Okresní soud ve Frýdku-Místku 9 C 118/2026-14 – Smlouva o úvěru

Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalované (dále jen „žalovaný“) zaplacení částky 18 026 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že její právní předchůdkyně, společnost , právnická osoba, uzavřela se žalovaným dne , datum, smlouvu o úvěru č. , hodnota, , na jejímž základě předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému úvěr ve výši 12 000 Kč, který se žalovaný zavázal vrátit nejpozději do , datum, spolu s příslušenstvím, což žalovaný neučinil, a to ani poté, co byl k úhradě dluhu upomínán jak původní věřitelkou, tak zástupcem žalobkyně upomínkou odeslanou dne , datum, . K uzavření smlouvy došlo prostřednictvím webové stránky www., právnická osoba, .cz, na které žalovaný zadal parametry požadovaného úvěru. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne , datum, původní věřitelka postoupila na žalobkyni pohledávku za žalovaným a tuto skutečnost oznámila žalovanému písemně.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.3. Soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání v souladu s § 115a o. s. ř.4. Soud vycházel z listin, které předložila žalobkyně, jejichž pravost a správnost nebyla rozporována, a dospěl k tomuto závěru o skutkovém stavu věci. Dohodou označenou jako smlouva o úvěru č. , hodnota, ze dne , datum, , která byla s žalovaným uzavřena prostřednictvím jím podaného návrhu na webu www., právnická osoba, .cz., se společnost , právnická osoba, , jako právní předchůdkyně žalobkyně, zavázala žalovanému poskytnout bezhotovostním převodem na účet částku až do výše celkem 12 000 Kč. Žalovaný se naproti tomu zavázal jmenované společnosti postupně splácet čerpanou částku v minimálních měsíčních splátkách, které zahrnují 1 % z jistiny a dále úrok (dohodnuta sazba 279,83 % ročně) z úvěru přirostlý k jistině za období 30 dnů. , právnická osoba, zaslala na účet žalovaného částku 12 000 Kč dne , datum, , žalovaný ale vrátil pouze částku 656 Kč v jedné splátce dne , datum, . Společnost , právnická osoba, následně dne , datum, prodala žalobkyni předmětnou pohledávku za žalovaným na základě smlouvy o postoupení pohledávek za sjednanou úplatu a tuto skutečnost oznámila žalovanému dopisem ze dne , datum, . Dne , datum, zaslal zástupce žalobkyně žalovanému předžalobní upomínku s datem , datum, . K posouzení úvěruschopnosti žalobkyně nic uvedla, namísto toho uvedla, že pokud by soud nárok neposoudil jako nárok ze smlouvy o úvěru, žádá jej posoudit jako bezdůvodné obohacení, soud tedy žalobkyni na doplnění tvrzení a důkazů stran úvěruschopnosti nevyzýval a vyšel z toho, že žalobkyně již vše tvrdila a všechny důkazy označila.5. Soud posoudil zjištěný skutkový stav po právní stránce a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze částečně. Právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaný uzavřeli prostředky komunikace na dálku dne 27. 5. 2025 smlouvu o zápůjčce ve smyslu § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“), kterou následně doplnili dodatky, na základě, které byly žalovanému poskytnuty finanční prostředky v celkové výši 12 000 Kč převodem na bankovní účet žalovaného. Soud neměl důvod pochybovat o tom, že se jedná o účet žalovaného, navíc tato skutečnost nebyla v průběhu řízení nijak zpochybněna. Jelikož právní předchůdkyně žalobkyně je podnikatelem a finanční prostředky zapůjčila žalovanému při výkonu své podnikatelské činnosti, v rámci, které poskytovala spotřebitelské úvěry, bylo nutné na právní vztahy mezi účastníky aplikovat kromě o. z. i zákon č. 257/2016 Sb. (dále jen „ZSU“), jelikož i zápůjčka je spotřebitelským úvěrem (§ 2 ZSU).6. Podle § 86 ZSU je povinností poskytovatele úvěru před uzavřením smlouvy zkoumat úvěruschopnost spotřebitele, tedy zkoumat, zda je v jeho schopnostech splácet poskytnutý spotřebitelský úvěr. Toto zkoumání chrání nejen spotřebitele samotného, ale i poskytovatele tím, že předchází negativním důsledkům, ať už v podobě nevrácení zápůjčky či upadnutí do dluhové pasti. Úvěruschopnost dlužníka je věřitel povinen zkoumat s odbornou péčí. Věřitel této povinnosti nedostojí, pokud se spokojí s objektivně nedoloženým osobním prohlášením dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, jinými slovy, pokud si prohlášení učiněná dlužníkem, zaznamenaná např. do karty zákazníka, neověří listinami (doklady), které bude požadovat po dlužníku. V takovém případě nelze dospět k závěru, že zkoumání úvěruschopnosti bylo provedeno s odbornou péčí. Dostačujícím pak není ani to, že věřitel nahlédne do veřejně přístupných databází dlužníků, insolvenčního rejstříku apod., neboť tyto dokládají pouze to, že dlužník není v registrech veden, nikoliv bez dalšího, že je schopen úvěr splácet. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka, pokud se jedná o příjmy. Klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu a o průměrných výdajích obyvatelstva a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými informacemi o jeho příjmech a výdajích. Pokud si věřitel neověří ničím, nebo zcela nedostatečně, pravdivost uváděných výdajů implikuje to možnou snahu uvést v hodnocení pouze údaje, které povedou k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta. Poskytovatel musí ověřit alespoň zcela základní, pravidelné a nezbytné výdaje, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. K tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, rozsudek Soudního dvora Evropské Unie ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 (bod 46), rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2019, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018.7. S ohledem na uvedený výklad, soud uzavřel právní předchůdkyně žalobkyně nezkoumala úvěruschopnost žalovaného vůbec, jelikož soudu nedoložila k tomuto žádná tvrzení ani nedisponovala důkazy, které by zkoumání úvěruschopnosti prokázaly, čímž nedostála povinnosti jí uložené v ZSU. Je třeba upozornit, že § 78 odst. 1, odst. 2 písm. b) ZSU ukládá poskytovateli úvěru uchovávat dokumenty, které sloužily k posouzení úvěruschopnosti žadatele o spotřebitelský úvěr. Proto soudu nezbylo nic jiného než prohlásit smlouvu o zápůjčce za absolutně neplatnou v souladu se zněním § 87 odst. 1 ZSU, protože je povinen i bez návrhu k absolutní neplatnosti přihlížet. V opačném případě by byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Skutečnost, že nedostatečné zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele způsobuje absolutní neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru, vyplývá např. z rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18. Dnes je tato skutečnost již zakotvena v § 87 odst. 1 ZSU. Pro poučení žalobkyně ze strany soudu ve smyslu § 118a o. s. ř. přitom nebyly předpoklady, neboť žalobkyně tvrdila všechny skutečnosti a předložila všechny důkazy, kterými disponovala ohledně posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Soud tedy nerozhodoval na základě neunesení břemene důkazního nebo břemene tvrzení, ale na podkladě zjištěného skutkového stavu, který ve vztahu k úvěruschopnosti, vyhodnotil jako nedostatečný.8. Jelikož byla smlouva mezi účastníky posouzena jako absolutně neplatná, bylo potřeba vztah mezi účastníky posoudit ve smyslu § 87 ZSU a uložit žalovanému vrácení poskytnuté jistiny. Žalobkyně v řízení prokázala, že její právní předchůdkyně poskytla žalovanému částku 12 000 Kč a žalovaný jí vrátil 656 Kč, pročež jí stále dluží částku 11 344 Kč. Pro doplnění soud dodává, že právní předchůdkyně žalobkyně, společnost , právnická osoba, , jako postupitel, uzavřela se žalobkyní, jako postupníkem, platnou smlouvu o postoupení pohledávky za žalovaným na žalobkyni, která je tak nyní aktivně legitimována k vymáhání pohledávky.9. Pokud se týká žalobkyní požadovaného zákonného úroku z prodlení, soud jej žalobkyni nepřiznal, když s ohledem na absenci dohody stran a rozhodnutí soudu dosud splatnost zbývající části jistiny nenastala, pročež nemohl zatím vzniknout ani nárok žalobkyně na zákonné úroky z prodlení. Z § 87 ZSU, které je ustanovením speciálním k úpravě bezdůvodného obohacení v občanském zákoníku, totiž vyplývá, že spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, tedy lhůta splatnosti neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, uveřejněný pod číslem 11/2026 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní). Výzva věřitele k vrácení zbývající nesplacené části jistiny z neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru prodlení dlužníka sama o sobě nezakládá. Až marným uplynutím doby dle § 87 ZSU se může žalovaný jako dlužník dostat do prodlení se splacením dluhu a žalobkyně může požadovat zaplacení úroku z prodlení. Jelikož žalovaný uhradil pouze 656 Kč dne , datum, , je naprosto zjevné, že zatím nebylo v jeho možnostech uvedený dluh splnit. Vzhledem k absolutní neplatnosti smlouvy nebylo možné žalobkyni přiznat požadovaný poplatek. Ve zbytku proto byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta.10. O náhradě nákladů řízení mezi účastníky soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. V projednávané věci měla žalobkyně úspěch jen částečný. Soud kapitalizoval požadované a přiznané příslušenství ke dni vydání rozsudku (jak toto vyplývá z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2585/2015) a zjistil, že žalobkyně byla úspěšná co do částky 11 344 Kč (57 % celku) a neúspěšná (výrok II.) v částce 8 624,36 Kč (43 % celku), z čehož vyplývá, že po odečtení neúspěchu od úspěchu, má žalobkyně právo na náhradu nákladů řízení v rozsahu 14 %. Soud při výpočtu nákladů řízení postupoval dle vyhlášky č. 177/1996 Sb. (dále jen „AT“) a na věc aplikoval § 14b citované vyhlášky, když z úřední činnosti je mu známo, že žalobkyně podává ve skutkově a právně obdobných případech opakovaně žaloby na ustáleném vzoru a dále se jedná o nárok nepřesahující částku 50 000 Kč. Účelně vynaložené náklady řízení představují zaplacený soudní poplatek ve výši 1000 Kč, dále odměnu advokáta za 3 úkony právní pomoci po 400 Kč (příprava a převzetí zastoupení, předžalobní výzva, žaloba), celkem 1200 Kč, plus 3krát režijní paušál po 100 Kč, celkem 300 Kč, a to vše dle § 14b odst. 1, odst. 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., plus DPH 21 %, tj. 315 Kč. Dohromady náklady řízení představují částku 2 815 Kč. Jelikož má žalobkyně právo na náhradu nákladů pouze v rozsahu 14 %, soud zavázal žalovaného, aby žalobkyni na náhradu nákladů řízení zaplatil částku 394 Kč.11. Lhůta k plnění byla v odstavcích I. a III. výroku stanovena na 3 dny podle § 160 odst. 1 věty před středníkem o. s. ř., když k jinému postupu soud neshledal podmínky.12. Žalobkyně se svým návrhem domáhala nejprve vydání elektronického platebního rozkazu a zaplatila soudní poplatek ve výši 800 Kč. Elektronický platební rozkaz nebyl vydán a soud pokračoval v řízení. Za tohoto stavu soud doměřil žalobkyni soudní poplatek do výše podle položky 1 bod 1. písm. a), tj. 1 000 Kč, ve spojení s položkou 2 bod 2. Sazebníku poplatků, tedy doplatek ve výši 200 Kč. Soudní poplatek je splatný do tří dnů od právní moci rozhodnutí (§ 7 odst. 1 zákona o soudních poplatcích).