Okresní soud ve Frýdku-Místku 9 C 16/2026-22 – Neplatnost smlouvy

Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalovaném zaplacení částky 27 480 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že uzavřela se žalovaným dne , datum, smlouvu o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , na jejímž základě žalobkyně poskytla žalovanému úvěr na dobu neurčitou, který se žalovaný zavázal vrátit nejpozději do v pravidelných měsíčních splátkách ve výši úroku přirostlého za uplynulé období (40 % měsíčně z jistiny), což neučinil, a to ani poté, co byl k úhradě dluhu upomínán jak žalobkyní, tak zástupcem žalobkyně upomínkou odeslanou dne , datum, . Součástí žalované částky je i smluvní pokuta 6 480 Kč za prodlení žalovaného se splácením úvěru, která byla sjednána ve výši 0,1 % denně z částky, ohledně níž je v prodlení (0,1 % z jistiny od , datum, do , datum, ). K uzavření smlouvy došlo prostřednictvím webové stránky www.rerum.cz, na které se žalovaný nejprve registroval zadáním osobních údajů, vč. čísla účtu, telefonního čísla a e-mailové adresy, dále uvedl heslo pro přístup k uživatelskému profilu a zaškrtl políčko, že souhlasí se smluvní dokumentací, a následně dokončil registraci zadáním verifikačního SMS kódu. Žalovaný dále zaplatil žalobkyni 1 Kč prostřednictvím bankovního převodu (ověřovací platba). Po ověření schopnosti žalovaného úvěr splácet mu byl v rámci webového rozhraní zaslán návrh konkrétní úvěrové smlouvy. Tuto pak žalovaný podepsal zadáním SMS kódu do příslušného formulářového pole na webu. Před uzavřením smlouvy žalobkyně ověřovala úvěruschopnost žalovaného lustrací v databázích ISIR, CEE, CRKI, EUCB, jakož i z poskytnutých výpisů z bankovního účtu případně výplatních pásek.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.3. Soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání v souladu s § 115a o. s. ř.4. Dohodou označenou jako smlouva o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , která byla s žalovaným uzavřena prostřednictvím jím podané žádosti z jeho uživatelského účtu na webu www.rerum.cz., kterou žalovaný potvrdil zadáním SMS kódu, ze dne , datum, se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému bezhotovostním převodem na účet částku až do výše limitu 20 000 Kč. Před podpisem smlouvy žalovaný odeslal na účet žalobkyně verifikační platbu 1 Kč. Žalovaný se naproti tomu zavázal jmenované společnosti vrátit tuto částku s úrokem 40 % měsíčně tak, že každý měsíc bude splácet úrok přirostlý za uplynulé období až do splacení jistiny, kterou může zaplatit kdykoliv. Žalobkyně svůj závazek splnila a dne , datum, tím, že žalovanému zaslala na účet, ze kterého předtím odeslala verifikační platbu, částku 15 000 Kč. Před uzavřením dohody žalobkyně zkoumala schopnost žalovaného splácet poskytnuté finanční prostředky tak, že lustrovala žalovaného v databázích ISZR, CEE, CRKI, EUCB a jeho příjem zkontrolovala na výpisu z účtu, ale za příjem považovala i příchozí platby od úvěrových společností. Výdaje si žalobkyně nijak nezjišťovala a ani neověřovala, soud navíc z předloženého výpisu z účtu zjistil, že před ujednáním citované dohody na účet přišly platby od společnosti , právnická osoba, ve výši 20 000 Kč, společnosti Movinero ve výši 17 960 Kč, společnosti , právnická osoba, ve výši 16 000 Kč, o kterých je soudu z úřední činnosti známo, že poskytují spotřebitelské úvěry. Žalovaný neplnil své povinnosti řádně, nic nezaplatil a dostal se do prodlení. Žalobkyně následně zaslala žalovanému předžalobní upomínku, ve které zároveň vyzvala žalovaného, aby dlužnou částku zaplatil na tam uvedený účet žalobkyně do 3 dnů. Dopis byly dány do přepravy dne , datum, .5. Po právní stránce soud posoudil zjištěný skutkový stav podle citovaných ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze částečně. Žalobkyně a žalovaný uzavřeli prostředky komunikace na dálku dne , datum, smlouvu o úvěru ve smyslu § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“), na základě, které byly žalovanému poskytnuty finanční prostředky ve výši 15 000 Kč převodem na bankovní účet žalovaného, když soud neměl důvod pochybovat o tom, že se jedná o účet žalovaného, navíc tato skutečnost nebyla v průběhu řízení nijak zpochybněna. Jelikož žalobkyně je podnikatelem a finanční prostředky zapůjčila žalovanému při výkonu své podnikatelské činnosti, v rámci, které poskytuje spotřebitelské úvěry, bylo nutné na právní vztah mezi účastníky aplikovat kromě o. z. i zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, (dále jen „ZSU“), jelikož i zápůjčka je spotřebitelským úvěrem (§ 2 ZSU).6. Podle § 86 ZSU je povinností poskytovatele úvěru před uzavřením smlouvy zkoumat úvěruschopnost spotřebitele, tedy zkoumat, zda je v jeho schopnostech splácet poskytnutý spotřebitelský úvěr. Toto zkoumání chrání nejen spotřebitele samotného, ale i poskytovatele tím, že předchází negativním důsledkům, ať už v podobě nevrácení zápůjčky či upadnutí do dluhové pasti. Úvěruschopnost dlužníka je věřitel povinen zkoumat s odbornou péčí. Věřitel této povinnosti nedostojí, pokud se spokojí s objektivně nedoloženým osobním prohlášením dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, jinými slovy, pokud si prohlášení učiněná dlužníkem, zaznamenaná např. do karty zákazníka, neověří listinami (doklady), které bude požadovat po dlužníku. V takovém případě nelze dospět k závěru, že zkoumání úvěruschopnosti bylo provedeno s odbornou péčí. Dostačujícím pak není ani to, že věřitel nahlédne do veřejně přístupných databází dlužníků, insolvenčního rejstříku apod., neboť tyto dokládají pouze to, že dlužník není v registrech veden, nikoliv bez dalšího, že je schopen úvěr splácet. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka, pokud se jedná o příjmy. Klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu a o průměrných výdajích obyvatelstva a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými informacemi o jeho příjmech a výdajích. Pokud si věřitel neověří ničím, nebo zcela nedostatečně, pravdivost uváděných výdajů implikuje to možnou snahu uvést v hodnocení pouze údaje, které povedou k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta. Poskytovatel musí ověřit alespoň zcela základní, pravidelné a nezbytné výdaje, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. K tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, rozsudek Soudního dvora Evropské Unie ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 (bod 46), rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2019, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018.7. S ohledem na uvedený výklad soud uzavřel, že žalobkyně nezkoumala úvěruschopnost žalovaného s odbornou péčí, když lze uzavřít, že žalobkyně sice měla k dispozici výpisy z účtu, nicméně údaje v něm uvedené vůbec nezohlednila, snad možná až nad ověření příjmů, tj. příchozích plateb, vč. úvěrů, výdaje pak žalobkyně nezkoumala ani neověřovala a už vůbec nepřihlédla k tomu, že v době předcházejícím uzavření smlouvy si žalovaný sjednal minimálně 3 další spotřebitelské úvěry u jiných společností. Nahlédnutí do nejrůznějších databází nemůže tento závěr nijak zvrátit, neboť z nich není možné zjistit jakékoliv pravidelné výdaje osoby žádající o poskytnutí úvěru. Proto soudu nezbylo nic jiného než prohlásit smlouvu o zápůjčce v souladu s § 87 odst. 1 ZSU za absolutně neplatnou, protože je povinen i bez návrhu k absolutní neplatnosti přihlížet, neboť předmětná zápůjčka a úvěr jsou v rozporu se zákonem. V opačném případě by byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Skutečnost, že nedostatečné zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele způsobuje absolutní neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru, vyplývá již např. z rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C679/18. Dnes je tato skutečnost již výslovně zakotvena v § 87 odst. 1 ZSU. Pro poučení žalobkyně ze strany soudu ve smyslu § 118a o. s. ř. přitom nebyly předpoklady, neboť žalobkyně tvrdila všechny skutečnosti a předložila všechny důkazy, kterými disponovala ohledně posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Soud tedy nerozhodoval na základě neunesení břemene důkazního nebo břemene tvrzení, ale na podkladě zjištěného skutkového stavu, který ve vztahu k úvěruschopnosti, vyhodnotil jako nedostatečný.8. Jelikož byla smlouva mezi účastníky posouzena jako absolutně neplatná, bylo potřeba vztah mezi nimi posoudit ve smyslu § 87 ZSU. Žalobkyně v řízení prokázala, že poskytla žalovanému částku 15 000 Kč a dále nebylo tvrzeno ani prokázáno, že by žalovaný cokoliv vrátil, proto jí stále dluží částku 15 000 Kč. Proto soud vyhověl žalobě co do zaplacení částky 15 000 Kč a zavázal žalovaného k jejímu zaplacení. Z důvodu absolutní neplatnosti smlouvy pak žalobkyni nemohl být přiznán smluvní úrok z dlužné částky ani smluvní pokuta. Pokud se týká žalobkyní požadovaného zákonného úroku z prodlení, soud jej žalobkyni také nepřiznal, když s ohledem na absenci dohody stran a rozhodnutí soudu dosud splatnost zbývající části jistiny nenastala, pročež nemohl zatím vzniknout ani nárok žalobkyně na zákonné úroky z prodlení. Z § 87 ZSU, které je ustanovením speciálním k úpravě bezdůvodného obohacení v občanském zákoníku, totiž vyplývá, že spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, tedy lhůta splatnosti neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, uveřejněný pod číslem 11/2026 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní). Výzva věřitele k vrácení zbývající nesplacené části jistiny z neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru prodlení dlužníka sama o sobě nezakládá. Až marným uplynutím této lhůty se může žalovaný jako dlužník dostat do prodlení se splacením dluhu a žalobkyně může požadovat zaplacení úroku z prodlení. Jelikož žalovaný dle tvrzení žalobkyně na svůj dluh neuhradil nic, je zřejmé, že zatím nebylo v jeho možnostech uvedený dluh splnit. Ve zbytku proto byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta.9. O náhradě nákladů řízení mezi účastníky soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř, podle něhož mělli účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V projednávané věci měly obě strany sporu úspěch jen částečný. Soud kapitalizoval požadované a přiznané příslušenství ke dni vydání rozsudku (jak toto vyplývá z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2585/2015) a zjistil, že žalobkyně byla úspěšná co do částky 15 000 Kč a žalovaný byl úspěšný (výrok II.) v částce 17 465,39 Kč, z čehož vyplývá, že úspěšnějším ve věci byl žalovaný, který by tak měl právo na poměrnou část náhrady nákladů řízení, nicméně tomu žádné náklady řízení dle obsahu spisu nevznikly.10. Žalobkyně se svým návrhem nejprve domáhala vydání elektronického platebního rozkazu a zaplatila soudní poplatek ve výši 1 100 Kč. Elektronický platební rozkaz nebyl vydán a soud pokračoval v řízení. Za tohoto stavu soud doměřil žalobkyni soudní poplatek do výše podle položky 1 bodu 1., tj. 1 374 Kč, ve spojení s položkou 2 bodem 2. Sazebníku poplatků, tedy doplatek ve výši 274 Kč. Soudní poplatek je splatný do tří dnů od právní moci rozhodnutí (§ 7 odst. 1 zákona o soudních poplatcích).