Okresní soud ve Frýdku-Místku 111 C 9/2026-25 – Neplatnost smlouvy

Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zaplacení částky 83 194 Kč s příslušenstvím specifikovaným ve výroku rozsudku s odůvodněním, že mezi žalobkyní, jako věřitelem, a žalovanou, jako klientem, byla dne 11. 9. 2024 uzavřena smlouva o úvěru č. , číslo, (dále též jen „smlouva“). Na základě smlouvy byl žalované poskytnut na účet uvedený ve smlouvě úvěr ve výši 60 000 Kč. K vyplacení úvěru žalované došlo dne 12. 9. 2024, přičemž žalovaná se zavázala poskytnutý úvěr a úrok za poskytnutí úvěru sjednaný ve smlouvě ve výši nominální úrokové sazby 68,36 % ročně splácet ve 48měsíčních splátkách ve výši 3 675 Kč splatných vždy k 17. dni každého kalendářního měsíce počínaje měsícem říjnem 2024, to vše dle splátkového kalendáře, který tvořil přílohu oznámení žalobkyně (věřitele) o schválení úvěru. Schopnost žalované řádně hradit úvěr byla ze strany žalobkyně prověřena na základě dokladů a informací získaných od žalované, databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti, jakož i z jiných zdrojů. Žalovaná neplnila řádně podmínky smlouvy a ocitla se v prodlení s úhradou splátek poskytnutého úvěru. Do data zesplatnění celého úvěru byla žalobkyni uhrazena pouze částka 22 050 Kč (6 plateb po 3 675 Kč). Před níže popsaným zesplatněním celého úvěru v důsledku tohoto prodlení žalované vzniklo žalobkyni právo na zaplacení smluvních pokut dle bodu 6. 1. smlouvy v celkové výši 998 Kč. Žalobkyni takto vzniklo právo na zaplacení této smluvní pokuty u splátek č. 8 a 9, u kterých se žalovaná ocitla v prodlení o délce 30 dnů, tedy smluvní pokuty v celkové výši 2 x 499 Kč. V důsledku prodlení žalované žalobkyni dále vzniklo právo na zaplacení náhrady nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalované dle bodu 6. 2. Smlouvy v celkové výši 600 Kč, kdy žalobkyni vzniklo toto právo u splátek č. 7, 8, a 9, u kterých se žalovaná ocitla v prodlení o délce 15 dnů, tedy náhrada nákladů v celkové výši 3 x 200 Kč. V důsledku prodlení žalované následně došlo automaticky k zesplatnění celého úvěru v souladu s bodem 6. 3. smlouvy. Žalovaná se dostala do prodlení s úhradou splátky či její části o délce 65 dnů u splátky č. 8 splatné dne 17. 5. 2025. K datu 21. 7. 2025 tak došlo v souladu se smlouvou k zesplatnění celého úvěru. Podle bodu 6. 4. smlouvy se pak ke dni zesplatnění úvěru celá dosud nezaplacená jistina úvěru a veškeré dosud nezaplacené úroky za poskytnutí úvěru přirostlé ke dni zesplatnění úvěru staly součástí nové jistiny úvěru, s tím, že tuto novou jistinu ve výši celkem 68 105,41 Kč byla žalovaná povinna uhradit žalobkyni nejpozději v den zesplatnění úvěru. Před zesplatněním úvěru byla přitom žalovaná vyzvána k úhradě dané dlužné splátky a byla jí k tomuto poskytnuta lhůta alespoň 30 dnů. V bodě 6. 5. smlouvy bylo dále sjednáno, že jestliže žalovaná po zesplatnění úvěru nezaplatí novou jistinu úvěru v den zesplatnění úvěru, vzniká jí povinnost zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru za každý den prodlení s její úhradou. V daném případě ode dne 23. 7. 2025 až do jejího úplného zaplacení. Po zesplatnění celého úvěru žalovaná uhradila 5 000 Kč v pěti platbách. Na základě uzavřené smlouvy tak žalovaná žalobkyni ke dni podání žaloby dlužila následující částky: a) částka odpovídající dlužné nové jistině úvěru v celkové výši 68 105,41 Kč s příslušenstvím; b) smluvní pokuty dle bodu 6. 1. smlouvy, tak jak jsou specifikovány shora, v celkové výši 998 Kč s příslušenstvím; c) náhrada nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalované dle bodu 6. 2. smlouvy v celkové výši 600 Kč s příslušenstvím; d) smluvní pokuta dle bodu 6. 5. smlouvy ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru za každý den prodlení, když žalobkyně smluvní pokutu požaduje pouze k datu vyhotovení žaloby, tedy smluvní pokutu ve výši 18 491,46 Kč; e) úrok v nominální roční úrokové sazbě 68,36 % ročně. Žalovaná tyto částky žalobkyni neuhradila ani na základě předžalobní výzvy, kterou jí žalobkyně v této věci zaslala.2. V doplnění žalobkyně uvedla, že v rámci zkoumání úvěruschopnosti zjistila příjmy žalované ve výši 28 000 Kč a výdaje ve výši 16 088 Kč.3. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila, přestože k tomu byla soudem vyzvána, k jednání nařízenému na den 17. 7. 2026 se bez omluvy nedostavila, ačkoliv předvolání k jednání jí bylo doručeno dne 25. 7. 2025.4. Žalobkyně u jednání setrvala na návrhu tak, jak byl podán beze změn a doplňků.5. Soud ve věci provedl dokazování listinami předloženými žalobkyní. Z důkazů předloženými žalobkyní soud vzal za prokázané, že žalobkyně poskytla žalované dne 12. 9. 2024 částku 60 000 Kč, kterou převedla na její bankovní účet (doklad o vyplacení). Smlouva o úvěru měla být uzavřena mezi žalobkyní a žalovanou poté, co žalovaná vyplnila předsmluvní formulář, kde zadala své osobní údaje, a to včetně svého emailu a rodného čísla. Dále žalobkyně provedla tzv. hodnocení klienta, z něhož vyplynulo, že žalovaná má čistý měsíční příjem ve výši 28 000 Kč až 30 000 Kč ze zaměstnání (, právnická osoba, .; výpisy z účtu a výplatní pásky) a výdaje má ve výši 16 088 Kč sestávající z nákladů na bydlení ve výši 4 676 Kč, splátek žalobkyni 6 452 Kč, životního minima ve výši 4 860 Kč a ostatních výdajů ve výši 100 Kč. Žalovaná přitom podle žádosti projevila zájem o úvěr ve výši 60 000 Kč s tím, že byla seznámena s tím, že v případě poskytnutí této částky musí zaplatit žalobkyni celkem 176 400 Kč, a to v pravidelných měsíčních splátkách po 3 675 Kč po dobu 48 měsíců s úrokovou sazbou 68,35 % ročně. Sjednané úroky běží od data poskytnutí úvěru až do skutečného vrácení jistiny. V článku 6. 1. této smlouvy pak byla sjednaná smluvní pokuta ve výši 499 Kč za každou splátku, u které se žalovaná octila v prodlení delší než 30 dní. V článku 6. 3. a 6. 4. jsou pak ujednání o důvodech zesplatnění úvěru. V článku 6, 5. je pak sjednaná další smluvní pokuta ve výši 0,1 % z dlužné jistiny po zesplatnění úvěru nedojde-li k zaplacení úvěru v den zesplatnění úvěru; žalovaná byla následně seznámena s tím, že úvěr jí byl poskytnut; jak dále plyne z karty klienta, žalovaná uhradila žalobkyni v souvislosti s poskytnutým úvěru celkem za dobu do zesplatnění částku 22 050 Kč (5 plateb po 3 675 Kč), poté úvěr ke dni 21. 7. 2025 zesplatnila, žalovaná ještě uhradila částku 5 000 Kč a poté již nic dalšího na úvěr neuhradila i přes výzvy žalobkyně.6. Předžalobní upomínkou ze dne 13. 4. 2026 a podacím archem z téhož dne je dále v řízení prokázáno, že žalobkyně vyzvala žalovanou k úhradě předmětného dluhu s upozorněním, že v opačném případě bude dluh vymáhat soudní cestou.7. Všechny shora rozvedené a provedené důkazy přitom soud hodnotil jak jednotlivě, tak ve vzájemných souvislostech a dospěl k závěru, že tyto jsou ve shodě a navzájem se doplňují a odporují. Z těchto důvodů, jakož i s ohledem na to, že k pravosti a správnosti těchto důkazů ani nikdo z účastníků nevznesl žádné námitky, soud následně všechny provedené a shora popsané důkazy vyhodnotil jako zcela věrohodné a pravdivé.8. Na základě výše uvedených zjištěných skutečností učinil soud skutkový závěr, že žalobkyně a žalovaná se dne 12. 9. 2024 dohodly na tom, že žalobkyně poskytne žalované peněžní prostředky ve výši 60 000 Kč, které se žalovaná zavázala splácet v pravidelných měsíčních splátkách ve výši určené úvěrovou smlouvou. Žalovaná přitom žalobkyni uhradila částku 22 050 Kč, následně se dostala do prodlení a splátky dále nehradila i přes výzvy žalobkyně, která pak využila svého práva a úvěr ke dni 21. 7. 2025 zesplatnila. Po zesplatnění žalovaná uhradila ještě částku 5 000 Kč. Při uzavírání úvěrové smlouvy posuzovala žalobkyně úvěruschopnost žalované z údajů, které tato uvedla v úvěrové smlouvě, doplněných o potvrzení o výši jejího příjmu a dále v registrech o dřívějších kontraktech žalované.9. Podle § 86 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.10. Podle § 87 zákona č. 254/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.11. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.12. Po právní stránce soud posoudil danou věc ve smyslu shora citovaných zákonných ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze z části. Daný právní vztah je totiž nutno posoudit ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť žalované jako spotřebiteli byly žalobkyní poskytnuty peněžní prostředky ve výši 60 000 Kč ve formě úvěru, což znamená, že se jednalo o spotřebitelský úvěr ve smyslu ust. § 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Podle § 86 tohoto zákona tak poskytovatel úvěru měl před uzavřením samotné úvěrové smlouvy posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Jak přitom vyslovil Nejvyšší soud České republiky ve svém rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 „povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. Wachtlová, L. a Slanina, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 98-109, ISBN 9788074001185).“ Dle názoru okresního soudu je tato judikatura použitelná i v intencích nového zákona o spotřebitelském úvěru, tedy zákona č. 257/2016 Sb. Poskytovatel úvěru tak musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k dlužníkem uváděným informacím o jeho schopnostech úvěr splácet a rovněž i sám aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat. V konkrétním případě nestačí pouhý pasivní sběr informací, ale žalobkyně si měla rozhodné informace aktivně vyžádat a také nahlédnout do databází umožňující posouzení úvěruschopnosti žalované, je-li to nezbytné. Žalobkyně byla povinna postupovat kvalifikovaně, čestně a odpovědně, proto neméně významné je i využití tzv. historických dat ve vztahu ke konkrétnímu spotřebiteli. Informace o výši příjmu spotřebitele je nutno konfrontovat s potvrzením o příjmu vystaveným jeho zaměstnavatelem, resp. příjmy skutečně připsanými na účet spotřebitele (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2007 sp. zn. 32 Odo 1726/2006).13. V daném případě pak žalobkyně tvrdila, že vycházela z nijak blíže nepodložených informací od žalované (s výjimkou tří předložených výplatních pásek a výpisů z účtu o příchozích platbách) a dále toliko z dostupných registrů, vůbec nijak neověřovala skutečnou výdajovou stránku žalované a vycházela pouze z částky určené jako životní minimum. Náklady na bydlení uvedla toliko 4 676 Kč, což je v přímém rozporu s ekonomickou realitou. Alarmujícím faktorem byla skutečnost, že žalovaná má nejvyšší tvrzené výdaje za splátky předchozího úvěru žalobkyni ve výši 6 452 Kč tvořící 40 % tvrzených výdajů. Ze všech těchto důvodů má tudíž soud za to, že posouzení úvěruschopnosti žalované splácet poskytnutý úvěr nebylo dostatečné a správné, pročež žalobkyně nemohla dostát svým povinnostem daným zákonem a nepostupovala s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti žalované. Za tohoto stavu tedy soud u předmětné smlouvy dospěl k závěru, že žalobkyně dostatečně nezkoumala úvěruschopnost žalované před uzavřením smlouvy a tento nedostatek má za následek neplatnost předmětné spotřebitelské smlouvy. Podle § 588 o. z., je soud k této neplatnosti povinen přihlédnout i bez návrhu, neboť je v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak než stanovením absolutní neplatnosti právního jednání. Jinak by totiž byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Výše popsaným jednáním žalobkyně porušila svou povinnost posoudit schopnost žalované splácet spotřebitelský úvěr s odbornou péčí dle § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, a proto je smlouva o úvěru ze dne 12. 9. 2024 včetně dodatku neplatná. Závěr o absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy pak jednoznačně vyplývá také z rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18.14. S ohledem na tuto neplatnost smlouvy o úvěru si smluvní strany musí svůj vzájemný vztah vypořádat dle ustanovení § 2993 o. z., podle kterého může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala, bylo-li plněno, aniž by tu byl platný závazek (z důvodu absolutní neplatnosti smlouvy). V řízení bylo prokázáno, že žalobkyně poskytla dle smlouvy ze dne 12. 9. 2024 žalované peněžní prostředky ve výši 60 000 Kč. Žalovaná dosud vrátila částku 27 050 Kč, a proto je povinna žalobkyni zaplatit částku 32 950 Kč. Žalobou požadované příslušenstvím představované zákonným úrokem z prodlení nemohlo být žalobkyni přiznáno, neboť s odkazem na rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 1. 2024, č. j. 8 Co 5/2024-160 ve spojení s rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 platí, že spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. V tomto případě určuje splatnost nesplacené jistiny soud, poněvadž nedošlo k dohodě mezi účastníky a jelikož byla splatnost určena soudem do tří dnů od právní moci rozsudku, tedy až tímto rozhodnutím, žalovaná se nemohla dostat v době vydání tohoto rozsudku do prodlení s plněním dluhu. S ohledem na výše uvedené, soud žalobě v tomto rozsahu vyhověl (výrok I.) a ve zbývající části byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta (výrok II.).15. Výrok o nákladech řízení má oporu v ust. § 142 odst. 2 o. s. ř, podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V projednávané věci měla žalobkyně úspěch jen částečný, když její žalobě bylo vyhověno v části týkající se zaplacení celkem částky 32 950 Kč, zatímco částka jistiny, pro kterou byla žaloba zamítnuta, činí 50 244,46 Kč s příslušenstvím (viz výrok II.). Již z tohoto pohledu je tedy zjevné, aniž by soud v souladu se závěry vyslovenými v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2585/2015 kapitalizoval veškeré příslušenství pohledávky ke dni vyhlášení rozsudku, že větší úspěch ve věci měla žalovaná, který by tak měla právo na úhradu části nákladů řízení, dle obsahu spisu však žalované žádné prokazatelné náklady řízení nevznikly, a proto soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.