Okresní soud ve Frýdku-Místku 11 C 132/2026-28 – Neplatnost smlouvy

Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zaplacení částky 69 874 Kč s příslušenstvím (jako součtu jistiny a poplatků) s odůvodněním, že žalovaná uzavřela s právním předchůdcem žalobkyně, společností , právnická osoba, ., dne 11. 9. 2023 smlouvu o úvěru č. , číslo, , na základě které poskytl právní předchůdce žalobkyně žalované peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč, které žalovaná převzala hotově v den uzavření smlouvy. Žalovaná se zavázala vrátit půjčku včetně sjednaného úroku v pevné výši 761 Kč, odměny za poskytnutí úvěru ve výši 7 350 Kč, odměny za administrativní činnost ve výši 2 077 Kč a odměny za splátky v hotovosti v místě svého bydliště ve výši 2 700 Kč. Celkovou částku 27 888 Kč se žalovaná zavázala uhradit v 14 pravidelných měsíčních splátkách po 1 992 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na 11. 11. 2024. Žalovaná však své smluvní závazky nehradila řádně a včas, uhradila toliko částku 14 300 Kč, kdy poslední platba byla uhrazena dne 14. 6. 2024. Právní předchůdce se žalovanou uzavřel dne 23. 10. 2023 další smlouvu o úvěru č. , číslo, , na základě které žalované poskytl peněžní prostředky ve výši 30 000 Kč, které žalovaná převzala hotově v den uzavření smlouvy. Žalovaná se zavázala vrátit půjčku včetně sjednaného úroku v pevné výši 1 522 Kč, odměny za poskytnutí úvěru ve výši 14 700 Kč, odměny za administrativní činnost ve výši 4 154 Kč a odměny za splátky v hotovosti v místě svého bydliště ve výši 5 400 Kč. Celkovou částku 55 776 Kč se žalovaná zavázala uhradit v 14 pravidelných měsíčních splátkách po 3 984 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na 23. 12. 2024. Žalovaná však své smluvní závazky nehradila řádně a včas, uhradila toliko částku 21 990 Kč, kdy poslední platba byla uhrazena dne 29. 4. 2024. Úvěruschopnost žalované zkoumal právní předchůdce žalobkyně při uzavírání úvěrové smlouvy dotazem na rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry, tyto informace byly ověřeny doklady vyžádanými u žalované a zapsány do zákaznické karty žalované. V žádostech žalovaná uvedla, že má měsíční příjem ve výši 22 489 Kč a výdaje ve výši 13 613 až 15 857 Kč. Z čestného prohlášení žalované plyne, že údaje nezbytné pro posouzení schopnosti žalované půjčku splácet, které žalovaná právnímu předchůdci žalobkyně před uzavřením smlouvy poskytla, jsou úplné, přesné a pravdivé. Žalobkyně tak má za to, že její právní předchůdce splnil podmínky zákona pro posouzení úvěruschopnosti žalované, a tedy že právní předchůdce žalobkyně postupoval v dané věci s odbornou péčí. Právní předchůdce žalobkyně postoupil tuto svoji pohledávku za žalovanou žalobkyni na základě smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 10. 12. 2025 s účinností ke dni 10. 12. 2025, což bylo žalované písemně oznámeno. Žalovaná dlužnou částku neuhradila i přes upomínku učiněnou před podáním žaloby.2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.3. K ústnímu jednání konanému dne 17. 7. 2026 se žalovaná bez omluvy nedostavila. Žalobkyně setrvala na svém procesním stanovisko, neměla ničeho na doplnění, když na žalovanou částku nebylo ničeho uhrazeno.4. Soud provedl důkaz listinami předloženými žalobkyní, a to listinou označenou jako žádost o úvěr ze dne 11. 9. 2023 a ze dne 23. 10. 2023, smlouva o úvěru ze dne 11. 9. 2023 a ze dne 23. 10. 2023 včetně předpisu splátek, transakční historie u obou úvěrových smluv, smlouva o postoupení pohledávek ze dne 10. 12. 2025, oznámení o postoupení pohledávky ze dne 6. 1. 2026, předžalobní výzvy ze dne 9. 3. 2026 vč. dokladu o odeslání, výpis žalobce z obchodního rejstříku a výplatní doklady (důchody) žalované. Z těchto listin byl zjištěn skutkový stav, dle kterého právní předchůdce žalobkyně a žalovaná uzavřeli dne 11. 9. 2023 smlouvu nazvanou jako smlouva o úvěru, podle které , právnická osoba, . poskytl žalované peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč v hotovosti v den uzavření smlouvy a žalovaná se zavázala vrátit tuto jistinu navýšenou o úrok ve výši 761 Kč, úhradu za poskytnutí úvěru ve výši 7 350 Kč, náklady na vyhodnocení úvěru (administrativní poplatek) ve výši 2 077 Kč a inkasní poplatek ve výši 2 700 Kč (celkem navýšené o 12 888 Kč) v 14 měsíčních splátkách po 1 992 Kč, přičemž první splátka je splatná do měsíce od podpisu smlouvy. Další úvěrovou smlouvu uzavřeli dne 23. 10. 2023 na částku 30 000 Kč, kterou žalovaná převzala v hotovosti v den uzavření smlouvy navýšenou o úrok ve výši 1 522 Kč, poplatek za poskytnutí a uzavření smlouvy ve výši 14 700 Kč, administrativní poplatek ve výši 4 154 Kč a inkasní poplatek ve výši 5 400 Kč (celkem navýšené o 25 776 Kč). Tuto částku se žalovaná zavázala uhradil v 14 měsíčních splátkách po 3 984 Kč, přičemž první splátka je splatná do měsíce od podpisu smlouvy. V rámci obou smluv si pak obě strany sjednaly použití zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku a zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Úvěruschopnost žalované byla zkoumána dotazem na její příjmy a výdaje. Z prohlášení žalované bylo zjištěno, že žalovaná pobírá důchod ve výši 22 489 Kč. Celkové výdaje měly činit v době uzavření smlouvy částku 13 613 až 15 857 Kč měsíčně, která sestává z částek 2 250 Kč za bydlení a energie, částky 4 250 Kč na dopravu, jídlo, 2 983 Kč za srážky ze mzdy / výživné a z částky 4 382 Kč, resp. u druhé smlouvy 6 374 Kč jako měsíční splátky stávajících půjček. Jako použitelný příjem žalobkyně stanovila částku 8 876 Kč u první smlouvy a 6 632 Kč u druhé smlouvy. S tím, že žalovaná bydlí u přítele, je rozvedená a nemá vyživovací. Obchodní zástupce oprávněný jednat za právního předchůdce žalobkyně při uzavírání smlouvy v zákaznické kartě prohlásil, že ověřil složenky (výplaty důchodů). Z transakční historie bylo zjištěno, že žalovaná uhradila žalobkyni celkem částku 14 300 Kč na první úvěrovou smlouvu a 21 990 Kč na druhou. Dopisem ze dne 6. 1. 2026 bylo žalované oznámeno postoupení pohledávky právním předchůdcem žalobkyně. Předžalobní upomínky byly vyhotoveny 9. 3. 2026 a odeslány téhož dne s tím, že žalovaná je povinna svůj dluh uhradit nejpozději do 24. 3. 2026.5. Podle § 86 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.6. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.7. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.8. Po právní stránce soud posoudil danou věc ve smyslu shora citovaných zákonných ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze z části. Daný právní vztah je totiž nutno posoudit ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť žalované jako spotřebiteli byly právním předchůdcem žalobkyně poskytnuty peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč a 30 000 Kč ve formě úvěru, což znamená, že se jednalo o spotřebitelský úvěr ve smyslu ust. § 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Podle § 86 tohoto zákona tak poskytovatel úvěru měl před uzavřením obou úvěrových smluv posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Jak přitom vyslovil Nejvyšší soud České republiky ve svém rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 „povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. Wachtlová, L. a Slanina, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 98-109, ISBN 9788074001185).“ Dle názoru okresního soudu je tato judikatura použitelná i v intencích nového zákona o spotřebitelském úvěru, tedy zákona č. 257/2016 Sb. Poskytovatel úvěru tak musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k dlužníkem uváděným informacím o jeho schopnostech úvěr splácet a rovněž i sám aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat. Nestačí pouhý pasivní sběr informací, ale právní předchůdce žalobkyně si měl rozhodné informace aktivně vyžádat a také nahlédnout do databází umožňující posouzení úvěruschopnosti žalované, je-li to nezbytné. Právní předchůdce byl povinen postupovat kvalifikovaně, čestně a odpovědně, proto neméně významné je i využití tzv. historických dat ve vztahu ke konkrétnímu spotřebiteli. Informace o výši příjmu spotřebitele je nutno konfrontovat s potvrzením o příjmu vystaveným jeho zaměstnavatelem, resp. příjmy skutečně připsanými na účet spotřebitele (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2007 sp. zn. 32 Odo 1726/2006).9. V daném konkrétním případě pak žalobkyně tvrdila, že její právní předchůdce vycházel z částečně podložených informací od žalované, kdy měl mít při uzavírání smlouvy k dispozici pouze její složenky jako výplaty důchodů (8-10/2023 po 22 489 Kč). Právní předchůdce žalobkyně ověřoval u žalované toliko její příjmy, avšak u výdajů svou zákonnou povinnost již nikterak nesplnil. Údaje zapsané v žádosti o úvěr (ať už vyplněné samotnou žalovanou či pracovnicí žalobkyně) se jeví jako v přímém rozporu s tvrzenými údaji a s ekonomickou realitou, zejména náklady na bydlení včetně energií jen 2 250 Kč měsíčně a dále blíže nijak nevysvětlená položka srážky ze mzdy / výživné. Zřejmě se jedná o srážky ze mzdy (exekuci či výkon rozhodnutí), když žalovaná nemá žádnou vyživovací povinnost. Již tato okolnost je o sobě dostatečně upozorňující na důkladnější prověření majetkových poměrů žalované, resp. na zamítnutí žádosti o úvěr. Ze všech těchto důvodů má tudíž soud za to, že posouzení úvěruschopnosti žalované splácet poskytnutý úvěr nebylo dostatečné a správné, pročež právní předchůdce žalobkyně nemohl dostát svým povinnostem daným zákonem a nepostupoval s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti žalované. Za tohoto stavu tedy soud u předmětných smluv dospěl k závěru, že právní předchůdce žalobkyně dostatečně nezkoumal úvěruschopnost žalované před uzavřením smlouvy a tento nedostatek má za následek neplatnost předmětné spotřebitelské smlouvy. Podle § 588 o. z., je soud k této neplatnosti povinen přihlédnout i bez návrhu, neboť je v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak než stanovením absolutní neplatnosti právního jednání. Jinak by totiž byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Výše popsaným jednáním právní předchůdce žalobkyně porušil svou povinnost posoudit schopnost žalované splácet spotřebitelský úvěr s odbornou péčí dle § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, a proto jsou smlouvy o úvěru ze dne 11. 9. 2023 a ze dne 23. 10. 2023 neplatné. Závěr o absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy pak jednoznačně vyplývá také z rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18.10. S ohledem na tuto neplatnost smlouvy o úvěru si smluvní strany musí svůj vzájemný vztah vypořádat dle ustanovení § 2993 o. z., podle kterého může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala, bylo-li plněno, aniž by tu byl platný závazek (z důvodu absolutní neplatnosti smlouvy). V řízení bylo prokázáno, že právní předchůdce žalobkyně poskytl dle výše uvedených neplatných smluv žalované peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč a 30 000 Kč. Žalovaná dosud vrátila částku 14 300 Kč a 21 990 Kč, a proto je povinna žalobkyni zaplatit částku 8 710 Kč. Žalobou požadované příslušenstvím představované zákonným úrokem z prodlení nemohlo být žalobkyni přiznáno, neboť s odkazem na rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 1. 2024, č. j. 8 Co 5/2024-160 ve spojení s rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 platí, že spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. V tomto případě určuje splatnost nesplacené jistiny soud, poněvadž nedošlo k dohodě mezi účastníky a jelikož byla splatnost určena soudem do tří dnů od právní moci rozsudku, tedy až tímto rozhodnutím, žalovaná se nemohla dostat v době vydání tohoto rozsudku do prodlení s plněním dluhu. S ohledem na výše uvedené, soud žalobě v tomto rozsahu vyhověl (výrok I.) a ve zbývající části byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta (výrok II.).11. Soudem stanovená lhůta k plnění v trvání tří dnů od právní moci rozsudku má oporu v ust. § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř., neboť pro stanovení lhůty delší, případně pro povolení splátek, soud v daném případě zejména s ohledem na nízkou výši a naopak už delší dobu trvání dluhu, jakož i dosavadní zcela pasivní postoj žalované k tomuto dluhu žádné důvody neshledal, respektive tyto důvody nebyly účastníky ani tvrzeny.12. Výrok o nákladech řízení má oporu v ust. § 142 odst. 2 o. s. ř, podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V projednávané věci měla žalobkyně úspěch jen částečný, když její žalobě bylo vyhověno v části týkající se zaplacení celkem částky 8 710 Kč, zatímco částka jistiny, pro kterou byla žaloba zamítnuta, činí 61 164 Kč s příslušenstvím (viz výrok II.). Již z tohoto pohledu je tedy zjevné, aniž by soud v souladu se závěry vyslovenými v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2585/2015 kapitalizoval veškeré příslušenství pohledávky ke dni vyhlášení rozsudku, že větší úspěch ve věci měla žalovaná, která by tak měla právo na úhradu části nákladů řízení, dle obsahu spisu však žalované žádné prokazatelné náklady řízení nevznikly, a proto soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.13. Žalobkyně se svým návrhem na zaplacení částky ve výši 69 874 Kč s příslušenstvím domáhala vydání elektronického platebního rozkazu, kdy částka pro výpočet soudního poplatku je stanovena ve výši 69 008,71 Kč a zaplatila soudní poplatek ve výši 2 761 Kč. Elektronický platební rozkaz však nebyl ve věci vydán a soud pokračoval v řízení. Za tohoto stavu soud doměřil žalobkyni poplatek do výše podle položky 1 bod 1. písm. b), tj. 5 % ze žalované částky, ve spojení s položkou 2 bod 2. Sazebníku poplatků, tedy doplatek ve výši 690 Kč. Soudní poplatek je splatný do tří dnů od právní moci rozhodnutí (§ 7 odst. 1 zákona o soudních poplatcích).