18 C 178/2022-34 — Okresní soud v Hradci Králové

Žalobkyně se žalobou doručenou soudu dne 19. 5. 2022 po žalované domáhala zaplacení částky 26 400 Kč s příslušenstvím jako dluhu ze smlouvy o úvěru uzavřené mezi jejím právním předchůdcem společností [právnická osoba] [IČO] a žalovanou dne 24. 1. 2020, číslo úvěru [číslo]. V žalobě uvedla, že žalované byl poskytnut úvěr ve výši 36 000 Kč (20 000 Kč hotovost a 16 000 Kč souhrnný poplatek), který měl být splacen nejpozději dne 19. 3. 2021. Žalovaná na dluh zaplatila celkem 9 600 Kč, dlužná částka se skládá z nesplacené jistiny úvěru a dále z kapitalizovaného úroku ve výši 4 013,10 Kč, kapitalizovaných zákonných úroků z prodlení ve výši 1 347,50 Kč, dlužných úhrad za služby ve výši 6 400 Kč Smlouvou o postoupení pohledávek byla pohledávka postoupena na žalobkyni. Dále v žalobě uvedla, že úvěruschopnost žalované ověřovala, a to především na základě zhodnocení informací požadovaných a získaných od žalované před uzavřením předmětné úvěrové smlouvy. Žalovaná byla dotazována na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry a tyto informace byly prověřovány oproti dokladům uvedenými v kartě zákazníka, mezi které patří zejména výplatní pásky, pracovní smlouva, nájemní smlouvy, a přesto byla soudem usnesením ze dne 12. 12. 2022 vyzvána, aby doplnila svá tvrzení vyplývající z § 86 zákon č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru, tedy že před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudila úvěruschopnost žalované, na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací a navrhla důkazy k jejich prokázání, neboť žalovanou předložené doklady dle názoru soudu v dostatečné míře neprokazovaly splnění této povinnosti. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. Soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání ve smyslu § 115a o. s. ř., protože účastníci s tímto postupem soudu souhlasili (§ 101 odst. 4 o. s. ř.). Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne 24. 1. 2020 soud zjistil, že právní předchůdce žalobkyně poskytl dne 24. 1. 2020 žalované finanční prostředky ve výši 20 000 Kč, žalovaná se zavázala tuto částku vrátit spolu s jednorázovým souhrnným poplatkem ve výši 16 000 Kč, a to v pravidelných 60 týdenních hotovostních splátkách po 600 Kč. Ze smluvních podmínek z informační povinnosti Klienta soud zjistil, že před uzavřením Smlouvy je Klient povinen úplně, přesně a pravdivě informovat Společnost o svých příjmech, závazcích, dluzích a půjčkách, které doposud s finančními institucemi, fyzickými a právnickými osobami či jinými subjekty sjednat a to prostřednictvím vyplněním Evidenční karty klienta. Klient je povinen sdělit společnosti výši svého příjmu a uvést jeho zdroj, stejně jako svůj jednotlivý závazek) splatný i nesplatný) označit subjekt, vůči němuž Klientův závazek vznikl a dobu jeh splácení. Z evidenční karty klienta soud zjistil, že žalovaná uvedla, že bydlí v nájemním byte od dubna 2019 s partnerem. Pracuje na hlavní pracovní poměr u [právnická osoba] [právnická osoba] a to od srpna 2018. Její příjem je ve výši 13 800 Kč, výdaje tvoří nájem a energie 4 100 Kč a osobní výdaje 3 500 Kč, peníze k použití 6 200 Kč. V kolonce ověřené dokumenty je zaškrtnuto v kolonce pracovní smlouva, výplatní pásky nájemní smlouva. Jiné závazky neuvedla. Z úřední činnosti, ze spisu sp. zn. 14 C 120/2022 je soudu známo, že v době uzavření úvěrové smlouvy žalovaná měla i jiný nesplacený úvěr či půjčku. Zde se jedná o úvěr u České spořitelny a.s. ve výši 150 000 Kč s měsíční splátkou 2 561 Kč měsíčně. Žaloba je částečně důvodná a jí tvrzených splátek předchozích úvěrů (i když toto tvrzení žalované nebylo pravdivé). Soud učinil skutkový závěr, že právní předchůdce žalobkyně poskytl žalované peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč. Při zkoumání schopností žalované úvěr splácet, ovšem právní předchůdce žalobkyně se žalovanou uzavřel smlouvu o úvěru, aniž by náležitě prověřil, zda má žalovaná další dluhy a v jaké výši splácí jiné zápůjčky či úvěry, eventuálně zda je reálně, aby její příjmy pokryly týdenní splátky úvěru po 600 Kč, tedy 2 400 Kč měsíčně. Dle karty klienta příjem žalované byl ve výši 13 800 Kč, výdaje na bydlení 4 100 Kč a osobní výdaje (telefon, jídlo léky doprava, oblečení) 3 500 Kč (tedy 113 Kč/den), tato částka je naprosto nereálná k uspokojení životních potřeb žalované. A z tz. disponibilního zůstatek 6 200 Kč po odečtení měsíční splátky tohoto úvěru 2 400 Kč, by žalované zbylo 3 800 Kč Nebo-li žalované by mělo po zaplacení nájmu a po odečtení měsíční splátky tohoto úvěru zbýt na živobytí, tedy na pokrytí veškerých výdajů 3 800 + 3500 Kč, což je necelý dvojnásobek životního minima a takto by měla žalovaná žít více než jeden rok. Z tohoto hlediska postup žalobkyně nelze považovat za dostatečné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí. Žalobkyně (její právní předchůdce) jako věřitelka měla úvěruschopnost žalované zkoumat nejen vzhledem k prokázané výši jejího měsíčního příjmu, ale též zohlednit její měsíční výdaje a další dluhy. Žalobkyně však s odbornou péčí nepostupovala, kdy řádně neporovnala výdaje a příjmy žalované z pohledu částky, která by jí měla zbýt k pokrytí pravidelných měsíčních potřeb. Mimo jiné žalobkyně, respektive její právní předchůdce neprověřil, tvrzení žalované týkající se jiných dluhů a závazků a jejich splácení, přestože vzhledem k velikosti jeho portfolia a zkušenosti a ceně za jakou úvěr poskytuje, by takové chování bylo nejen žádoucí, ale zejména očekávané. Bez takového zjištění není možné řádně posoudit úvěruschopnosti na straně žalované. Soud uzavřel, že smlouva o úvěru je neplatná ve smyslu ustanovení § 86 odst. 1, § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016, o spotřebitelském úvěru. Dále byla věc posouzena dle § 2993 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, podle kterého platí, že plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. V řízení bylo zjištěno, že žalovaná od právního předchůdce žalobkyně přijala peněžitou částku 20 000 Kč, soud výrokem rozsudku pod bodem I. uložil žalované povinnost vrátit žalobkyni toto plnění ponížené o částku 9 600 Kč, kterou již žalovaná uhradila. O povinnosti žalované zaplatit žalobkyni úroky z prodlení soud rozhodl dle § 1970 občanského zákoníku, dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. a dle úředního sdělení [obec] národní banky o úpravě základních úrokových sazeb a to od doručení oznámení o postoupení pohledávky s výzvou k zaplacení. O nákladech řízení soud rozhodl výrokem III. tohoto rozsudku v souladu s § 142 odst. 2 o.s.ř. Žalovaná měla v řízení větší úspěch, když žaloba byla zamítnuta co do částky 16 000 Kč s příslušenstvím, měla by proto právo na náhradu části nákladů řízení. Žalované však v řízení žádné náklady nevznikly, soud proto rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.