6 C 183/2022-70 — Okresní soud v Havlíčkově Brodě

1. Dle žalobních tvrzení uzavřela žalobkyně s žalovaným dne 30. 11. 2017 smlouvu o úvěru č. 9102092176, na jejímž základě byl žalovanému poskytnut úvěr 40 000 Kč. Jelikož žalovaný řádně neplnil závazky vyplývající ze smlouvy, došlo k zesplatnění celého úvěru, což žalobkyně žalovanému oznámila dopisem ze dne 27. 5. 2018 - tím vznikla nová jistina úvěru sestávající z nesplacené jistiny úvěru a veškerých dosud nezaplacených úroků za poskytnutí úvěru přirostlých ke dni zesplatnění úvěru, tedy částka 40 468,95 Kč. Žalovaný se zavázal pro případ prodlení s nezaplacením nové jistiny úvěru uhradit žalobkyni smluvní pokutu 0,1 % denně z dlužné nové jistiny až do jejího zaplacení, přičemž souhrn všech smluvních pokut nesmí dosáhnout součinu čísla 0,5 a celkové výše poskytnuté finanční částky, nejvýše však 200 000 Kč. Zdejší soud vydal platební rozkaz ze dne 9. 1. 2019, č. j. 111 C 32/2018-24, v němž žalovanému uložil povinnost zaplatit mimo jiné smluvní pokuty ve výši 998 Kč a 8 264,30 Kč (tato částka představovala smluvní pokutu vzniklou do 18. 12. 2018). Prodlení žalovaného trvalo i po 18. 12. 2018, žalobkyni tak vzniklo právo na úhradu smluvní pokuty i za následující období. Žalobkyně proto po žalovaném následující žalobou, o níž bylo rozhodnuto nynějším rozsudkem, nárokovala smluvní pokutu 0,1 % denně z částky 40 468,95 Kč od 19. 12. 2018 do 24. 7. 2019, 0,1 % denně z částky 34 123,56 Kč od 25. 7. 2019 do 31. 7. 2019, 0,1 % denně z částky 7 937,76 Kč od 1. 8. 2019 do 19. 8. 2019, 0,1 % denně z částky 2 830,36 Kč od 20. 8. 2019 do 26. 5. 2022, a to s ohledem na ujednání ve smlouvě a na § 122 odst. 3 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále též „zákon o spotřebitelském úvěru“), v celkové výši 9 277,25 Kč. 2. Žalovaný ve vyjádření k žalobě namítal, že dlužná částka již byla vymožena soudním exekutorem. 3. Provedeným dokazováním vzal soud za prokázaný následující skutkový stav. Účastníci řízení dne 30. 11. 2017 uzavřeli smlouvu o úvěru č. 9102092176, na jejímž základě žalobkyně žalovanému poskytla částku 40 000 Kč. Tento úvěr se žalovaný zavázal uhradit 18 měsíčními splátkami po 4 209 Kč. Zápůjční úroková sazba i RPSN činila 146,27 %. Účastníci si sjednali smluvní pokutu 499 Kč za každou splátku, u níž se žalovaný ocitl v prodlení o délce 30 dnů, a to do zesplatnění úvěru. Po zesplatnění úvěru, jež bylo sjednáno jako automatické po 65 dnech prodlení s kteroukoliv splátkou, byla sjednána povinnost zaplatit smluvní pokutu 0,1 % denně z dlužné nové jistiny úvěru za každý den prodlení s její úhradou, a to do maximální výše poloviny poskytnutého úvěru, nejvýše však 200 000 Kč. Žalobkyně před uzavřením předmětné smlouvy měla k dispozici kopii občanského průkazu žalovaného, kopii jeho pracovní smlouvy i mzdové lístky a výpisy z účtu, z nichž byl zřejmý příjem žalovaného. Žalovaný úvěr řádně a včas nesplácel, pročež došlo k zesplatnění. Žalobkyně dne 19. 12. 2018 podala ke zdejšímu soudu žalobu, v níž po žalovaném nárokovala částku 42 066,95 Kč (jakožto novou jistinu úvěru 40 468,95 Kč, smluvní pokuty do zesplatnění úvěru ve výši 998 Kč a náhradu nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalovaného ve výši 600 Kč), úrok ve výši 93,6 % ročně z částky 36 471,35 Kč od 29. 5. 2018 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok za dobu od 29. 5. 2018 dosáhne částky 90 914 Kč, a smluvní pokutu ve výši 8 264,30 Kč jako 0,1 % denně z dlužné nové jistiny úvěru za období od 29. 5. 2018 do 18. 12. 2018. Zdejší soud vydal platební rozkaz ze dne 9. 1. 2019, č. j. 111 C 32/2018-24, jímž žalovanému uložil zaplatit žalobkyni nárokované částky. Platební rozkaz nabyl právní moci dne 2. 2. 2019. Žalovaný na předmětnou smlouvu zaplatil v období 3. 1. 2018 - 30. 5. 2018 celkem 16 836 Kč, v exekučním řízení vedeném soudním exekutorem [titul] [jméno] [příjmení], Exekutorský úřad [okres] pod sp. zn. 108 EX 02618/19 pak bylo vymoženo dalších 106 823,66 Kč, čímž byla exekuce skončena (pro vymožení celé dlužné částky). Dle databáze [příjmení] dostupné na internetových stránkách [obec] národní banky obvyklá výše úroků u spotřebitelských úvěrů poskytovaných domácnostem na spotřebu (UK 2) v listopadu 2017 činila 8,73 % ročně. 4. Na základě zjištěného skutkového stavu dospěl soud k následujícím právním závěrům. 5. Mezi účastníky řízení byla uzavřena smlouva o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též „o. z.“). Žalobkyně před uzavřením smlouvy zkoumala schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, pročež smlouvu nelze označit za neplatnou ve smyslu § 86 a § 87 zákona o spotřebitelském úvěru. Argumentace žalovaného, že dlužná částka již byla vymožena v exekuci, pak nemůže obstát, neboť v exekuci bylo vymáháno plnění dle platebního rozkazu č. j. 111 C 32/2018-24 (ten žalobkyni přiznal smluvní pokutu přirostlou toliko do 18. 12. 2018, nicméně v nyní posuzovaném případě žalobkyně nárokovala po žalovaném smluvní pokutu přirostlou po tomto datu). 6. Soud nicméně vyšel z toho, že sjednaná úroková sazba i RPSN ve výši 146,27 % ročně byla rozporná s dobrými mravy. 7. Podle § 588 věty prvé o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. 8. Dobrými mravy v občanskoprávních vztazích se v soudní praxi rozumí soubor společenských, kulturních a mravních pravidel chování, který je vlastní obecně uznávaným vzájemným vztahům mezi lidmi a mravním principům společenského řádu a který v historickém vývoji osvědčil jistou neměnnost, vystihuje podstatné historické tendence, jež jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 1998, sp. zn. 3 Cdon 51/96, a ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. 2 Cdon 473/96, či nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 1998, sp. zn. II. ÚS 249/97, který za dobré mravy považuje souhrn etických, obecně zachovávaných a uznávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti). Nemohou být žádné pochybnosti o tom, že nepřiměřeně vysoké úroky sjednané při peněžité půjčce jsou obecně považovány za odporující obecně uznávaným pravidlům chování a vzájemným vztahům mezi lidmi a mravním principům společenského řádu, a že tedy jsou v rozporu s dobrými mravy. K tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, v němž Nejvyšší soud uzavřel, že pokud dohodnutá výše úroků podstatně (téměř čtyřnásobně) přesahovala horní hranici obvyklé úrokové míry, je za tohoto stavu věci odůvodněn právní závěr, že šlo o ujednání, které je v rozporu s dobrými mravy, a tedy neplatné ve smyslu ustanovení § 39 zákona č. 40/1964 Sb., („starého“) občanského zákoníku. 9. Shora odkazované závěry jsou plně použitelné i za nové právní úpravy obsažené v („ novém“) o. z. Přestože v § 588 o. z. je pro závěr o absolutní neplatnosti právního jednání zakotven požadavek zjevného rozporu s dobrými mravy, adverbium„ zjevně“, užité v § 588 o. z., vyjadřuje důraz na zřejmost, jednoznačnost či nepochybnost závěru, že k rozporu s dobrými mravy posuzovaným jednáním došlo. Je-li tomu tak, nastupuje důsledek v podobě absolutní neplatnosti. V opačném případě nelze o neplatnosti z důvodu porušení dobrých mravů vůbec uvažovat. Jinak řečeno, dobré mravy buď porušeny jsou, nebo nejsou. Porušení korektivu dobrých mravů tak má za následek absolutní neplatnost právního jednání. Právní jednání se tedy buď příčí dobrým mravům a je absolutně neplatné, nebo dobré mravy porušeny nejsou a právní jednání z tohoto důvodu neplatné není (viz rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2020, sen. zn. 31 ICdo 36/2020, ve spojení s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2021, sp. zn. 23 ICdo 56/2019). 10. Dle databáze ARAD dostupné na internetových stránkách České národní banky obvyklá výše úroků u spotřebitelských úvěrů poskytovaných domácnostem na spotřebu (UK 2) v listopadu 2017 činila 8,73 % ročně. Sjednaná výše úroku (146,27 % ročně) tedy v dané věci více než šestnáctinásobně přesahovala horní hranici obvyklé úrokové míry. I ve spojení se sjednanou značnou smluvní pokutou a náhradou nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalovaného soud uzavřel, že ujednání o smluvním úroku, jakož i o veškerých sankcích spojených s prodlením žalovaného, ve svém souhrnu natolik nepřiměřeně zatěžují žalovaného (nadto spotřebitele), že tato ujednání jsou ve zjevném rozporu s dobrými mravy, a tudíž absolutně neplatná ve smyslu § 588 o. z. Tento závěr by pochopitelně platil i v případě, kdyby byl sjednán„ pouze“ úrok požadovaný v žalobě vedené zdejším soudem pod sp. zn. 111 C 32/2018 ve výši 93,6 % ročně - i tak šlo o úrok více než desetinásobný oproti běžně v té době poskytovaným úrokům. 11. S ohledem na znění § 2395 o. z. žalobkyni coby věřiteli z úvěrové smlouvy náleží úroky z úvěru (tzv. cena peněz), neboť zaplacení úroků je definičním znakem úvě