13 C 305/2025-13 — Okresní soud ve Frýdku-Místku

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zaplacení částky 15 360 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že dne 18. 3. 2025 účastníci uzavřeli smlouvu o podnikatelském úvěru, na základě které poskytla žalobkyně žalovanému na jeho bankovní účet peněžní prostředky ve výši 12 000 Kč, přičemž žalovaný se zavázal tento úvěr vrátit nejpozději do 31. 3. 2025, a to spolu s poplatkem ve výši 2 % za každý den čerpání úvěru, což odpovídá částce 240 Kč denně. Žalobkyně požaduje tento poplatek za dobu od poskytnutí úvěru do jeho splatnosti, tedy ve výši 3 360 Kč. Žalovaný dlužnou částku neuhradil, a to ani po zaslání předžalobní výzvy.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, a protože ve věci bylo možno rozhodnout jen na základě žalobkyní předložených listinných důkazů a účastníci souhlasili s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, postupoval soud dle § 115a o.s.ř. a k projednání věci jednání nenařizoval.3. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že dne 18. 3. 2025 účastníci uzavřeli smlouvu o podnikatelském úvěru, na jejímž základě byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 12 000 Kč, a to převodem na bankovní účet označený ve smlouvě. Žalovaný se zavázal úvěr vrátit do 31. 3. 2025, a to spolu s poplatkem 2 % denně z nesplaceného zůstatku jistiny (smlouva o úvěru, potvrzení o platbě). Dopisem ze dne 24. 9. 2025, odeslaným dne 26. 9. 2025, žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dluhu, a to ve lhůtě tří dnů (předžalobní výzva, potvrzení o odeslání). V řízení nebylo ani jen tvrzeno, že by žalovaný na úvěr čehokoliv zaplatil.4. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.5. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.6. Podle § 576 o. z., týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas.7. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.8. Soud aplikoval citovaná zákonná ustanovení na zjištěný skutkový stav a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze zčásti.9. Účastníky uzavřenou smlouvu o úvěru soud shledává absolutně neplatnou, a to pro její rozpor s dobrými mravy, který spočívá v nepřiměřené výši sjednaného úroku. Soud je toho názoru, že ve smlouvě sjednaný „poplatek za poskytnutí úvěru“ neměl jinou funkci, než funkci sjednané odměny za poskytnutí peněžních prostředků a proto je nutné jej posuzovat jako smluvní úrok. Úrok ve výši 2 % denně z jistiny úvěru odpovídá ročnímu úroku ve výši 730 %. Ze statistických údajů ČNB přitom vyplývá, že v březnu 2025 činila průměrná úroková sazba u bankovních úvěrů nefinančním podnikům 5,57 % ročně. V této souvislosti lze odkázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, který konstatoval, že „v souladu s dobrými mravy při sjednávání úroků při peněžité půjčce je takové jednání věřitele, který se při peněžité půjčce "spokojí" - bez ohledu na to, v jaké situaci se nachází dlužník - s přiměřenou výší úplaty (odměny) za užívání půjčené jistiny, a který tedy své volné peněžité prostředky hodlá "zhodnotit" běžným (obvyklým) způsobem rovněž v případě, že dlužník uzavírá smlouvu o půjčce v situaci pro něj obtížné. Nelze totiž přehlédnout, že dlužník uzavírá smlouvu o půjčce a dohodu o úrocích z půjčené částky často právě z důvodu své tíživé finanční situace; neodpovídá obecně uznávaným pravidlům chování a vzájemným vztahům mezi lidmi a mravním principům společenského řádu, aby dlužník i v takové situaci poskytoval (musel poskytovat) věřiteli nepřiměřené nebo dokonce "lichvářské" úroky.“ V případě posuzované smlouvy soud dospěl k závěru, že výše sjednaného úroku, který více než 130-násobně přesahuje obvyklou míru úroků podnikatelských úvěrů, poskytovaných v rozhodném období bankami, je natolik vysoká, že se zcela zjevně příčí dobrým mravům.10. Ačkoliv obecně platí, že ujednání o úroku je oddělitelné od ostatního obsahu úvěrové smlouvy a neplatnost takového ujednání nezpůsobuje neplatnost celé smlouvy, v nyní projednávané věci soud dospěl k jinému závěru. Soudu je totiž z vlastní činnosti známo, že žalobkyně smlouvy s nemravně vysokým úrokem uzavírá záměrně, systematicky a s vědomím jejich neplatnosti. Není proto naplněn předpoklad § 576 o. z., že by žalobkyně v posuzovaném případě uzavřela smlouvu i bez nemravně vysokého úroku. Uvedené ustanovení vychází z toho, že původce právního jednání si není jeho neplatnosti vědom. Tento předpoklad není v daném případě naplněn a ustanovení § 576 o. z. proto nelze v tomto případě aplikovat (srov. rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, sp. zn. 47 Co 87/2023 ze dne 29. 6. 2023). Soud tedy dospěl k závěru, že úvěrová smlouva je v tomto případě neplatná jako celek.11. V důsledku absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy si účastníci musí svůj vzájemný vztah vypořádat podle ustanovení o bezdůvodném obohacení (§ 2993 o. z.) a to tak, že každá strana vrátí vše, co jí bylo podle neplatné smlouvy plněno. V řízení bylo zjištěno, že žalobkyně žalovanému poskytla částku 12 000 Kč, přičemž žalovaný jí dosud nevrátil ničeho. V tomto rozsahu proto bylo žalobě vyhověno. Ve zbývajícím rozsahu, tedy co do částky 3 360 Kč, odpovídající (neplatně) ujednanému poplatku za poskytnutí úvěru, byla žaloba zamítnuta.12. Pohledávka z titulu bezdůvodného obohacení se stává splatnou prvním dnem poté, kdy byl dlužník věřitelem o plnění požádán. Žalovaný byl vyzván k vrácení dlužné částky dopisem ze dne 24. 9. 2025, odeslaným dne 26. 9. 2025. Při řádném doručování by se zásilka dostala do dispozice žalovaného nejpozději třetí pracovní den po odeslání, tj. 1. 10. 2025, a třídenní lhůta k vrácení poskytnutého úvěru uplynula 6. 10. 2025. Žalovaný se proto dostal do prodlení s vrácením dlužné částky následujícího dne po uplynutí uvedené lhůty a dle § 1970 občanského zákoníku je povinen zaplatit žalobkyni i úroky z prodlení z dlužné částky ve výši 11,5 % ročně od 7. 10. 2025 do zaplacení. Pokud žalobkyně nárokovala úrok z prodlení ve výši 12 % ročně již od 1. 4. 2025, v tomto rozsahu byla žaloba zamítnuta, když s ohledem na absolutní neplatnost úvěrové smlouvy nelze splatnost nároku na vrácení jistiny úvěru odvozovat od smluvně sjednané lhůty splatnosti.13. Výrok o nákladech řízení má oporu v ust. § 142 odst. 2 o. s. ř, podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V projednávané věci se žalobkyně domáhala zaplacení částky 15 360 Kč, přičemž přiznána jí byla částka 12 000 Kč. Lze tedy konstatovat, že žalobkyně byla procesně úspěšná v rozsahu 78 % a ve zbývajícím rozsahu (22 %) byl úspěšný žalovaný. Žalobkyni proto byla přiznána náhrada odpovídající 56 % účelně vynaložených nákladů, sestávajících z odměny advokáta dle vyhlášky 177/1996 Sb., advokátní tarif (dále jen „a. t.“) za 3 úkony právní služby po 400 Kč (§ 14b odst. 1 a. t.), 3x režijní paušál po 100 Kč (§ 14b odst. 5 a. t.), což po zvýšení o 21 % DPH (315 Kč) a připočtení soudního poplatku v částce 1 000 Kč (při zohlednění doměřené části SoP – viz níže), činí celkem 2 815 Kč. 56 % z této částky pak odpovídá částce 1 576 Kč, kterou soud uložil zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení. Soud v daném případě aplikoval § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., jelikož z úřední činnosti mu je známo, že žalobkyně ve skutkově a právně obdobných věcech podává větší množství návrhů na vydání elektronického platebního rozkazu (tj. podání na ustáleném vzoru), a zároveň požadované plnění nepřevyšuje částku 50 000 Kč.14. Žalobkyně se svým návrhem na zaplacení částky ve výši 15 360 Kč s příslušenstvím domáhala vydání elektronického platebního rozkazu a zaplatila soudní poplatek ve výši 800 Kč. Elektronický platební rozkaz však nebyl ve věci vydán a soud pokračoval v řízení. Za tohoto stavu soud doměřil žalobkyni poplatek do výše podle položky 1 bod 1. písm. a) ZSoP (tj. do výše SoP 1 000 Kč), ve spojení s položkou 2 bod 2. Sazebníku poplatků, tedy doplatek ve výši 200 Kč. Soudní poplatek je splatný do tří dnů od právní moci rozhodnutí (§ 7 odst. 1 ZSoP).