6 C 88/2025-36 — Okresní soud v Havlíčkově Brodě

1. Žalobkyně se žalobou po žalovaném domáhala zaplacení částky 24 643 Kč s příslušenstvím. V žalobě a jejím doplnění tvrdila, že její právní předchůdce, společnost Emma´s credit s.r.o. (dále též „právní předchůdce žalobkyně“), a žalovaný dne 24. 1. 2024 uzavřeli smlouvu o úvěru, na jejímž základě žalovaný čerpal úvěr v celkové výši 17 000 Kč, který musel být splacen spolu s příslušenstvím nejpozději do 23. 2. 2024. Žalovaný prostředky čerpal, avšak nevrátil ani přes výzvu. Proto se žalobkyně domáhala zaplacení částky 24 643 Kč včetně zákonného úroku z prodlení, a to od 24. 2. 2024, tj. ode dne následujícího po marném uplynutí lhůty k zaplacení, do zaplacení. Dlužná částka 24 643 Kč se skládá z jistiny 17 000 Kč, poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 7 139,99 Kč a úroku 503,01 Kč. Pohledávka byla postoupena z právního předchůdce žalobkyně na žalobkyni, což bylo žalovanému řádně oznámeno.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.3. Z žalobkyní předložených a soudem vyžádaných listin učinil soud následující skutková zjištění:4. Dle nepodepsané smlouvy o úvěru, která měla být uzavřena mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným dne 24. 1. 2024, poskytl právní předchůdce žalobkyně žalovanému částku 17 000 Kč. Žalovaný měl tuto částku vrátit právnímu předchůdci žalobkyně spolu s úrokem 36 % ročně, tj. 503,01 Kč, a poplatkem za sjednání úvěru. Ten měl v případě včasného splacení činit 4 640,99 Kč (v takovém případě by žalovaný jednorázově splatil 22 144 Kč a RPSN by činila 2393,56 %). V případě překročení doby splatnosti měl poplatek za sjednání úvěru činit 7 139,99 Kč, v takovém případě by jednorázová výše splátky činila 24 643 Kč, RPSN 9058,2 %.5. Dle potvrzení o provedení platby právní předchůdce žalobkyně dne 24. 1. 2024 zaslal na účet žalovaného č. , č. účtu, částku 17 000 Kč.6. Dle smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 25. 8. 2024 ve spojení s dílčí smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 4. 3. 2025 byla předmětná pohledávka postoupena z právního předchůdce žalobkyně na žalobkyni.7. Dopis ze dne 6. 4. 2025 představoval předžalobní výzvu. Žalobkyně v něm vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky do tří dnů. Dopisem z téhož dne právní předchůdce žalobkyně oznámil žalovanému postoupení pohledávky na žalobkyni. Dle podacího lístku byly oba dopisy odeslány žalovanému dne 6. 4. 2025.8. Z žalobkyní předložených a soudem vyžádaných listin učinil soud následující závěr o skutkovém stavu: Právní předchůdce žalobkyně a žalovaný měli dne 24. 1. 2024 uzavřít (žalobkyní předložená smlouva neobsahuje podpis žalovaného) úvěrovou smlouvu, v níž si měli sjednat úvěr pro žalovaného ve výši 17 000 Kč. Žalovaný měl tuto částku vrátit právnímu předchůdci žalobkyně spolu s úrokem 36 % ročně, tj. 503,01 Kč, a poplatkem za sjednání úvěru. Ten měl v případě včasného splacení činit 4 640,99 Kč (v takovém případě by žalovaný jednorázově splatil 22 144 Kč a RPSN by činila 2393,56 %). V případě překročení doby splatnosti měl poplatek za sjednání úvěru činit 7 139,99 Kč, v takovém případě by jednorázová výše splátky činila 24 643 Kč, RPSN 9058,2 %. Právní předchůdce žalobkyně dne 24. 1. 2024 zaplatil žalovanému částku 17 000 Kč. Žalovaný však nevrátil ničeho ani přes výzvu odeslanou dne 6. 4. 2025 s třídenní lhůtou k plnění. Tato zásilka obsahovala i dopis právního předchůdce žalobkyně oznamující žalovanému postoupení pohledávky na žalobkyni.9. Na základě zjištěného skutkového stavu přijal soud následující právní závěry:10. Mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též „o. z.“). S ohledem na níže přijatý závěr o absolutní neplatnosti smlouvy a o vzniku bezdůvodného obohacení bylo nadbytečné zabývat se otázkou, zda k uzavření smlouvy skutečně došlo, soud proto pro zjednodušení vycházel ze závěru, že smlouva uzavřena byla (i kdyby však k uzavření smlouvy nedošlo, výrok rozsudku by byl stejný). Žalovaný, na rozdíl od právního předchůdce žalobkyně, vystupoval v pozici spotřebitele. Jednalo se tedy o spotřebitelský úvěr ve smyslu § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Předmětná pohledávka byla dle § 1879 a násl. o. z. postoupena na žalobkyni, o čemž byl žalovaný řádně vyrozuměn.11. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném od 1. 1. 2024, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 věty prvé poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje schopnost spotřebitele plnit povinnosti sjednané ve smlouvě, zejména splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele, jako jsou údaje o jeho majetku a závazcích a o způsobu plnění dosavadních dluhů.12. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném od 29. 5. 2022 (tedy i v době tvrzeného uzavření předmětné smlouvy), poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.13. Nejvyšší soud k úvěrovým smlouvám ve spotřebitelských vztazích v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, mimo jiné uvedl, že důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů. Proto je na věřiteli (zde právním předchůdci žalobkyně), aby dlužníka - spotřebitele (zde žalovaného) náležitě před poskytnutím úvěru prověřil (posoudil jeho schopnost úvěr splácet). Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva podle Nejvyššího soudu neplatná.14. I Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, dovodil, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit). Pokud takto poskytovatel úvěru nepostupuje, dopouští se správního deliktu (dle nynější terminologie přestupku, pozn. okresního soudu), za což mu může podle Nejvyššího správního soudu Česká obchodní inspekce v souladu se zákonem uložit pokutu. Výklad přijatý Nejvyšším správním soudem přitom konvenuje interpretaci zaujaté Soudním dvorem Evropské unie (dále též „Soudní dvůr“) v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 (CA Consumer Finance SA v. Ingrid Bakkaus a další). V citovaném rozsudku Soudní dvůr vyložil čl. 8 směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS, a bod 26 její preambule tak, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno - v orig. „the burden of proving“) posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle Soudního dvora zabráněno, aby věřitelé neposkytovali úvěry nezodpovědně.15. Ze shora odkazované judikatury se podává, že poskytovatel úvěru, kde dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. To, zda je reálné splacení dluhu, je výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. Nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základn