6 C 153/2025-55 — Okresní soud v Havlíčkově Brodě

1. Žalobkyně se žalobou po žalované domáhala zaplacení částky 14 019 Kč s příslušenstvím. V žalobě a jejím doplnění tvrdila, že její právní předchůdce, společnost , právnická osoba, , IČO , IČO, (dále též „právní předchůdce žalobkyně“), uzavřel s žalovanou dne 25. 12. 2024 smlouvu o revolvingovém úvěru č. 9956163001, na jejímž základě žalovaná čerpala úvěr v celkové výši 13 200 Kč, který nesplácela řádně a včas. Dne 26. 6. 2025 se žalovaná dostala do prodlení s úhradou celého úvěru, který byl zesplatněn. Žalovaná na úvěr uhradila toliko dne 23. 1. 2025 částku 2 063 Kč a dne 24. 2. 2025 částku 2 200 Kč, celkem 4 236 Kč. Zbývající dluh žalovaná nesplatila ani přes výzvu. Žalovaná částka 14 019 Kč se skládá z částky 11 915 Kč jako nesplacené jistiny úvěru a smluvního úroku 2 104 Kč. Pohledávka byla postoupena z právního předchůdce žalobkyně na žalobkyni, což bylo žalované řádně oznámeno.2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.3. Z žalobkyní předložených a soudem vyžádaných listin učinil soud následující skutková zjištění:4. Dle nepodepsané smlouvy o revolvingovém úvěru „Kimbi“, která měla být uzavřena mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou dne 25. 12. 2024, poskytl právní předchůdce žalobkyně žalované možnost čerpat úvěr do výše 8 000 Kč. Žalovaná měla tento úvěr pravidelně splácet spolu s úrokem 150 % ročně, RPSN 311,3 %. Nepodepsaným dodatkem č. 1 ze dne 26. 12. 2025 měl být smluvními stranami zvýšen úvěrový rámec na 12 000 Kč, úroková sazba zůstala ve výši 150 % ročně, RPSN se nepatrně zvýšila na 311,8 %.5. Dle smlouvy o postoupení pohledávek, jejího dodatku č. 1 a seznamu postoupených pohledávek předmětná pohledávka přešla z právního předchůdce žalobkyně na žalobkyni.6. Dle potvrzení , právnická osoba, ., právní předchůdce žalobkyně zaslal na účet č. 8291954942/5500 patřící žalované dne 25. 12. 2024 částku 8 000 Kč, dne 26. 12. 2024 částku 4 000 Kč, dne 26. 1. 2025 částku 600 Kč a dne 25. 2. 2025 částku 600 Kč. Zaslání těchto plateb na účet č. 8291954942/5500 shodně vyplývá i z žalobkyní předložených výpisů z účtu.7. Žalobkyně soudu předložila dopisy ze dne 19. 7. 2025, které představovaly předžalobní výzvu (žalovaná měla plnit ve lhůtě tří dnů) a oznámení právního předchůdce žalobkyně o postoupení pohledávky na žalobkyni. Dle potvrzení provozovatele poštovních služeb byla poštovní zásilka dne 23. 7. 2025 právním zástupcem žalobkyně odeslána žalované.8. Z žalobkyní předložených a soudem vyžádaných listin učinil soud následující závěr o skutkovém stavu: Právní předchůdce žalobkyně a žalovaná měli ve dnech 25. 12. 2024 a 26. 12. 2024 uzavřít (žalobkyní předložená smlouva ani dodatek neobsahuje podpis žalované) úvěrovou smlouvu a její dodatek, v níž si měli sjednat úvěr pro žalovanou do výše 12 000 Kč. Žalovaná měla tuto částku vrátit právnímu předchůdci žalobkyně spolu s úrokem 150 % ročně a RPSN 311,8 %. Právní předchůdce žalobkyně vyplatil žalované postupně částku 13 200 Kč. Žalovaná vrátila právnímu předchůdci žalobkyně pouze částku 4 263 Kč, dále již nezaplatila žalobkyni ani jejímu právnímu předchůdci ničeho ani přes výzvu odeslanou dne 23. 7. 2025 s třídenní lhůtou k plnění. Tato zásilka obsahovala i dopis právního předchůdce žalobkyně oznamující žalované postoupení pohledávky na žalobkyni.9. Na základě zjištěného skutkového stavu přijal soud následující právní závěry:10. Mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též „o. z.“). S ohledem na níže přijatý závěr o absolutní neplatnosti smlouvy a o vzniku bezdůvodného obohacení bylo nadbytečné zabývat se otázkou, zda k uzavření smlouvy skutečně došlo, soud proto pro zjednodušení vycházel ze závěru, že smlouva uzavřena byla (i kdyby však k uzavření smlouvy nedošlo, výrok rozsudku by byl stejný). Žalovaná, na rozdíl od právního předchůdce žalobkyně, vystupovala v pozici spotřebitele. Jednalo se tedy o spotřebitelský úvěr ve smyslu § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Předmětná pohledávka byla dle § 1879 a násl. o. z. postoupena na žalobkyni, o čemž byla žalovaná řádně vyrozuměna.11. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném od 1. 1. 2024, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 věty prvé poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje schopnost spotřebitele plnit povinnosti sjednané ve smlouvě, zejména splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele, jako jsou údaje o jeho majetku a závazcích a o způsobu plnění dosavadních dluhů.12. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.13. Nejvyšší soud k úvěrovým smlouvám ve spotřebitelských vztazích v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, mimo jiné uvedl, že důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů. Proto je na věřiteli (zde právním předchůdci žalobkyně), aby dlužníka - spotřebitele (zde žalovanou) náležitě před poskytnutím úvěru prověřil (posoudil jeho schopnost úvěr splácet). Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva podle Nejvyššího soudu neplatná.14. I Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, dovodil, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit). Pokud takto poskytovatel úvěru nepostupuje, dopouští se přestupku, za což mu může podle Nejvyššího správního soudu Česká obchodní inspekce v souladu se zákonem uložit pokutu. Výklad přijatý Nejvyšším správním soudem přitom konvenuje interpretaci zaujaté Soudním dvorem Evropské unie (dále též „Soudní dvůr“) v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 (CA Consumer Finance SA v. Ingrid Bakkaus a další). V citovaném rozsudku Soudní dvůr vyložil čl. 8 směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS, a bod 26 její preambule tak, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno - v orig. „the burden of proving“) posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle Soudního dvora zabráněno, aby věřitelé neposkytovali úvěry nezodpovědně.15. Ze shora odkazované judikatury se podává, že poskytovatel úvěru, kde dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. To, zda je reálné splacení dluhu, je výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. Nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod srov. též nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 1125/2021).16. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že věřitel musí náležitě pečlivě zjišťovat schop