Okresní soud ve Frýdku-Místku 11 C 55/2026-19 – Neplatnost smlouvy

Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zaplacení částky 11 460 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že žalovaný uzavřel s právním předchůdcem žalobkyně společností , právnická osoba, . dne 27. 10. 2023 smlouvu o úvěru, na základě které poskytl právní předchůdce žalobkyně žalovanému peněžní prostředky ve výši 6 000 Kč, které žalovaný obdržel bezhotovostním převodem na svůj bankovní účet v den uzavření smlouvy. Žalovaný se zavázal vrátit poskytnutou částku spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru v podobě smluvního úroku ve výši 40 % měsíčně z jistiny úvěru za první měsíc, tj. ve výši 2 400 Kč. Úvěr byl poskytnut na dobou neurčitou a žalovaný byl povinen splácet toliko přirostlý měsíční úrok vždy k 26. dni v měsíci. Smlouva přitom měla být uzavřena elektronicky prostřednictvím internetových stránek právního předchůdce žalobkyně , internetová adresa, , kde byl žadateli zaslán konkrétní návrh úvěrové smlouvy. Žalovaný tuto smlouvu odsouhlasil verifikačním kódem ve formě SMS, který nahrazuje fyzický podpis smlouvy. Původní věřitel lustroval žalovaného ve veřejně dostupných databázích (ISIR, CEE, CRKI, EUCB, BRKI, NRKI) za účelem posouzení úvěruschopnosti, bonity a důvěryhodnosti žalované. Na základě uvedených skutečností nedošlo k důvodným pochybám ohledně platební schopnosti a bylo tak žádosti o úvěr vyhověno. Žalovaný však své smluvní povinnosti neplnil řádně a včas, když na svůj dluh řádně nehradil, dle sdělení právního předchůdce žalobkyně žalovaný neuhradil ničeho. Následně na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 2. 6. 2025, uzavřené mezi právním předchůdcem žalobkyně a společností , právnická osoba, . a dne 10. 6. 2026 uzavřené mezi , právnická osoba, . a žalobkyní došlo k převedení pohledávky na žalobkyni. Žalobkyně se podanou žalobou domáhá zaplacení neuhrazené jistiny (6 000 Kč) spolu s neuhrazeným poplatkem (2 400 Kč) a zákonného úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 8 400 Kč od 27. 2. 2024 (dnem následujícím po splatnosti pohledávky) a smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z dlužné částky od prodlení do odeslání předžalobní výzvy, tj. částky 3 060 Kč. Žalovaný dlužnou částku neuhradil i přes upomínku učiněnou před podáním žaloby.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.3. Soud ve věci usnesením ze dne 30. 3. 2026 vyzval žalovaného, aby se vyjádřil, zda podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) souhlasí s projednáním věci a rozhodnutím bez nařízení jednání s tím, že byla současně poučen, že nevyjádří-li se do 10 dnů od doručení této výzvy, bude soud podle § 101 odst. 4 o. s. ř. jeho souhlas předpokládat. Toto usnesení bylo žalovanému doručeno dne 17. 4. 2026 náhradním způsobem – formou uložení u pošty a následným vyvěšením na úřední desce soudu, přičemž žalovaný se k této výzvě nijak nevyjádřil a soud proto vycházel z toho, že žalovaný s projednáním a rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. Žalobkyně tento souhlas vyslovila již v samotné žalobě.4. Soud provedl důkaz listinami předloženými žalobkyní. Z těchto listin byl zjištěn skutkový stav, dle kterého žalovaný dne 27. 10. 2023 uzavřel s právním předchůdcem žalobkyně se společností Tando Financil a.s. smlouvu o úvěru č. , číslo, s úvěrovým rámce 30 000 Kč, na základě které právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému bezhotovostním převodem na účet peněžní prostředky ve výši 6 000 Kč a žalovaný se zavázal vrátit jistinu kdykoli a měsíčně splácet přirostlé příslušenství za předchozí období, přičemž úvěr byl úročen sazbou ve výši 40 % měsíčně, aniž by právní předchůdce žalobkyně zkoumal úvěruschopnost žalovaného před uzavřením úvěrového smlouvy. Žalovaný vyplnil pouze v žádosti své příjmy 29 198 Kč měsíčně a výdaje 10 000 Kč, aniž by tyto byly jakkoli dále ověřovány. Jelikož žalovaný neplnil své smluvní povinnosti řádně a včas, právní předchůdce dopisem ze dne 26. 2. 2024 zesplatnil poskytnutý úvěr, dostal se do prodlení, čímž mu vznikla povinnost zaplatit právnímu předchůdci žalobkyně smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné jistiny, a to za každý den prodlení. Posléze právní předchůdce žalobkyně dne 20. 7. 2025 oznámil žalovanému, že postoupil svou pohledávku za žalovaným žalobkyni a vyzval jej spolu se žalobkyní (předžalobní upomínkou z téhož dne) k úhradě dlužné částky do 3 dnů od obdržení dopisu na příslušný účet, který byl odeslán dne 23. 7. 2025. Ze strany žalovaného nebylo ničeho uhrazeno.5. Podle § 86 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.6. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.7. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.8. Po právní stránce soud posoudil danou věc ve smyslu shora citovaných zákonných ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze z části. Daný právní vztah je totiž nutno posoudit ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť žalovanému jako spotřebiteli byly právním předchůdcem žalobkyně poskytnuty peněžní prostředky ve výši 6 000 Kč ve formě úvěru, což znamená, že se jednalo o spotřebitelský úvěr ve smyslu ust. § 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Podle § 86 tohoto zákona tak poskytovatel úvěru měl před uzavřením samotné úvěrové smlouvy posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Jak přitom vyslovil Nejvyšší soud České republiky ve svém rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 „povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. Wachtlová, L. a Slanina, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 98-109, ISBN 9788074001185).“ Dle názoru okresního soudu je tato judikatura použitelná i v intencích nového zákona o spotřebitelském úvěru, tedy zákona č. 257/2016 Sb. Poskytovatel úvěru tak musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k dlužníkem uváděným informacím o jeho schopnostech úvěr splácet a rovněž i sám aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat. V konkrétním případě nestačí pouhý pasivní sběr informací, ale právní předchůdce žalobkyně si měl rozhodné informace aktivně vyžádat a také nahlédnout do databází umožňující posouzení úvěruschopnosti žalovaného, je-li to nezbytné. Právní předchůdce byl povinen postupovat kvalifikovaně, čestně a odpovědně, proto neméně významné je i využití tzv. historických dat ve vztahu ke konkrétnímu spotřebiteli. Informace o výši příjmu spotřebitele je nutno konfrontovat s potvrzením o příjmu vystaveným jeho zaměstnavatelem, resp. příjmy skutečně připsanými na účet spotřebitele (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2007 sp. zn. 32 Odo 1726/2006).9. V daném konkrétním případě pak žalobkyně netvrdila, ani neprokázala, že by úvěruschopnost žalovaného jakýmkoli způsobem zkoumala. Pouze v žádosti o úvěr žalovaný uvedl své příjmy (29 198) a výdaje (10 000 Kč), které nebyly nikterak ověřovány. Za tohoto stavu tedy soud u předmětné smlouvy dospěl k závěru, že právní předchůdce žalobkyně dostatečně nezkoumal úvěruschopnost žalovaného před uzavřením smlouvy a tento nedostatek má za následek neplatnost předmětné spotřebitelské smlouvy. Podle § 588 o. z., je soud k této neplatnosti povinen přihlédnout i bez návrhu, neboť je v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak než stanovením absolutní neplatnosti právního jednání. Jinak by totiž byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Výše popsaným jednáním právní předchůdce žalobkyně porušil svou povinnost posoudit schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr s odbornou péčí dle § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, a proto je smlouva o úvěru ze dne 27. 10. 2023 neplatná. Závěr o absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy pak jednoznačně vyplývá také z rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18.10. S ohledem na tuto neplatnost smlouvy o úvěru si smluvní strany musí svůj vzájemný vztah vypořádat dle ustanovení § 2993 o. z., podle kterého může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala, bylo-li plněno, aniž by tu byl platný závazek (z důvodu absolutní neplatnosti smlouvy). V řízení bylo prokázáno, že právní předchůdce žalobkyně poskytl dle smlouvy ze dne 27. 10. 2023 žalovanému peněžní prostředky ve výši 6 000 Kč. Žalovaný dosud ničeho nevrátil, a proto je povinen žalobkyni zaplatit částku 6 000 Kč. Žalobou požadované příslušenstvím představované zákonným úrokem z prodlení nemohlo být žalobkyni přiznáno, neboť s odkazem na rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 1. 2024, č. j. 8 Co 5/2024-160 ve spojení s rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 platí, že spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. V tomto případě určuje splatnost nesplacené jistiny soud, poněvadž nedošlo k dohodě mezi účastníky a jelikož byla splatnost určena soudem do tří dnů od právní moci rozsudku, tedy až tímto rozhodnutím, žalovaný se nemohl dostat v době vydání tohoto rozsudku do prodlení s plněním dluhu. S ohledem na výše uvedené, soud žalobě v tomto rozsahu vyhověl (výrok I.) a ve zbývající části byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta (výrok II.).11. Soudem stanovená lhůta k plnění v trvání tří dnů od právní moci rozsudku má oporu v ust. § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř., neboť pro stanovení lhůty delší, případně pro povolení splátek, soud v daném případě zejména s ohledem na nízkou výši a naopak už delší dobu trvání dluhu, jakož i dosavadní zcela pasivní postoj žalovaného k tomuto dluhu žádné důvody neshledal, respektive tyto důvody nebyly účastníky ani tvrzeny.12. Výrok o nákladech řízení má oporu v ust. § 142 odst. 2 o. s. ř, podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo ve spojení s § 146 odst. 2 veta první o. s. ř., podle něhož jestliže některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno, je povinen hradit jeho náklady. V projednávané věci měla žalobkyně úspěch jen částečný, když její žalobě bylo vyhověno v části týkající se zaplacení celkem částky 6 000 Kč, zatímco částka jistiny, pro kterou byla žaloba zamítnuta, činí 5 460 Kč s příslušenstvím (viz výrok II.). Již z tohoto pohledu je tedy zjevné, aniž by soud v souladu se závěry vyslovenými v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2585/2015 kapitalizoval veškeré příslušenství pohledávky ke dni vyhlášení rozsudku, že úspěch obou účastníků je téměř shodný, a proto soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.13. Žalobkyně se svým návrhem na zaplacení částky ve výši 11 460 Kč s příslušenstvím domáhala vydání elektronického platebního rozkazu a zaplatila soudní poplatek ve výši 800 Kč. Elektronický platební rozkaz však nebyl ve věci vydán a soud pokračoval v řízení. Za tohoto stavu soud doměřil žalobkyni poplatek do výše podle položky 1 bod 1. písm. a), tj. do částky 1 000 Kč, ve spojení s položkou 2 bod 2. Sazebníku poplatků, tedy doplatek ve výši 200 Kč. Soudní poplatek je splatný do tří dnů od právní moci rozhodnutí (§ 7 odst. 1 zákona o soudních poplatcích).