13 C 291/2025-23 — Okresní soud ve Frýdku-Místku

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zaplacení částky 16 980 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že účastníci dne 16. 6. 2024 uzavřeli smlouvu o zápůjčce, na základě které poskytla žalobkyně žalovanému peněžní prostředky ve výši 7 000 Kč. Dne 25. 6. 2024 se účastníci dohodli na navýšení zápůjčky o 3 000 Kč. Zapůjčené prostředky byly žalovanému zaslány na bankovní účet. Žalovaný se zavázal zápůjčku vrátit, spolu se sjednaným poplatkem ve výši 3 250 Kč, a to do 16. 7. 2024. Žalovaný svůj dluh nesplnil řádně a včas, když na tento neuhradil ničeho. Žalobkyně dále požaduje zaplatit náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 2 500 Kč (po 500 Kč za každou z pěti výzev k úhradě dluhu) a smluvní pokutu ve výši 3 730 Kč. Před podáním žaloby žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dluhu výzvou ze dne 9. 4. 2025.2. K výzvě soudu žalobkyně doplnila, že úvěruschopnost žalovaného posoudila vyhodnocením informací získaných od žalovaného a nahlédnutím do centrální evidence exekucí a insolvenčního rejstříku. Žalovaným poskytnuté informace žalobkyně ověřila kontrolou příjmu žalovaného, kterou zjistila, že v měsících 3-6/2024 činil jeho průměrný měsíční příjem 26 996 Kč. Tvrzené výdaje žalovaného (8 000 Kč) žalobkyně srovnala s částkou nezabavitelného minima (12 705 Kč) a pro účely posouzení úvěruschopnosti vycházela z vyšší z těchto částek. Tímto způsobem žalobkyně dospěla k závěru, že čistý příjem žalovaného činil 14 291 Kč měsíčně a umožňoval splácení úvěru.3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.4. Jelikož ve věci bylo možno rozhodnout jen na základě žalobkyní předložených listinných důkazů a účastníci souhlasili s rozhodnutím věci bez nařízení jednání (resp. nereagovali na výzvu soudu, aby se vyjádřili k možnému rozhodnutí věci bez jednání), postupoval soud dle § 115a o.s.ř. a k projednání věci jednání nenařizoval.5. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že dne 16. 6. 2024 účastníci uzavřeli smlouvu o zápůjčce ve znění dodatku ze dne 25. 6. 2024, na základě které žalobkyně poskytla žalovanému celkem 10 000 Kč (smlouva o zápůjčce, dodatek ke smlouvě, výpis z účtu), kterou se žalovaný zavázal vrátit do 16. 7. 2024, a to spolu s poplatkem ve výši 3 250 Kč. Žalovaný ve sjednaném termínu zápůjčku nevrátil, a to ani na základě opakovaných upomínek žalobkyně (5x upomínka) a následné předžalobní výzvy (předžalobní výzva, podací arch). Před poskytnutím úvěru žalobkyně ověřila výši příjmu žalovaného a dále zjistila, že vůči tomuto nebylo vedeno exekuční ani insolvenční řízení (výpis z aplikace Kontomatik, sjetina ISIR a CEE). V řízení nebylo ani jen tvrzeno, že by žalovaný na poskytnutou zápůjčku čehokoliv zaplatil.6. Na základě zjištěného skutkového stavu soud učinil závěr, že účastníci uzavřeli smlouvu o zápůjčce ve smyslu § 2390 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“). Jelikož žalovaný smlouvu uzavíral v postavení spotřebitele, uplatní se na tuto smlouvu i právní úprava zakotvená v zákoně č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZoSÚ“), a to včetně ustanovení § 86 a 87 tohoto zákona.7. Podle § 86 odst. 1 ZoSÚ, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.8. Podle odst. 2 citovaného ustanovení, věta první, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.9. Podle § 87 odst. 1 ZoSÚ, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.10. Ustanovení § 86 a § 87 ZoSÚ je nutno vyložit tak, že poskytovatel úvěru je povinen zkoumat úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí, jejíž součástí je taková obezřetnost, která nespoléhá pouze na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, nýbrž tyto také prověřuje. Poskytovatel úvěru tak musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k dlužníkem uváděným informacím, o jeho schopnostech úvěr splácet a rovněž i sám aktivně úvěruschopnost dlužníka prověřovat.11. Poté co soud takto aplikoval citovaná ustanovení na zjištěný skutkový stav, dospěl k závěru, že žalobkyně při sjednávání úvěrové smlouvy nepostupovala s odbornou péčí, když dostatečně nezkoumala úvěruschopnost žalovaného. Nedostatky v postupu žalobkyně soud spatřuje především v tom, že žalobkyně nekriticky akceptovala údaje o příjmech a výdajích žalovaného, uvedené samotným žalovaným, aniž by tyto řádně ověřila. Z předložených listin sice vyplývá, že žalovaný žalobkyni poskytl listiny osvědčující výši jeho příjmu, ovšem pokud jde o ověření výdajů žalovaného, žalobkyně ani jen netvrdila, že by jakkoliv zjišťovala, natož ověřovala, skutečné výdaje žalovaného. Bez takového posouzení žalobkyně nemohla komplexně zhodnotit majetkovou situaci žalovaného a jeho schopnost splácet poskytnutý úvěr, když srovnaní deklarovaných výdajů s částkou nezabavitelného minima je v tomto směru zcela nedostatečné. Soud proto dospěl k závěru, že žalobkyně nesplnila povinnosti vyplývající jí z § 86 ZoSÚ, což má za následek neplatnost předmětné úvěrové smlouvy, k níž je soud povinen přihlédnout z úřední povinnosti.12. V důsledku neplatnosti úvěrové smlouvy je nutné vzájemný vztah účastníků vypořádat dle ustanovení § 87 odst. 1 věty třetí ZoSÚ, podle kterého je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru. V řízení bylo zjištěno, že žalobkyně poskytla žalovanému částku 10 000 Kč, přičemž žalovaný jí nevrátil ničeho. Co do jistiny poskytnutého úvěru proto soud žalobě vyhověl. Další plnění ze smlouvy, včetně smluvních úroků, poplatků, případně smluvních pokut, nelze žalobkyni přiznat, když pro neplatnost úvěrové smlouvy nebyl žalovaný závazky ze smlouvy vázán.13. Současně platí, že v případě neplatnosti smlouvy z důvodu nedostatečného posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, má věřitel nárok na nesplacenou jistinu úvěru v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka. Tento závěr vyplývá z rozsudku NS ČR, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, které bylo dne 10. 12. 2025 přijato k publikování ve Sbírce rozhodnutí NS ČR s právní větou: „Je-li smlouva o spotřebitelském úvěru neplatná proto, že poskytovatel poskytl spotřebiteli úvěr v rozporu s ustanovením § 86 odst. 1 věty druhé zákona č. 257/2016 Sb. ve znění pozdějších předpisů, nemá poskytovatel úvěru nárok na sjednané úroky a poplatky; nárok na zákonné úroky z prodlení dle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru, tedy v době dle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. ve znění pozdějších předpisů. Výzva věřitele k vrácení zbývající nesplacené části jistiny z neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru prodlení dlužníka sama o sobě nezakládá.“14. Vzhledem k tomu, že v nyní posuzované věci se účastníci nedohodli na nové době splatnosti jistiny úvěru, byla tato určena soudem. Soud přitom nemohl zohlednit aktuální majetkové a osobní poměry žalovaného, když k tomu by byla nutná jeho procesní aktivita, kterou žalovaný v řízení nevyvinul. Soudu proto nezbylo, než novou splatnost určit na základě vlastní úvahy, na základě které dospěl k závěru, že s přihlédnutím k poslední známé výši příjmu žalovaného (26 996 Kč) a s ohledem na celkovou výši dlužné částky (10 000 Kč) je přiměřenou lhůtou pro úhradu dluhu lhůta v délce třiceti dnů od právní moci rozsudku, která je jednak dostatečná proto, aby si žalovaný zajistil potřebné finanční prostředky pro vrácení jistiny poskytnutého úvěru, a současně takto stanovená splatnost významně nezasáhne do práv žalobkyně.15. Jelikož dlužná částka byla žalovanému uložena k úhradě v nově stanovené lhůtě splatnosti, žalovaný se s její úhradou dosud nedostal do prodlení, a proto žalobkyni nelze přiznat ani požadovaný zákonný úrok z prodlení (srov. rozsudek Krajského soudu v Ostravě, č. j. 8 Co 123/2024-66).16. Výrok o nákladech řízení má oporu v ust. § 142 odst. 2 o. s. ř, podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V projednávané věci se žalobkyně domáhala zaplace