8 C 235/2022-18 — Okresní soud v Hradci Králové

Žalobce se domáhal žalobou podanou soudu proti žalovanému zaplacení částky 40 546,94 Kč s příslušenstvím. Tvrdil, že jde o nárok vyplývající ze smlouvy o úvěru [číslo] ze dne 27. 11. 2019, kterou s žalovaným uzavřel. Na základě této smlouvy byly žalovanému poskytnuty peněžité prostředky ve výši 40 000 Kč, které se zavázal vrátit v pravidelných 72 měsíčních splátkách po 809,31 Kč. Žalobce tvrdil, že splnil zákonnou povinnost podle zákona o spotřebitelském úvěru a s odbornou péčí posoudil schopnost žalovaného úvěr splácet. Žalobce se domáhá po žalovaném zaplacení částky 37 846,94 Kč na jistině, 3 225,56 Kč na kapitalizovaném úroku, 2 700 Kč na smluvních poplatcích, 1 481,63 Kč na kapitalizovaném úroku z prodlení a úroku z prodlení. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Z předložených listin lze učinit následující skutková zjištění. Žalobce a žalovaný spolu uzavřeli smlouvu o úvěru [číslo] ze dne 27. 11. 2019. Na základě této smlouvy byly žalovanému poskytnuty peněžité prostředky ve výši 40 000 Kč, které se zavázal vrátit v pravidelných 72 měsíčních splátkách po 809,31 Kč. Žalovaný na předmětný úvěr uhradil 9 094,77 Kč. Žalobce se domáhá po žalovaném zaplacení částky 37 846,94 Kč na jistině, 3 225,56 Kč na kapitalizovaném úroku, 2 700 Kč na smluvních poplatcích, 1 481,63 Kč na kapitalizovaném úroku z prodlení a úroku z prodlení. Žalobce vyzval žalovaného dopisem ze dne 1. 9. 2021 k uhrazení dluhu do 15. 9. 2021. Z vyjádření k procesu zkoumání úvěruschopnosti bylo zjištěno, že poskytovatel úvěru zjišťoval informace důležité pro posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Čistý měsíční příjem žalovaného byl ve výši 19 747 Kč, pracovní smlouvu měl uzavřenou na dobu určitou, žalovaný bydlel v nájmu. Z úřední činnosti je soudu známo, že žalovaný měl u žalobce vícero pohledávek, dne 18. 11. 2019 a 25. 11. 2019 uzavřel s žalobcem postupně ve dvou případech další dvě smlouvy o úvěru, které předcházely smlouvě shora uvedené. Žalobce žalovanému poskytl v souhrnu dalších 80 000 Kč. O skutkovém stavu věci soud uzavřel, že žalobce poskytl žalovanému peněžní prostředky ve výši 40 000 Kč, aniž s odbornou péčí posoudil schopnost žalovaného – spotřebitele – úvěr splácet. Smlouva o úvěru je tudíž neplatná. Přijetím částky 40 000 Kč se žalovaný bezdůvodně obohatil a je jeho povinností bezdůvodné obohacení žalobci vydat. Žalovaný dosud vydal částku 9 094,77 Kč, v době rozhodování soudu měl tak žalovaný povinnost zaplatit žalobci částku 30 905,23 Kč a byl se zaplacením v prodlení. Soud jednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů. Ve věci bylo rozhodnuto bez nařízení jednání v souladu s ustanovením § 115a občanského soudního řádu. Vzhledem k tomu, že žalovaný při sjednání smlouvy o úvěru vystupoval v pozici spotřebitele, soud při právním posouzení věci vycházel z ustanovení zákona č. 257/2016, o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů. Dále byla věc posouzena dle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku. Bylo zjištěno, že žalobce a žalovaný jednali o uzavření smlouvy o úvěru ve smyslu ustanovení § 2395 a násl. občanského zákoníku. Žalobce před poskytnutím peněžitých prostředků ve smyslu § 84 až § 89 zákona o spotřebitelském úvěru s odbornou péčí neposuzoval schopnost žalovaného – spotřebitele – splácet poskytnuté peněžní prostředky. Při vyhodnocování úvěruschopnosti žalovaného zcela ignoroval skutečnost, že s žalovaným uzavíral již třetí smlouvu o úvěru v průběhu pouhých 10 dnů. Podle ustanovení § 84 až § 89 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel úvěru povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Pro původního věřitele – podnikatele – podle ustanovení § 433 občanského zákoníku platilo, že jako podnikatel vystupující vůči žalovanému v hospodářském styku nesmí zneužít svou kvalitu odborníka ani své hospodářské postavení k vytváření nebo k využití závislosti slabší strany a k dosažení zřejmé a nedůvodné nerovnováhy ve vzájemných právech a povinnostech stran. Dle § 75 a § 76 zákona o spotřebitelském úvěru byl původní věřitel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí a s žalovaným jako spotřebitelem jednat čestně, transparentně a zohledňovat práva a zájmy spotřebitele. Současně bylo povinností věřitele (§ 86, § 87) před uzavřením smlouvy řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Platí, že spotřebitelský úvěr poskytne jen tehdy, pokud z výsledků tohoto posouzení vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet, když pro porušení této povinnosti je smlouva neplatná a spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy a je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, jímž se v této věci právní vztahy řídí, vychází ze zásady rovnosti stran, kdy fakticky nerovné postavení spotřebitele ve vztahu s podnikatelem je dorovnáváno dotčenou právní úpravou směřující k vyvážení této faktické nerovnosti, projevující se ochranou slabší strany. Žalovaný – spotřebitel – byl ve vztahu s podnikatelem – poskytovatelem úvěru slabší stranou, a byl tak vůči poskytovateli při uzavírání smlouvy znevýhodněn. Žalovaný neměl před uzavřením smlouvy dostatek profesionálních zkušeností v oboru peněžnictví a neměla možnost stanovovat si smluvní podmínky smlouvy o úvěru. Ústavní soud v nálezu sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019 uvedl, že poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. Nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele je absolutní neplatnosti smlouvy, a to i v poměrech zákona č. 257/2016 Sb. K tomuto závěru vede rozsudek Soudního dvora (druhého senátu) ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18, z něhož plyne, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS, musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnout jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Poskytovatel úvěru či zápůjčky je tedy povinen posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí. Posouzení úvěruschopnosti přitom směřuje ke schopnosti spotřebitele pravidelně sjednaný spotřebitelský úvěr splácet, a to s důrazem na příjmy a výdaje spotřebitele. V daném případě žalobce nesplnil povinnost řádně posoudit úvěruschopnost žalovaného – spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Důsledkem nesplnění této povinnosti věřitele dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, je absolutní neplatnost smlouvy o úvěru. Podle § 2993 občanského zákoníku platí, že plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. V řízení bylo zjištěno, že žalovaný přijal peněžitou částku 40 000 Kč, ze které uhradil částku 9 094,77 Kč. Soud výrokem rozsudku pod bodem I uložil žalovanému povinnost vrátit žalobci plnění ve výši 30 905,23 Kč O povinnosti žalovaného zaplatit žalobci úroky z prodlení soud rozhodl dle § 1970 občanského zákoníku, dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. a dle úředního sdělení České národní banky o úpravě základních úrokových sazeb. Počátek prodlení byl stanoven v souladu v souladu výzvou žalobce a žalobou na 16. 9. 2021 a úrok z prodlení byl částečně kapitalizován dle požadavku žalobce. Výrokem rozsudku pod bodem II pak soud žalobu ve zbytku požadovaného nároku zamítl. Jestliže byla smlouva o úvěru neplatná, nebyly mezi účastníky řízení platně sjednány platby úro