17 C 264/2022-15 — Okresní soud v Hradci Králové

1. Žalobce se domáhal žalobou podanou soudu proti žalovanému zaplacení částky 11 163,33 Kč s příslušenstvím. Tvrdil, že jde o nárok vyplývající ze smlouvy o úvěru ze dne 22. 7. 2019, [číslo] které se žalovaným uzavřel původní věřitel – společnost [právnická osoba], [IČO]. Na základě této smlouvy byl žalovanému vyplacen úvěr ve výši 15 000 Kč, který se zavázal splatit spolu s příslušenstvím ve výši 12 888 Kč v pravidelných 14 měsíčních splátkách po 1 992 Kč (dohromady tedy 27 888 Kč). Žalovaný však uhradil pouze 14 000 Kč. Dlužná částka je tak tvořena nesplacenou jistinou ve výši 7 795,62 Kč, kapitalizovanými úroky ve výši 8 237,56 Kč, náklady spojenými s vymáháním pohledávky ve výši 690 Kč a smluvní pokutou ve výši 3 367,71 Kč. Pohledávka za žalovaným byla postoupena na žalobce, což bylo žalovanému oznámeno. Žalobce tvrdil, že jeho právní předchůdce splnil zákonnou povinnost podle zákona o spotřebitelském úvěru a s odbornou péčí posoudil schopnost žalovaného úvěr splácet. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. 3. Z listinných důkazů soud zjistil následující právně významné skutečnosti: 4. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru [číslo] bylo zjištěno, že původní věřitel – společnost [právnická osoba], [IČO], poskytl dne 22. 7. 2019 žalovanému – spotřebiteli – peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč. Z tvrzení, které žalovaný nerozporoval, bylo zjištěno, že původní věřitel do postoupení pohledávky (22. 12. 2021) evidoval uhrazenou částku 14 000 Kč. Z žádosti o úvěr ze dne 21. 7. 2019 bylo zjištěno, že poskytovatel úvěru zjišťoval informace podstatné pro posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Žalovaný uvedl, že je zaměstnán, jeho měsíční příjem činil 24 343 Kč a výdaje byly představovány částkou ve výši 10 500 Kč měsíčně. Poskytovatel úvěru na formuláři křížkem označil, že zaměstnání žalovaného ověřoval (výplatní pásky a pracovní smlouvu), jiné listiny nebo doklady však nezkoumal. Žalovaný žil u rodičů. Z úřední činnosti je soudu známo, že žalovaný se stejným původním věřitelem (společností [právnická osoba], [IČO]) uzavřel dne 23. 3. 2019 jinou smlouvu o úvěru, na základě které mu byly poskytnuty peněžité prostředky ve výši 22 000 Kč. 5. Z obsahu smlouvy o postoupení pohledávek bylo zjištěno, že původní věřitel postoupil pohledávku žalobci. Z písemného oznámení o postoupení a z dokladu o odeslání bylo zjištěno, že postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno. 6. Z písemné výzvy bylo zjištěno, že advokát žalobce před podáním žaloby vyzval žalovaného k zaplacení jistiny s příslušenstvím a to nejpozději do 12. 5. 2022. 7. O skutkovém stavu věci soud uzavřel, že původní věřitel poskytl žalovanému ve dnech 22. 7. 2019 peněžní prostředky v souhrnné výši 15 000 Kč, aniž s odbornou péčí posoudil schopnost žalovaného – spotřebitele – úvěr splácet. Dle ustálené judikatury soudů a Soudního dvora EU platí, že věřitel je povinen využívat i veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích, apod., kdy věřitel tuto svou povinnost nesplnil. Smlouva o úvěru je tudíž neplatná. Přijetím částky 15 000 Kč se žalovaný bezdůvodně obohatil a je jeho povinností bezdůvodné obohacení žalobci vydat. Žalovaný prozatím vydal částku 14 000 Kč, tudíž v době rozhodování soudu dlužil žalovaný žalobci částku 1 000 Kč a byl s jejím zaplacením v prodlení. 8. Soud jednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů. Ve věci bylo rozhodnuto bez nařízení jednání v souladu s ustanovením § 115a občanského soudního řádu. Vzhledem k tomu, že žalovaný při sjednání smlouvy o zápůjčce vystupoval v pozici spotřebitele, soud při právním posouzení věci vycházel z ustanovení zákona č. 257/2016, o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů. Dále byla věc posouzena dle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku. 9. Bylo zjištěno, že původní věřitel a žalovaný jednali o uzavření smlouvy o úvěru ve smyslu ustanovení § 2395 a násl. občanského zákoníku. Původní věřitel před poskytnutím peněžitých prostředků ve smyslu § 84 až § 89 zákona o spotřebitelském úvěru s odbornou péčí neposuzoval schopnost žalovaného – spotřebitele – splácet poskytnuté peněžní prostředky. 10. Podle ustanovení § 84 až § 89 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel úvěru povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Tato ustanovení lze aplikovat i na hotovostní zápůjčku. Pro původního věřitele – podnikatele – podle ustanovení § 433 občanského zákoníku platí, že jako podnikatel vystupující vůči žalovanému v hospodářském styku nesmí zneužít svou kvalitu odborníka ani své hospodářské postavení k vytváření nebo k využití závislosti slabší strany a k dosažení zřejmé a nedůvodné nerovnováhy ve vzájemných právech a povinnostech stran. Dle § 75 a § 76 zákona o spotřebitelském úvěru byl původní věřitel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí a s žalovaným jako spotřebitelem jednat čestně, transparentně a zohledňovat práva a zájmy spotřebitele. Současně bylo povinností věřitele (§ 86, § 87) před uzavřením smlouvy řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Platí, že spotřebitelský úvěr poskytne jen tehdy, pokud z výsledků tohoto posouzení vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet, když pro porušení této povinnosti je smlouva neplatná a spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy a je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 11. Zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, jímž se v této věci právní vztahy řídí, vychází ze zásady rovnosti stran, kdy fakticky nerovné postavení spotřebitele ve vztahu s podnikatelem je dorovnáváno dotčenou právní úpravou směřující k vyvážení této faktické nerovnosti, projevující se ochranou slabší strany. Žalovaný – spotřebitel – byl ve vztahu s podnikatelem – poskytovatelem úvěru slabší stranou, a byla tak vůči poskytovateli při uzavírání smlouvy znevýhodněna. Žalovaný neměl před uzavřením smlouvy dostatek profesionálních zkušeností v oboru peněžnictví a neměla možnost stanovovat si smluvní podmínky smlouvy o úvěru. 12. Ústavní soud v nálezu sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019 uvedl, že poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. Nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. 13. Důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele je absolutní neplatnosti smlouvy, a to i v poměrech zákona č. 257/2016 Sb. K tomuto závěru vede rozsudek Soudního dvora (druhého senátu) ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18, z něhož plyne, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS, musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnout jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. 14. Poskytovatel úvěru či zápůjčky je tedy povinen posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí. Posouzení úvěruschopnosti přitom směřuje ke schopnosti spotřebitele pravidelně sjednaný spotřebitelský úvěr splácet, a to s důrazem na příjmy a výdaje spotřebitele. 15. V daném případě původní věřitel nesplnil svoji povinnost řádně posoudit úvěruschopnost žalovaného – spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečnýc