Okresní soud ve Frýdku-Místku 9 C 52/2026-26 – Neplatnost smlouvy

Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalovaném zaplacení částky 44 828 Kč, a to na podkladě dvou smluv, které se žalovaným uzavřela její právní předchůdkyně. Společnost , právnická osoba, . dne , datum, uzavřela se žalovaným smlouvu o úvěru č. , hodnota, , na podkladě které poskytla žalovanému částku 12 000 Kč převodem na jeho bankovní účet a žalovaný se zavázal právní předchůdkyni žalobkyně tuto částku vrátit do 30 dní. Žalovaný svůj závazek nesplnil a zaplatil předchůdkyni žalobkyně 0 Kč, tudíž jí dluží částku 12 000 Kč, poplatek 4 320 Kč, jakož i úrok 360 Kč. Žalobkyně dále požaduje po žalovaném zaplacení poplatku za administraci prodlení ve výši 700 Kč, který je upraven v článku VI. odst. 1. pododst. 1.3. podpododst. 1.3.1. smlouvy. Stejně tak žalobkyně požaduje smluvní pokutu 4 824 Kč, tj. 0,1 % za každý den prodlení s nesplacenou jistinou, která byla ujednána v článku VI. odst. 1 pododst. 1.2. podpododst. 1.2.1. Žalovaný je taktéž povinen zaplatit 800 Kč za upomínky formou SMS a e-mailových zpráv a dále 1 000 Kč za písemné upomínky k úhradě dluhu. Stejná společnost uzavřela se žalovaným smlouvu o úvěru č. , hodnota, , která byla prodloužením smlouvy č. , hodnota, , na podkladě které poskytla žalovanému částku 12 000 Kč převodem na jeho bankovní účet a žalovaný se zavázal právní předchůdkyni žalobkyně tuto částku vrátit do 10 dní. Žalovaný svůj závazek nesplnil a zaplatil předchůdkyni žalobkyně 0 Kč, tudíž jí dluží částku 12 000 Kč, poplatek 1 440 Kč, jakož i úrok 120 Kč. Žalobkyně dále požaduje po žalovaném zaplacení poplatku za administraci prodlení ve výši 700 Kč, který je upraven v článku VI. odst. 1. pododst. 1.3. podpododst. 1.3.1. smlouvy. Stejně tak žalobkyně požaduje smluvní pokutu 4 764 Kč, tj. 0,1 % za každý den prodlení s nesplacenou jistinou, která byla ujednána v článku VI. odst. 1 pododst. 1.2. podpododst. 1.2.1. Žalovaný je taktéž povinen zaplatit 800 Kč za upomínky formou SMS a e-mailových zpráv a dále 1 000 Kč za písemné upomínky k úhradě dluhu. Pohledávky za žalovaným byly na základě smlouvy o postoupení pohledávek postoupena nejprve společnosti , právnická osoba, s. r. o., která ji smlouvou postoupila žalobkyni. Před podáním žaloby byl žalovaný vyzván k úhradě dlužné částky, avšak bez úspěchu.2. Podklady k posouzení úvěruschopnosti žalobkyně nedisponovala, proto vzala svou žalobu zpět v rozsahu uvedeném ve výroku I. rozsudku. S ohledem na dispoziční úkon žalobkyně soud pod bodem I. výroku rozsudku rozhodl podle § 96 odst. 1, odst. 2 věty prvé zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), za použití § 96 odst. 4 o. s. ř. o zastavení řízení v rozsahu požadovaném žalobkyní. K tomuto rozhodnutí nebyl potřeba souhlas žalovaného, neboť ke zpětvzetí došlo před rozhodnutím ve věci samé.3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.4. Soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání v souladu s § 115a o. s. ř.5. Soud vycházel z listin, které předložila žalobkyně, jejichž pravost a správnost nebyla nikým rozporována a dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu věci. Písemnou dohodou označenou jako Smlouva o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, ze dne , datum, se společnost , právnická osoba, . zavázala poskytnout žalovanému převodem na jeho bankovní účet částku 12 000 Kč. Žalovaný se naproti tomu zavázal jmenované společnosti vrátit částku celkem 16 680 Kč, z toho 12 000 Kč jako jistinu a 360 Kč jako úrok a 4 320 Kč jako poplatek za úvěr, a to do , datum, . Předchůdkyně žalobkyně splnila svůj závazek z dohody dne , datum, tím, že částku 12 000 Kč zaslala tohoto dne na účet označený žalovaným v písemné dohodě. Žalovaný na svůj závazek neuhradil nic. Písemnou dohodou označenou jako Smlouva o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, ze dne , datum, se společnost , právnická osoba, . zavázala poskytnout žalovanému převodem na jeho bankovní účet částku 12 000 Kč. Žalovaný se naproti tomu zavázal jmenované společnosti vrátit částku celkem 12 000 Kč, když na úrok a poplatek měl plnou slevu, a to do , datum, . Předchůdkyně žalobkyně splnila svůj závazek z dohody dne , datum, tím, že částku 12 000 Kč zaslala tohoto dne na účet označený žalovaným v písemné dohodě. Splatnost si žalovaný prodloužil, a to písemnou dohodou nazvanou Smlouva o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , kterou uzavřel s , právnická osoba, dne , datum, s tím, že za to zaplatí úrok 120 Kč a poplatek 1 440 Kč, tedy celkem vrátí 13 560 Kč. Žalovaný na svůj závazek neuhradil nic. Společnost , právnická osoba, . následně dle dohody ze dne , datum, prodala předmětnou pohledávku za žalovaným za sjednanou úplatu společnosti , právnická osoba, s. r. o., která ji následně na základě dohody ze dne , datum, prodala žalobkyni. Z dalších předložených důkazů soud již nic dalšího nezjišťoval s ohledem na níže rozvedený právní závěr.6. Zjištěný skutkový stav soud posoudil po právní stránce soud a dospěl k závěru, že žaloba, po jejím částečném zpětvzetí je důvodná. Právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaný uzavřeli dvě smlouvy o zápůjčce ve smyslu § 2390 o. z., na základě kterých byly žalovanému poskytnuty prostředky ve výši dvakrát 12 000 Kč bezhotovostním převodem na účet, který označil ve smlouvě. Jelikož právní předchůdkyně žalobkyně je podnikatelem a finanční prostředky zapůjčila žalovanému při výkonu své podnikatelské činnosti, v rámci, které poskytuje spotřebitelské úvěry, bylo nutné na právní vztah mezi účastníky aplikovat kromě zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“) i zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, (dále jen „ZSU“), jelikož i zápůjčka je spotřebitelským úvěrem (§ 2 ZSU).7. Podle § 86 ZSU je povinností poskytovatele úvěru před uzavřením smlouvy zkoumat úvěruschopnost spotřebitele, žalované, tedy zkoumat, zda je v jeho schopnostech splácet poskytnutý spotřebitelský úvěr. Toto zkoumání chrání nejen spotřebitele samotného, ale i poskytovatele tím, že předchází negativním důsledkům, ať už v podobě nevrácení zápůjčky či upadnutí do dluhové pasti. Úvěruschopnost dlužníka je věřitel povinen zkoumat s odbornou péčí. Věřitel této povinnosti nedostojí, pokud se spokojí s objektivně nedoloženým osobním prohlášením dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, jinými slovy, pokud si prohlášení učiněná dlužníkem, zaznamenaná např. do karty zákazníka, neověří listinami (doklady), které bude požadovat po dlužníku. V takovém případě nelze dospět k závěru, že zkoumání úvěruschopnosti bylo provedeno s odbornou péčí. Dostačujícím pak není ani to, že věřitel nahlédne do veřejně přístupných databází dlužníků, insolvenčního rejstříku apod., neboť tyto dokládají pouze to, že dlužník není v registrech veden, nikoliv bez dalšího, že je schopen úvěr splácet. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka, pokud se jedná o příjmy. Klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu a o průměrných výdajích obyvatelstva a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými informacemi o jeho příjmech a výdajích. Pokud si věřitel neověří ničím, nebo zcela nedostatečně, pravdivost uváděných výdajů implikuje to možnou snahu uvést v hodnocení pouze údaje, které povedou k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta. Poskytovatel musí ověřit alespoň zcela základní, pravidelné a nezbytné výdaje, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. K tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, rozsudek Soudního dvora Evropské Unie ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 (bod 46), rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2019, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018.8. S ohledem na uvedený výklad, soud uzavřel, že právní předchůdkyně žalobkyně nezkoumala úvěruschopnost žalovaného s odbornou péčí, když soudu k této problematice nic netvrdila ani nedoložila a pouze uvedla, že požaduje vydání bezdůvodného obohacení. Proto soudu nezbylo nic jiného než prohlásit obě smlouvy o zápůjčce za absolutně neplatné v souladu se zněním § 87 odst. 1 ZSU, protože je povinen i bez návrhu k absolutní neplatnosti přihlížet. V opačném případě by byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Skutečnost, že nedostatečné zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele způsobuje absolutní neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru, vyplývá např. z rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18. Dnes je tato skutečnost již zakotvena v § 87 odst. 1 ZSU. Pro poučení žalobkyně ze strany soudu ve smyslu § 118a o. s. ř. přitom nebyly předpoklady, neboť žalobkyně tvrdila všechny skutečnosti a předložila všechny důkazy, kterými disponovala ohledně posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Soud tedy nerozhodoval na základě neunesení břemene důkazního nebo břemene tvrzení, ale na podkladě zjištěného skutkového stavu, který ve vztahu k úvěruschopnosti, vyhodnotil jako nedostatečný.9. Jelikož byly smlouvy mezi účastníky posouzena jako absolutně neplatné, bylo potřeba vztah mezi účastníky posoudit ve smyslu § 87 ZSU a uložit žalovanému vrácení poskytnutých jistin. Žalobkyně v řízení prokázala, že její právní předchůdkyně poskytla žalovanému částky 12 000 Kč a 12 000 Kč a žalovaný jí nevrátil nic. Pro doplnění soud dodává, že právní předchůdkyně žalobkyně, společnost , právnická osoba, ., jako postupitel, uzavřela se společností , právnická osoba, s. r. o., jako postupníkem, platnou smlouvu o postoupení pohledávky za žalovaným, která jí následně podle obdobné smlouvy postoupila žalobkyni, která je tak nyní aktivně legitimována k vymáhání pohledávky. Proto soud vyhověl žalobě co do zaplacení částky celkem 24 000 Kč (ve zbytku byla žaloba vzata zpět) a zavázal žalovaného k jejímu zaplacení. Lhůta k plnění byla stanovena na 3 dny podle § 160 odst. 1 věty před středníkem o. s. ř., když k jinému postupu soud neshledal podmínky.10. O náhradě nákladů řízení mezi účastníky soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř, podle něhož mělli účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V projednávané věci měla žalobkyně úspěch jen částečný. V kontextu rozhodování o náhradě nákladů řízení je potřeba zmínit, že zpětvzetí žaloby, které má odraz ve výroku I. rozsudku, bylo zaviněno žalobkyní, nikoliv přičiněním žalovaného. V souladu s rozhodovací praxí (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČSR z 26. 2. 1982, sp. zn. 3 Cz 14/82, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2015, sp. zn. 29 Cdo 170/2015) je třeba k tomu, aby se při zpětvzetí žaloby nejednalo o zavinění žalobce, naplnit zároveň dvě podmínky, a to že žaloba byla podána důvodně a že ke zpětvzetí došlo pro chování žalovaného, což nebyl daný případ. Jen tehdy, jsou-li zároveň splněny obě podmínky, má žalobce právo, aby mu žalovaný nahradil náklady, které účelně vynaložil na uplatňování svého práva. V průběhu řízení vzal zástupce žalobkyně žalobu zpět v rozsahu uvedeném ve výroku I. tohoto rozsudku s odkazem, že nedisponuje podklady pro zkoumání úvěruschopnosti. Soud proto částku, pro kterou bylo řízení zastaveno „počítal“ jako procesní neúspěch žalobkyně. Soud kapitalizoval požadované příslušenství ke dni vydání rozsudku (jak toto vyplývá z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2585/2015) a zjistil, že žalobě bylo vyhověno v částce 24 000 Kč a řízení bylo zastaveno, co do částky 24 950 Kč. Z tohoto důvodu soud tedy nepřiznal náhradu nákladů řízení žádné ze stran.