13 C 354/2025-20 — Okresní soud ve Frýdku-Místku

1. Podanou žalobou se žalobkyně domáhala zaplacení částky 26 530 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že žalovaný uzavřel s právní předchůdkyní žalobkyně, společností , právnická osoba, ., smlouvu o úvěru, na základě které poskytla právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému dne 9. 9. 2024 peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč, přičemž žalovaný se zavázal tento úvěr vrátit do 30 dnů od jeho poskytnutí, a to spolu se smluvním úrokem ve výši 225 Kč a s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 2 700 Kč. Žalovaný poskytnutý úvěr ve sjednané lhůtě splatnosti nevrátil a žalobkyně proto nárokuje také poplatek za administraci (700 Kč), náklady na upomínání (1 800 Kč) a smluvní pokutu za prodlení s vrácením úvěru ve výši 6 105 Kč. Pohledávka za žalovaným byla postoupena nejdříve společnosti , právnická osoba, , která jí následně postoupila žalobkyni. Žalovaný svůj dluh nesplnil, a to ani po zaslání předžalobní výzvy.2. K výzvě soudu, aby doplnila tvrzení o způsobu posouzení úvěruschopnosti žalovaného, žalobkyně sdělila, že nemá k dispozici důkazy k prokázání zkoumání úvěruschopnosti žalovaného, neboť tyto neobdržela od postupitele pohledávky. Žalobkyně proto navrhla, aby jí soud přiznal pouze částku 15 000 Kč (jistinu úvěru) a to z titulu bezdůvodného obohacení. Ve zbývajícím rozsahu vzala žalobkyně žalobu zpět.3. Jelikož ke zpětvzetí žaloby došlo před zahájením jednání, postupoval soud podle § 96 odst. 2, odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) a řízení částečně zastavil, a to v rozsahu, jak je uvedeno ve výroku I.4. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.5. Jelikož ve věci bylo možno rozhodnout jen na základě listinných důkazů a účastníci souhlasili s rozhodnutím věci bez nařízení jednání (resp. nereagovali na výzvu soudu, aby se vyjádřili k možnému rozhodnutí věci bez jednání), postupoval soud dle § 115a o.s.ř. a k projednání věci jednání nenařizoval.6. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že dne 9. 9. 2024 uzavřel žalovaný se společností , právnická osoba, . smlouvu o úvěru, na jejímž základě byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 15 000 Kč, a to bezhotovostní bankovním převodem na bankovní účet, který je ve smlouvě označen jako účet žalovaného. Žalovaný se zavázal úvěr vrátit jednorázově ve výši 17 925 Kč, a to do 9. 10. 2024 (smlouva o úvěru, potvrzení o platbě). Z nerozporovaného tvrzení žalobkyně vyplývá, že žalovaný na úvěr nezaplatil ničeho. Společnost , právnická osoba, . úvěrovou pohledávku postoupila společnosti , právnická osoba, , která jí následně postoupila žalobkyni (2x smlouva o postoupení pohledávek). Žalobkyně před podáním žalob y žalovaného vyzvala k úhradě dluhu (předžalobní výzva).7. Na základě zjištěného skutkového stavu soud učinil závěr, že žalovaný s právní předchůdkyní žalobkyně uzavřel smlouvu o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“). Jelikož žalovaný smlouvu uzavíral v postavení spotřebitele, uplatní se na tuto smlouvu i právní úprava zakotvená v zákoně č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZoSÚ“), a to včetně ustanovení § 86 a 87 tohoto zákona.8. Podle § 86 odst. 1 ZoSÚ, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.9. Podle odst. 2 citovaného ustanovení, věta první, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.10. Podle § 87 odst. 1 ZoSÚ, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.11. Ustanovení § 86 a § 87 ZoSÚ je nutno vyložit tak, že poskytovatel úvěru je povinen zkoumat úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí, jejíž součástí je taková obezřetnost, která nespoléhá pouze na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, nýbrž tyto také prověřuje. Poskytovatel úvěru tak musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k dlužníkem uváděným informacím, o jeho schopnostech úvěr splácet a rovněž i sám aktivně úvěruschopnost dlužníka prověřovat.12. Vzhledem k tomu, že žalobkyně k výzvě soudu k doplnění tvrzení ohledně posouzení úvěruschopnosti žalovaného sdělila, že příslušné podklady nemá k dispozici a sama navrhla, aby její nárok byl posouzen jako bezdůvodné obohacení, soud žalobkyni již opětovně k doplnění tvrzení nevyzýval a dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně povinnost ověřit úvěruschopnost žalovaného nesplnila, což má za následek absolutní neplatnost předmětné úvěrové smlouvy.13. V důsledku této neplatnosti je nutné vzájemný vztah účastníků vypořádat podle ustanovení § 87 odst. 1 věty třetí ZoSÚ, podle kterého je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru. V řízení bylo zjištěno, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému částku 15 000 Kč, přičemž žalovaný jí nevrátil ničeho. V rozsahu částky 15 000 Kč proto soud žalobě vyhověl. Dalšího plnění ze smlouvy, ani zákonného úroku z prodlení, se žalobkyně po částečném zpětvzetí žaloby již nedomáhala (ostatně, s ohledem na neplatnost úvěrové smlouvy, by jí tyto nároky stejně nebylo možné přiznat).14. Soudem stanovená lhůta k plnění činí tři dny od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 o. s. ř.)15. Výrok o nákladech řízení má oporu v ust. § 142 odst. 2 o. s. ř, podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V projednávané věci se žalobkyně domáhala zaplacení částky 26 530 Kč s úrokem z prodlení, jehož kapitalizovaná výše ke dni vydání tohoto rozhodnutí činí 2 812,54 Kč (srov. 23 Cdo 2585/2015), přičemž přiznána jí byla částka 15 000 Kč. Lze tedy konstatovat, že míra procesního úspěchu obou účastníků byla přibližně stejná, proto soud nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení žádnému z nich.