13 C 356/2025-19 — Okresní soud ve Frýdku-Místku

1. Podanou žalobou se žalobkyně domáhala zaplacení částky 55 564,60 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že žalovaný uzavřel s právní předchůdkyní žalobkyně, společností , právnická osoba, ., smlouvu o úvěru, na základě které poskytla právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému peněžní prostředky ve výši 29 980 Kč, přičemž žalovaný se zavázal tento úvěr vrátit do 30 dnů od jeho poskytnutí, a to spolu se smluvním úrokem ve výši 899,40 Kč a s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 10 792,80 Kč. Žalovaný poskytnutý úvěr ve sjednané lhůtě splatnosti nevrátil a žalobkyně proto nárokuje také poplatek za administraci (700 Kč), náklady na upomínání (1 800 Kč) a smluvní pokutu za prodlení s vrácením úvěru ve výši 11 392,40 Kč. Pohledávka za žalovaným byla postoupena nejdříve společnosti , právnická osoba, , která jí následně postoupila žalobkyni. Žalovaný svůj dluh nesplnil, a to ani po zaslání předžalobní výzvy.2. K výzvě soudu, aby doplnila tvrzení o způsobu posouzení úvěruschopnosti žalovaného, žalobkyně sdělila, že nemá k dispozici důkazy k prokázání zkoumání úvěruschopnosti žalovaného, neboť tyto neobdržela od postupitele pohledávky. Žalobkyně proto navrhla, aby jí soud přiznal pouze částku 29 980 Kč (jistinu úvěru), a to z titulu bezdůvodného obohacení. Ve zbývajícím rozsahu vzala žalobkyně žalobu zpět.3. Jelikož ke zpětvzetí žaloby došlo před zahájením jednání, postupoval soud podle § 96 odst. 2, odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) a řízení částečně zastavil, a to v rozsahu, jak je uvedeno ve výroku I.4. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.5. Jelikož ve věci bylo možno rozhodnout jen na základě listinných důkazů a účastníci souhlasili s rozhodnutím věci bez nařízení jednání (resp. nereagovali na výzvu soudu, aby se vyjádřili k možnému rozhodnutí věci bez jednání), postupoval soud dle § 115a o.s.ř. a k projednání věci jednání nenařizoval.6. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že dne , datum, uzavřel žalovaný se společností , právnická osoba, . smlouvu o úvěru, na jejímž základě byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 30 000 Kč, a to bezhotovostní bankovním převodem na bankovní účet, který je ve smlouvě označen jako účet žalovaného. Žalovaný se zavázal úvěr vrátit jednorázově ve výši 41 700 Kč, a to do , datum, (smlouva o úvěru č. , číslo, , potvrzení o platbě). Smlouvou ze dne , datum, (kterou soud dle obsahu vyhodnotil jako změnu předchozí smlouvy) došlo k prodloužení splatnosti úvěru, jehož výše k tomuto datu činila 29 980 Kč, a to do , datum, (smlouva o úvěru č. , číslo, ). Z nerozporovaného tvrzení žalobkyně vyplývá, že žalovaný na úvěr, po prodloužení splatnosti, nezaplatil ničeho. Společnost , právnická osoba, . úvěrovou pohledávku postoupila společnosti , právnická osoba, , která jí následně postoupila žalobkyni (2x smlouva o postoupení pohledávek). Žalobkyně před podáním žalob y žalovaného vyzvala k úhradě dluhu (předžalobní výzva).7. Na základě zjištěného skutkového stavu soud učinil závěr, že žalovaný s právní předchůdkyní žalobkyně uzavřel smlouvu o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“). Jelikož žalovaný smlouvu uzavíral v postavení spotřebitele, uplatní se na tuto smlouvu i právní úprava zakotvená v zákoně č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZoSÚ“), a to včetně ustanovení § 86 a 87 tohoto zákona.8. Podle § 86 odst. 1 ZoSÚ, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.9. Podle odst. 2 citovaného ustanovení, věta první, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.10. Podle § 87 odst. 1 ZoSÚ, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.11. Ustanovení § 86 a § 87 ZoSÚ je nutno vyložit tak, že poskytovatel úvěru je povinen zkoumat úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí, jejíž součástí je taková obezřetnost, která nespoléhá pouze na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, nýbrž tyto také prověřuje. Poskytovatel úvěru tak musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k dlužníkem uváděným informacím, o jeho schopnostech úvěr splácet a rovněž i sám aktivně úvěruschopnost dlužníka prověřovat.12. Vzhledem k tomu, že žalobkyně k výzvě soudu k doplnění tvrzení ohledně posouzení úvěruschopnosti žalovaného sdělila, že příslušné podklady nemá k dispozici a sama navrhla, aby její nárok byl posouzen jako bezdůvodné obohacení, soud žalobkyni již opětovně k doplnění tvrzení nevyzýval a dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně povinnost ověřit úvěruschopnost žalovaného nesplnila, což má za následek absolutní neplatnost předmětné úvěrové smlouvy.13. V důsledku této neplatnosti je nutné vzájemný vztah účastníků vypořádat podle ustanovení § 87 odst. 1 věty třetí ZoSÚ, podle kterého je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru. V řízení bylo zjištěno, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému úvěr ve výši 30 000 Kč, přičemž žalovaný jí vrátil pouze 20 Kč. V rozsahu částky 29 980 Kč proto soud žalobě vyhověl. Dalšího plnění ze smlouvy, ani zákonného úroku z prodlení, se žalobkyně po částečném zpětvzetí žaloby již nedomáhala (ostatně, s ohledem na neplatnost úvěrové smlouvy, by jí tyto nároky stejně nebylo možné přiznat).14. Soudem stanovená lhůta k plnění činí tři dny od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 o. s. ř.)15. Výrok o nákladech řízení má oporu v ust. § 142 odst. 2 o. s. ř, podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V projednávané věci se žalobkyně domáhala zaplacení částky 55 564,60 Kč s úrokem z prodlení, jehož kapitalizovaná výše ke dni vydání tohoto rozhodnutí činí 5 339,36 Kč (srov. 23 Cdo 2585/2015), přičemž přiznána jí byla částka 29 980 Kč. Lze tedy konstatovat, že míra procesního úspěchu obou účastníků byla přibližně stejná, proto soud nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení žádnému z nich.