Okresní soud ve Frýdku-Místku 11 C 4/2026-14 – Neplatnost smlouvy

Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zaplacení částky 16 040 Kč s příslušenstvím (jako součtu jistiny ve výši 10 000 Kč a poplatků ve výši 6 040 Kč) s odůvodněním, že žalovaný uzavřel s právním předchůdcem žalobkyně, společností , právnická osoba, ., dne 22. 4. 2025 smlouvu o spotřebitelském úvěru, na základě které poskytl právní předchůdce žalobkyně žalovanému peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč jednorázový převodem na účet. Žalovaný se zavázal vrátit půjčku včetně poplatku za poskytnutí ve výši 3 600 Kč a úroku ve výši 300 Kč do měsíce, tj. 22. 5. 2025. Smlouva byla uzavřena elektronicky prostřednictvím webových stránek , internetová adresa, , kde se žalovaný registroval. Právní předchůdce následně ověřil úvěruschopnost žalovaného výpisem z účtu, případně dalšími přiloženými doklady za rozhodné období. Žalovaný porušil svůj závazek zaplatit úvěr a dostal se dne 23. 5. 2025 do prodlení, v důsledku kteréhož vznikl právnímu předchůdci žalobkyně nárok na zákonný úrok z jistiny a smluvní pokutu ve výši 0,1 % z jistiny úvěru (10 000 Kč). Právní předchůdce žalobkyně postoupil tuto svoji pohledávku za žalovaným společnosti , právnická osoba, na základě smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 20. 7. 2025 a následně smlouvou ze dne 24. 7. 2025 došlo k postoupení na žalobkyni. Žalovaný dlužnou částku neuhradil i přes upomínku učiněnou před podáním žaloby.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.3. Soud ve věci usnesením ze dne 2. 2. 2026 vyzval žalovaného, aby se vyjádřil, zda podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) souhlasí s projednáním věci a rozhodnutím bez nařízení jednání s tím, že byl současně poučen, že nevyjádří-li se do 10 dnů od doručení této výzvy, bude soud podle § 101 odst. 4 o. s. ř. jeho souhlas předpokládat. Toto usnesení bylo žalovanému doručeno dne 6. 2. 2026 do vlastních rukou, přičemž žalovaný se k této výzvě nijak nevyjádřil a soud proto vycházel z toho, že žalovaný s projednáním a rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. Žalobkyně tento souhlas vyslovila již v samotné žalobě.4. Soud provedl důkaz listinami předloženými žalobkyní. Z těchto listin byl zjištěn skutkový stav, dle kterého právní předchůdce žalobkyně a žalovaný uzavřeli dne 22. 4. 2025 smlouvu nazvanou jako smlouva o spotřebitelském úvěru, podle které , právnická osoba, . poskytl dne 25. 10. 2024 žalovanému peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč bezhotovostně a žalovaný se zavázal vrátit tuto jistinu navýšenou o poplatek ve výši 3 600 Kč a úrok ve výši 300 Kč. Z prohlášení žalovaného bylo zjištěno, že příjem domácnosti žalovaného činí 38 279 Kč, náklady na služby a energie 5 500 Kč, náklady na bydlení 0 Kč a ostatní náklady 345 Kč. Z výpisu z účtu žalovaného, že jeho pravidelný příjem činí téměř 40 000 Kč ze zaměstnání a dále další příjmy od třetích osob a různých úvěrujících subjektů (další závazky žalovaného) za účelem pokrytí jeho nákladů. Dne 20. 7. 2025 došlo k postoupení žalované pohledávky z původního věřitele na společnost , právnická osoba, a následně smlouvou ze dne 24. 7. 2025 na žalobkyni. Předžalobní upomínka byla vyhotovena dne 14. 8. 2025 a odeslána dne 27. 8. 2025.5. Podle § 86 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.6. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.7. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.8. Po právní stránce soud posoudil danou věc ve smyslu shora citovaných zákonných ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze z části. Daný právní vztah je totiž nutno posoudit ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť žalovanému jako spotřebiteli byly právním předchůdcem žalobkyně poskytnuty peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč ve formě úvěru, což znamená, že se jednalo o spotřebitelský úvěr ve smyslu ust. § 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Podle § 86 tohoto zákona tak poskytovatel úvěru měl před uzavřením samotné úvěrové smlouvy posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Jak přitom vyslovil Nejvyšší soud České republiky ve svém rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 „povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. Wachtlová, L. a Slanina, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 98-109, ISBN 9788074001185).“ Dle názoru okresního soudu je tato judikatura použitelná i v intencích nového zákona o spotřebitelském úvěru, tedy zákona č. 257/2016 Sb. Poskytovatel úvěru tak musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k dlužníkem uváděným informacím o jeho schopnostech úvěr splácet a rovněž i sám aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat. V konkrétním případě nestačí pouhý pasivní sběr informací, ale právní předchůdce žalobkyně si měl rozhodné informace aktivně vyžádat a také nahlédnout do databází umožňující posouzení úvěruschopnosti žalovaného, je-li to nezbytné. Právní předchůdce byl povinen postupovat kvalifikovaně, čestně a odpovědně, proto neméně významné je i využití tzv. historických dat ve vztahu ke konkrétnímu spotřebiteli. Informace o výši příjmu spotřebitele je nutno konfrontovat s potvrzením o příjmu vystaveným jeho zaměstnavatelem, resp. příjmy skutečně připsanými na účet spotřebitele (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2007 sp. zn. 32 Odo 1726/2006).9. V daném konkrétním případě pak žalobkyně tvrdila, že její právní předchůdce vycházel z částečně podložených informací od žalovaného a z výpisu z účtu, ze kterého vyplývá příjem žalovaného v deklarované výši necelých 40 000 Kč měsíčně, ale i další závazky žalovaného od třetích osob a různých úvěrujících subjektů za účelem pokrytí jeho nikterak blíže ověřovaných a specifikovaných výdajů, přičemž údaje vyplněné v systému žalobkyně o výdajích žalovaného (výdaje na bydlení 0 Kč, náklady na energie a služby 5 500 Kč a ostatní výdaje 345 Kč) jsou zcela v rozporu s ekonomickou realitou a s předloženým výpisem z účtu žalovaného. Z těchto důvodů má tudíž soud za to, že posouzení úvěruschopnosti žalovaného splácet poskytnutý úvěr nebylo dostatečné a správné, pročež právní předchůdce žalobkyně nemohl dostát svým povinnostem daným zákonem a nepostupoval s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Za tohoto stavu tedy soud u předmětné smlouvy dospěl k závěru, že právní předchůdce žalobkyně dostatečně nezkoumal úvěruschopnost žalovaného před uzavřením smlouvy a tento nedostatek má za následek neplatnost předmětné spotřebitelské smlouvy. Podle § 588 o. z., je soud k této neplatnosti povinen přihlédnout i bez návrhu, neboť je v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak než stanovením absolutní neplatnosti právního jednání. Jinak by totiž byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Výše popsaným jednáním právní předchůdce žalobkyně porušil svou povinnost posoudit schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr s odbornou péčí dle § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, a proto je smlouva o úvěru ze dne 22. 4. 2025 neplatná. Závěr o absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy pak jednoznačně vyplývá také z rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18.10. S ohledem na tuto neplatnost smlouvy o úvěru si smluvní strany musí svůj vzájemný vztah vypořádat dle ustanovení § 2993 o. z., podle kterého může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala, bylo-li plněno, aniž by tu byl platný závazek (z důvodu absolutní neplatnosti smlouvy). V řízení bylo prokázáno, že právní předchůdce žalobkyně poskytl dle smlouvy ze dne 22. 4. 2025 žalovanému peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč. V řízení nebylo prokázáno, že by žalovaný cokoli vrátil, a proto je povinen žalobkyni zaplatit částku 10 000 Kč. Žalobou požadované příslušenstvím představované zákonným úrokem z prodlení nemohlo být žalobkyni přiznáno, neboť s odkazem na rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 1. 2024, č. j. 8 Co 5/2024-160 ve spojení s rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 platí, že spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. V tomto případě určuje splatnost nesplacené jistiny soud, poněvadž nedošlo k dohodě mezi účastníky a jelikož byla splatnost určena soudem do tří dnů od právní moci rozsudku, tedy až tímto rozhodnutím, žalovaný se nemohl dostat v době vydání tohoto rozsudku do prodlení s plněním dluhu. S ohledem na výše uvedené, soud žalobě v tomto rozsahu vyhověl (výrok I.) a ve zbývající části byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta (výrok II.).11. Soudem stanovená lhůta k plnění v trvání tří dnů od právní moci rozsudku má oporu v ust. § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř., neboť pro stanovení lhůty delší, případně pro povolení splátek, soud v daném případě zejména s ohledem na nízkou výši a naopak už delší dobu trvání dluhu, jakož i dosavadní zcela pasivní postoj žalovaného k tomuto dluhu žádné důvody neshledal, respektive tyto důvody nebyly účastníky ani tvrzeny.12. Výrok o nákladech řízení má oporu v ust. § 142 odst. 2 o. s. ř, podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V projednávané věci měla žalobkyně, po provedené kapitalizaci, úspěch co do 57 % a neúspěch tvořil 43 %. Z tohoto důvodu jí soud přiznal náhradu nákladů řízení, a to dle vyhlášky č. 177/1996 Sb. Sazba odměny advokáta za jeden úkon právní služby činí dle § 14b odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb. částku 400 Kč (za tři úkony právní služby učiněné právní zástupkyní žalobkyně do podání žaloby – za přípravu a převzetí zastoupení, sepis kvalifikované výzvy k plnění a sepis žaloby). Za tyto tři úkony jí náleží odměna ve výši 1 200 Kč. Dále jí byla přiznána náhrada hotových výdajů dle § 14b odst. 5 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb. (3 x 100 Kč) a 21% DPH (počítáno ze základu 1 500 Kč) ve výši 315 Kč. Celkové náklady řízení před soudem prvého stupně včetně zaplaceného soudního poplatku ve výši 800 Kč a doplatku ve výši 200 Kč by činily při plném procesním úspěchu 2 815 Kč. Žalobkyně však byla úspěšná toliko co do 14 % předmětu řízení, proto jí přísluší právo na zaplacení náhrady nákladů řízení ve výši 394 Kč.13. Žalobkyně se svým návrhem na zaplacení částky ve výši 16 040 Kč s příslušenstvím domáhala vydání elektronického platebního rozkazu a zaplatila soudní poplatek ve výši 800 Kč. Elektronický platební rozkaz však nebyl ve věci vydán a soud pokračoval v řízení. Za tohoto stavu soud doměřil žalobkyni poplatek do výše podle položky 1 bod 1. písm. a), tj. do částky 1 000 Kč, ve spojení s položkou 2 bod 2. Sazebníku poplatků, tedy doplatek ve výši 200 Kč. Soudní poplatek je splatný do tří dnů od právní moci rozhodnutí (§ 7 odst. 1 zákona o soudních poplatcích).