval v řízení, žalobkyni vyzval k doplacení soudního poplatku a ve věci nařídil jednání.4. Soud při zjišťování skutkového stavu věci vycházel z listinných důkazů, které předložila žalobkyně, a to smlouvy o spotřebitelském úvěru, předpisu splátek, výpisu z obchodního rejstříku žalobkyně, transakční historií, smlouvou o postoupení pohledávek, seznamem postoupených pohledávek, oznámením o postoupení pohledávky, předžalobní výzvy a dokladu o odeslání, výplatními lístky, čestným prohlášením a žádostí o úvěr.5. Soud všechny důkazy posoudil jednotlivě i ve vzájemných souvislostech a dospěl ke zjištění skutkového stavu věci:6. Mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným byla dne 19. 1. 2023 uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru, na základě této smlouvy byl žalovanému poskytnut úvěr v celkové výši 15 000 Kč, úvěr byl vyplacen, úroky byly sjednány ve výši 761 Kč, poplatek za sjednání úvěru činil 7 350 Kč, administrativní poplatek představoval 2 077 Kč a poplatek za splátky celkem 2 700 Kč, celkovou dlužnou částku ve výši 27 888 Kč měl žalovaný zaplatit ve 14 měsíčních splátkách po 1 992 Kč nejpozději do 19. 3. 2024. Žalovaný splátky neplatil řádně a včas, uhradil 11 500 Kč. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 25. 3. 2025 byla předmětná pohledávka postoupena na žalobkyni, o čemž byl žalovaný uvědomen oznámením o postoupení pohledávky. Předžalobní výzva je výzvou se základním skutkovým a právním rozborem věci, i přes doručení předžalobní výzvy žalovaný ničeho dalšího nezaplatil.7. Tato skutková zjištění učinil soud na základě všech předložených listinných důkazů, které vzájemně korespondují a nepochybně prokazují skutkový stav věci. Žalovaný v průběhu řízení nezpochybňoval uzavření smlouvy, převzetí peněz ani žalovanou částku, k žalobě se nevyjádřil, k nařízenému jednání se nedostavil.8. Podle § 2395 občanského zákona č. 89/2012 Sb. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.9. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru ve znění účinném od 29. 5. 2022 poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.10. Podle § 86 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru ve znění účinném od 29. 5. 2022 poskytovatel při posouzení úvěru schopnosti spotřebitele posuzuje schopnost spotřebitele plnit povinnosti sjednané ve smlouvě, zejména splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele, jako jsou údaje o jeho majetku a závazcích a o způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splácen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoliv pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.11. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru ve znění účinném od 29. 5. 2022 poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1, věta druhá, je smlouva neplatná. Soud přihlédne k neplatnosti i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.12. Podle § 87 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru ve znění účinném od 29. 5. 2022 je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odst. 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.13. Podle § 87 odst. 3 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru ve znění účinném od 29. 5. 2022 změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.14. Podle § 1967 občanského zákona č. 89/2012 Sb. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení, dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele.15. Podle § 1970 občanského zákona č. 89/2012 Sb. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti požadovat zaplacení úroku z prodlení, leda že dlužník není za prodlení odpovědný, výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením, neujednají-li si strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výši takto stanovená.16. Z ustanovení § 86 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru ve znění účinném od 29. 5. 2022 vyplývá, že poskytovatel je povinen posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí, posouzení úvěruschopnosti přitom směřuje ke schopnosti spotřebitele pravidelně sjednaný spotřebitelský úvěr splácet, a to s důrazem na příjmy a výdaje spotřebitele. Věřitel je při posouzení úvěruschopnosti povinen vzít v potaz jak stávající situaci klienta, zejména jeho příjmy a výdaje, tak i skutečnosti, které lze na základě informací dostupných v době před uzavřením smlouvy s vysokou mírou pravděpodobnosti očekávat, například předpokládaný příjem z projednávaného dědického řízení, prodeje nemovitosti, auta, pojistného plnění a podobně. Důraz při posouzení úvěruschopnosti je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru.17. Na základě uvedeného věřitel smí poskytnout spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledků posouzení úvěruschopnosti vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Jedná se o posílení principu zodpovědného úvěrování a posílení ochrany spotřebitele před praktikami vyskytujícími se na úvěrovém trhu, kdy jsou úvěry poskytovány nikoli s cílem jejich splácení, nýbrž s cílem dosáhnout zisku realizací zajištění poskytnutého spotřebitelem, přičemž věřitel předem počítá s možností, že dlužník nebude pravděpodobně schopen poskytnutý úvěr splácet.18. V projednávaném případě po zjištění skutkového stavu věci posoudil soud žalobu po právní stránce ve smyslu shora uvedených ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru a dospěl k závěru, že žaloba byla k soudu dána důvodně, nikoli však v celém rozsahu. Pro nedostatek posouzení úvěruschopnosti shledal soud smlouvu absolutně neplatnou.19. V prvé řadě se soud zabýval nárokem na vrácení neuhrazené jistiny.20. S ohledem na výsledky provedeného dokazování soud dovodil, že úvěrující společnost a žalovaný zcela nepochybně měli za cíl uzavřít smlouvu o úvěru ve smyslu ustanovení § 2395 občanského zákona, neboť mezi nimi skutečně byla uzavřena dne 19. 1. 2023 smlouva o spotřebitelském úvěru a na základě této smlouvy žalovaný čerpal úvěr v celkové výši 15 00 Kč. Pokud žalobkyně v řízení tvrdila, že žalovaný doposud uhradil 11 500 Kč, což odpovídá transakční historii, žalovaný to nezpochybňoval, představuje dluh na jistině 3 500 Kč. V tomto rozsahu byla žalobkyně úspěšná, soud jí v souladu s konstantní judikaturou přiznal právo na zaplacení neuhrazené jistiny a ta na základě zákona o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb.21. Soud nárok žalobkyně neposoudil z titulu smlouvy o spotřebitelském úvěru podle § 2395 občanského zákona č. 89/2012 Sb., ale na základě ustanovení § 86 a § 87 spotřebitelského zákona č. 257/2016 Sb. ve znění účinném od 29. 5. 2022 s ohledem na uzavření smlouvy dne 19. 1. 2023. Pro nedostatek řádného posouzení úvěruschopnosti ze strany úvěrující společnosti, k němuž soud přihlížel i bez návrhu, byla smlouva o úvěru shledána absolutně neplatnou.22. Žalobkyně sice tvrdila a prokazovala, že se v souladu se zákonem o spotřebitelském úvěru úvěruschopností žalované zabývala, ke svému tvrzení soudu předložila důkazy, které považuje soud za nedostatečné.