13 C 210/2025-42 — Okresní soud ve Frýdku-Místku

1. Podanou žalobou se žalobkyně domáhala zaplacení částky 12 000 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že účastníci uzavřeli dne 4. 12. 2024 smlouvu o úvěru č. , hodnota, , na základě které poskytla žalobkyně žalovanému peněžní prostředky ve výši 12 000 Kč, přičemž žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr hradit v měsíčních splátkách po 3 000 Kč, a to vždy k 15. dni příslušného kalendářního měsíce. Žalovaný však splátkový kalendář nedodržel a dostal se do prodlení se splátkou, jež byla splatná dne 15. 12. 2024. Jelikož dlužnou splátku žalovaný neuhradil ani po opětovných výzvách, žalobkyně celý úvěr zesplatnila. Žalovaná částka 12 000 Kč představuje jistinu poskytnutého úvěru.2. K výzvě soudu žalobkyně doplnila, že úvěruschopnost žalovaného posoudila na základě porovnání jeho příjmů a výdajů, způsobu plnění dosavadních závazků a kontrolou ve veřejných rejstřících. Tvrzenou majetkovou situaci žalované si žalobkyně ověřila z výpisu z účtu za poslední 3 měsíce. Na základě takto provedeného posouzení žalobkyně konstatovala, že žalovaný má pravidelný příjem 16 517 Kč měsíčně, z čehož měsíčně vynakládá 5 000 Kč na bydlení, 3 000 Kč na domácnost, 196 Kč na jiné finanční závazky a 3 782 Kč na sázení a hry. Žalobkyně tak dospěla k závěru, že žalovaný mohl na nové závazky splácet 3 782 Kč měsíčně a byl tedy úvěruschopný. Žalobkyně dále doplnila, že žalovaný na úvěr neuhradil ničeho.3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.4. Po provedeném dokazování dospěl soud k následujícím skutkovým zjištěním. Dne 4. 12. 2024 účastníci uzavřeli smlouvu o úvěru (smlouva o úvěru č. , hodnota, ), na jejímž základě žalobkyně poskytla žalovanému úvěr ve výši 12 000 Kč, a to převodem na účet žalovaného (potvrzení o verifikační platbě, potvrzení o vyplacení úvěru). Žalovaný se zavázal věřiteli kromě jistiny zaplatit také úrok ve výši 25 % měsíčně (v celkové výši 36 000 Kč), což odpovídá RPSN 1 356 % p.a. Celkovou dlužnou částku ve výši 48 000 Kč se žalovaný zavázal uhradit v měsíčních splátkách po 3 000 Kč. Žalovaný sjednané splátky řádně nehradil, když se dostal do prodlení s úhradou hned první splátky, splatné dne 15. 12. 2024, pročež byl žalobkyní dvakrát upomínána (2x upomínky). Jelikož dlužná částka nebyla ani poté zaplacena, žalobkyně dopisem ze dne 21. 3. 2025 úvěr zesplatnila, a to ke dni 4. 4. 2025 (dopis ze dne 21. 3. 2025 vč. podacího lístku). Z přílohy č. , hodnota, k úvěrové smlouvě (posouzení úvěruschopnosti) vyplývá, že žalovaný při jejím uzavírání uvedl ohledně svých osobních a majetkových poměrů, že je má příjem ve výši 30 000 Kč měsíčně. Je svobodný a nemá žádné vyživovací povinnosti. Dále uvedl, že měsíčně hradí pouze náklady na bydlení (5 000 Kč), přičemž jiné náklady neuvedl. Podle nerozporovaných tvrzení žalobkyně, žalovaný na předmětný úvěr nezaplatil ničeho.5. Žalobkyně soudu předložila soubor ve formátu JSON, který měl obsahovat surová finanční data odpovídající výpisu z bankovního účtu žalovaného za tři měsíce před uzavřením úvěrové smlouvy. Poté, co byla žalobkyně poučena, že soud přijímá elektronická podání a jejich přílohy pouze ve stanovených datových formátech (PDF, PDF/A, DOC, DOCX, XLS, XLSX, ZFO, TXT a RTF), zaslala soudu obsah předmětného souboru ve formátu PDF (2_Milev_JSON data.pdf). Obsah tohoto souboru je ovšem pro soud nesrozumitelný, když se jedná o dokument čítající 108 stran nestrukturovaného textu, který pravděpodobně zachycuje jednotlivé transakce na účtu žalovaného, ovšem pouhým přečtením nelze z dokumentu zjistit datum, výši a účel jednotlivých transakcí. Ačkoliv obecně platí, že účastník může rozhodující skutečnosti vylíčit i odkazem na listinu, kterou k podání připojí a na kterou v textu výslovně odkáže (viz např. 32 Odo 916/2003), úkolem soudu není, aby prováděl složitou obsahovou analýzu zaslaných příloh a v těchto aktivně vyhledával pro řízení významné skutečnosti. Z uvedeného důvodu proto soud z předmětného PDF souboru žádná zjištění nečinil. Jelikož žalobkyně ani její právní zástupce se nedostavili k nařízenému jednání, nemohl jí soud ani vyzvat dle § 118a odst. 3 o. s. ř. k označení jiných důkazů k prokázání tvrzeného obsahu bankovních výpisů, případně jiných důkazů prokazujících úvěruschopnost žalovaného.6. Na základě zjištěného skutkového stavu soud dospěl k závěru, že účastníci uzavřeli smlouvu o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. občanského zákoníku. Jelikož žalovaný smlouvu uzavíral v postavení spotřebitele, uplatní se na tuto smlouvu i právní úprava zakotvená v zákoně č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, a to včetně ustanovení § 86 a 87 tohoto zákona.7. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZoSÚ“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.8. Podle odst. 2 citovaného ustanovení, věta první, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.9. Podle § 87 odst. 1 ZoSÚ, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.10. Výše uvedená ustanovení § 86 a § 87 ZoSÚ je nutno vyložit tak, že poskytovatel úvěru je povinen zkoumat úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí, jejíž součástí je taková obezřetnost, která nespoléhá pouze na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, nýbrž tyto také prověřuje. Poskytovatel úvěru tak musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k dlužníkem uváděným informacím, o jeho schopnostech úvěr splácet a rovněž i sám aktivně úvěruschopnost dlužníka prověřovat.11. S ohledem na uvedený výklad, soud dospěl k závěru, že v posuzované věci žalobkyně dostatečně nezkoumala úvěruschopnost žalovaného. V tomto směru soud poukazuje především na to, že žalobkyně sice tvrdila, že výši skutečných výdajů žalovaného ověřovala mimo jiné z předložených výpisů z účtu, ovšem za situace, kdy žalobkyně tyto výpisy soudu neposkytla (resp. je poskytla v podobě, z níž soud nebyl schopen zjistit jejich obsah – viz bod 5 odůvodnění), nebylo možné tvrzení žalobkyně ověřit a soud je proto má za neprokázaná. Nad rámec uvedeného soud dodává, že již ze samotných žalobních tvrzení vyplývá, že žalovaný nezanedbatelnou část svých příjmů (cca 23 %) utrácel ve prospěch společností, provozujících loterie, či kurzovní sázení, tedy za aktivity, které lze z hlediska úvěruschopnosti spotřebitele považovat za vysoce rizikové. Pokud se žalobkyně s touto skutečností vypořádala tak, že výdaje na sázení a hazardní hry považuje za důvod pro zamítnutí žádosti o úvěr pouze v případě, že spotřebitel prosází více než 20 000 Kč měsíčně (tedy v případě žalovaného více než byl jeho celkový příjem), nepovažuje soud takový přístup za odpovídající požadavku odborné péče.12. Jelikož žalobkyně nesplnila povinnosti vyplývající jí z § 86 ZoSÚ, což má za následek absolutní neplatnost předmětné úvěrové smlouvy, musí si smluvní strany svůj vzájemný vztah vypořádat dle ustanovení § 87 odst. 1 věty třetí ZoSÚ, tedy žalovaný je povinen vrátit žalobkyni poskytnutou jistinu při zohlednění případného plnění žalovaného z neplatné smlouvy. V řízení bylo zjištěno, že žalobkyně poskytla žalovanému částku 12 000 Kč, přičemž žalovaný jí nevrátil ničeho. V rozsahu jistiny úvěru, tedy co do částky 12 000 Kč, proto soud žalobě vyhověl. Další plnění ze smlouvy (jako smluvní úroky, poplatky, případně smluvní pokuty) žalobkyně ani nepožadovala.13. Současně platí, že v případě neplatnosti smlouvy z důvodu nedostatečného posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, má věřitel nárok na nesplacenou jistinu úvěru v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka. Tento závěr vyplývá z rozsudku NS ČR, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, které bylo dne 10. 12. 2025 přijato k publikování ve Sbírce rozhodnutí NS ČR s právní větou: „Je-li smlouva o spotřebitelském úvěru neplatná proto, že poskytovatel poskytl spotřebiteli úvěr v rozporu s ustanovením § 86 odst. 1 věty druhé zákona č. 257/2016 Sb. ve znění pozdějších předpisů, nemá poskytovatel úvěru nárok na sjednané úroky a poplatky; nárok na zákonné úroky z prodlení dle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v