6 C 126/2025-47 — Okresní soud v Havlíčkově Brodě

1. Žalobkyně se žalobou po žalovaném domáhala zaplacení částky 66 584,55 Kč s příslušenstvím. V žalobě a jejím doplnění tvrdila, že její právní předchůdce, společnost , Anonymizováno, dále též „právní předchůdce žalobkyně“), a žalovaný dne 19. 2. 2025 uzavřeli smlouvu o úvěru, na jejímž základě žalovaný čerpal úvěr v celkové výši 45 000 Kč, který musel být splacen spolu s příslušenstvím nejpozději do 17. 6. 2025. Žalovaný prostředky čerpal, avšak nevrátil ani přes výzvu. Proto se žalobkyně domáhala zaplacení částky 66 584,55 Kč včetně zákonného úroku z prodlení, a to od 18. 6. 2025, tj. ode dne následujícího po marném uplynutí lhůty k zaplacení, do zaplacení. Dlužná částka 66 584,55 Kč se skládá z jistiny 45 000 Kč, náhrady účelně vynaložených nákladů 750 Kč a úroku 20 384,55 Kč. Pohledávka byla postoupena z právního předchůdce žalobkyně na žalobkyni, což bylo žalovanému řádně oznámeno.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.3. Z žalobkyní předložených a soudem vyžádaných listin učinil soud následující skutková zjištění:4. Dle nepodepsané smlouvy o úvěru, která měla být uzavřena mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným dne 19. 2. 2025, poskytl právní předchůdce žalobkyně žalovanému částku 45 000 Kč. Žalovaný měl tuto částku vrátit právnímu předchůdci žalobkyně spolu s úrokem 146,949 % ročně, tj. 35 818,82 Kč, a poplatkem za sjednání úvěru. RPSN měla činit 299,98 %.5. Dle potvrzení České spořitelny, a.s., byla na účet patřící žalovanému dne 19. 2. 2025 připsána částka 45 000 Kč z účtu č. 1000000005/8500. Totéž plyne i z potvrzení o platbě předloženého přímo žalobkyní – z tohoto potvrzení se rovněž podává, že účet odesílatele platby patří právnímu předchůdci žalobkyně.6. Z dodatku č. 2 ze dne 18. 11. 2021 ke smlouvě o pokračující koupi pohledávek ze dne 27. 1. 2020 plyne, že předmětná pohledávka byla postoupena z právního předchůdce žalobkyně na žalobkyni.7. Dopis ze dne 12. 7. 2025 představoval předžalobní výzvu. Žalobkyně v něm vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky do tří dnů. Dopisem z téhož dne právní předchůdce žalobkyně oznámil žalovanému postoupení pohledávky na žalobkyni. Dle potvrzení byly oba dopisy odeslány žalovanému dne 21. 7. 2025.8. Z žalobkyní předložených a soudem vyžádaných listin učinil soud následující závěr o skutkovém stavu: Právní předchůdce žalobkyně a žalovaný měli dne 19. 2. 2025 uzavřít (žalobkyní předložená smlouva neobsahuje podpis žalovaného) úvěrovou smlouvu, v níž si měli sjednat úvěr pro žalovaného ve výši 45 000 Kč. Žalovaný měl tuto částku vrátit právnímu předchůdci žalobkyně spolu s úrokem 146,949 % ročně, tj. 35 818,82 Kč. RPSN činila 299,98 %. Právní předchůdce žalobkyně dne 19. 2. 2025 zaplatil žalovanému částku 45 000 Kč. Žalovaný však nevrátil ničeho ani přes výzvu odeslanou dne 21. 7. 2025 s třídenní lhůtou k plnění. Tato zásilka obsahovala i dopis právního předchůdce žalobkyně oznamující žalovanému postoupení pohledávky na žalobkyni.9. Na základě zjištěného skutkového stavu přijal soud následující právní závěry:10. Mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též „o. z.“). S ohledem na níže přijatý závěr o absolutní neplatnosti smlouvy a o vzniku bezdůvodného obohacení bylo nadbytečné zabývat se otázkou, zda k uzavření smlouvy skutečně došlo, soud proto pro zjednodušení vycházel ze závěru, že smlouva uzavřena byla (i kdyby však k uzavření smlouvy nedošlo, výrok rozsudku by byl stejný). Žalovaný, na rozdíl od právního předchůdce žalobkyně, vystupoval v pozici spotřebitele. Jednalo se tedy o spotřebitelský úvěr ve smyslu § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Předmětná pohledávka byla dle § 1879 a násl. o. z. postoupena na žalobkyni, o čemž byl žalovaný řádně vyrozuměn.11. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném od 1. 1. 2024, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 věty prvé poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje schopnost spotřebitele plnit povinnosti sjednané ve smlouvě, zejména splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele, jako jsou údaje o jeho majetku a závazcích a o způsobu plnění dosavadních dluhů.12. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.13. Nejvyšší soud k úvěrovým smlouvám ve spotřebitelských vztazích v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, mimo jiné uvedl, že důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů. Proto je na věřiteli (zde právním předchůdci žalobkyně), aby dlužníka - spotřebitele (zde žalovaného) náležitě před poskytnutím úvěru prověřil (posoudil jeho schopnost úvěr splácet). Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva podle Nejvyššího soudu neplatná.14. I Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, dovodil, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit). Pokud takto poskytovatel úvěru nepostupuje, dopouští se přestupku, za což mu může podle Nejvyššího správního soudu Česká obchodní inspekce v souladu se zákonem uložit pokutu. Výklad přijatý Nejvyšším správním soudem přitom konvenuje interpretaci zaujaté Soudním dvorem Evropské unie (dále též „Soudní dvůr“) v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 (CA Consumer Finance SA v. Ingrid Bakkaus a další). V citovaném rozsudku Soudní dvůr vyložil čl. 8 směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS, a bod 26 její preambule tak, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno - v orig. „the burden of proving“) posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle Soudního dvora zabráněno, aby věřitelé neposkytovali úvěry nezodpovědně.15. Ze shora odkazované judikatury se podává, že poskytovatel úvěru, kde dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. To, zda je reálné splacení dluhu, je výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. Nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod srov. též nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 1125/2021).16. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že věřitel musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení. Věřitel je povinen úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat, nikoliv se spokojit pouze s jeho ničím nedoloženými prohlášeními. Zákon o spotřebitelském úvěru v § 86 odst. 1 vyžaduje též spolehlivost informací a předpokládá, že splněny budou všechny kvality