18 C 42/2023-30 — Okresní soud v Hradci Králové

Žalobkyně se žalobou doručenou soudu dne 1. 11. 2022 po žalovaném domáhala zaplacení částky 14 658,36 Kč s příslušenstvím jako dluhu ze smlouvy o úvěru uzavřené mezi jejím právním předchůdcem společností [právnická osoba], [IČO] a žalovaným dne 20. 2. 2020, číslo úvěru [číslo]. V žalobě uvedla, že žalovanému byl poskytnut úvěr ve výši 10 000 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr splatit spolu s poplatkem ve výši 8 917 Kč v pravidelných 52 týdenních splátkách po 394 Kč, kdy poslední splátka byla stanovena na 18. 2. 2021. Žalovaný nesplácel řádně a včas, když na dluh zaplatil celkem 4 900 Kč, dlužná částka se skládá z nesplacené jistiny úvěru ve výši 7 217,69 Kč a z nesplaceného poplatku ve výši 7 440,67 Kč a dále z kapitalizovaného úroku ve výši 2 069,07 Kč, kapitalizovaných zákonných úroků z prodlení ve výši 1 281,14 Kč a úroků. Smlouvou o postoupení pohledávek byla pohledávka postoupena na žalobkyni. Dále v žalobě uvedla, že úvěruschopnost žalovaného ověřovala, a to především na základě zhodnocení informací požadovaných a získaných od žalovaného před uzavřením předmětné úvěrové smlouvy. Žalovaný byl dotazován na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry a tyto informace byly prověřovány oproti dokladům uvedenými v kartě zákazníka, mezi které patří zejména výplatní pásky, pracovní smlouva, nájemní smlouvy, a přesto byla soudem usnesením ze dne 13. 4. 2023 vyzvána, aby doplnila svá tvrzení vyplývající z § 86 zákon č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru, tedy že před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudila úvěruschopnost žalovaného, na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací a navrhla důkazy k jejich prokázání, neboť žalobkyní předložené doklady dle názoru soudu v dostatečné míře neprokazovaly splnění této povinnosti. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání ve smyslu § 115a o. s. ř., protože účastníci s tímto postupem soudu souhlasili (§ 101 odst. 4 o. s. ř.). Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne 20. 2. 2020 soud zjistil, že právní předchůdce žalobkyně poskytl dne 20. 2. 2020 žalované finanční prostředky ve výši 10 000 Kč, žalovaný se zavázal tuto částku vrátit spolu s jednorázovým souhrnným poplatkem ve výši 8 917 Kč, a to v pravidelných 52 týdenních hotovostních splátkách po 394 Kč. Ze smlouvy dále soud zjistil, že žalobce se svým podpisem zavázal, že právnímu předchůdci žalobkyně poskytl pravdivé údaje nezbytné pro posouzení své schopnosti splácet poskytnutý spotřebitelský úvěr. Ze zákaznické karty soud zjistil, že žalovaný uvedl, že bydlí u rodičů. Pracuje na hlavní pracovní poměr u společnosti [právnická osoba] a jeho příjem je ve výši 16 626 Kč, výdaje tvoří celkem 3 000 Kč. V kolonce ověřené dokumenty je zaškrtnuto v kolonce pracovní smlouva, výplatní pásky a výpisy z bankovního účtu. Žalovaný dále uvedl, že příjmy domácnosti činí 60 000 Kč, kdy právní předchůdce žalobkyně vypočetl příjmy žalobce na částku 76 626 Kč. Soud učinil skutkový závěr, že právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč. Při zkoumání schopností žalovaného úvěr splácet, ovšem právní předchůdce žalobkyně se žalovaným uzavřel smlouvu o úvěru, aniž by náležitě prověřil, zda má žalovaný další dluhy a výdaje, eventuálně zda je reálné, aby jeho příjmy pokryly týdenní splátky úvěru po 394 Kč, tedy 1 576 Kč měsíčně. Dle karty klienta příjem žalovaného byl ve výši 16 626 Kč a měsíční výdaje pouze 3 000 Kč, tato částka se zdá být naprosto nereálná k uspokojení základních životních potřeb žalovaného. Právní předchůdce žalobkyně dále započítal pro posouzení úvěruschopnosti žalovaného další příjmy domácnosti ve výši 60 000 Kč, aniž by dále jakkoliv zjišťoval jejich pravost. Z tohoto hlediska postup žalobkyně nelze považovat za dostatečné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí. Žalobkyně (její právní předchůdce) jako věřitelka měla úvěruschopnost žalovaného zkoumat nejen vzhledem k prokázané výši jejího měsíčního příjmu, ale též zohlednit její měsíční výdaje. Žalobkyně však s odbornou péčí nepostupovala, kdy řádně neporovnala výdaje a příjmy žalovaného. Mimo jiné žalobkyně, respektive její právní předchůdce neprověřil, tvrzení žalovaného týkající se měsíčních výdajů žalovaného a dále příjmů domácnosti ve výši 60 000 Kč, přestože vzhledem k velikosti jeho portfolia a zkušenosti a ceně za jakou úvěr poskytuje, by takové chování bylo nejen žádoucí, ale zejména očekávané. Bez takového zjištění není možné řádně posoudit úvěruschopnosti na straně žalovaného. Soud uzavřel, že smlouva o úvěru je neplatná ve smyslu ustanovení § 86 odst. 1, § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016, o spotřebitelském úvěru. Dále byla věc posouzena dle § 2993 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, podle kterého platí, že plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. V řízení bylo zjištěno, že žalovaný od právního předchůdce žalobkyně přijal peněžitou částku 10 000 Kč, soud výrokem rozsudku pod bodem I. uložil žalovanému povinnost vrátit žalobkyni toto plnění ponížené o částku 4 900 Kč, kterou již žalovaný uhradil. O povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni úroky z prodlení soud rozhodl dle § 1970 občanského zákoníku, dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. a dle úředního sdělení [obec] národní banky o úpravě základních úrokových sazeb a to od doručení oznámení o postoupení pohledávky s výzvou k zaplacení. O nákladech řízení rozhodl soud v souladu s ustanovením § 142 odst. 2 o.s.ř., kdy žalobkyně měla ve věci méně než poloviční úspěch. Žalovanému náklady řízení v souvislosti s tímto řízením nevznikly, a proto soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Lhůtu k plnění dle výroku č. I tohoto rozsudku soud stanovil v souladu s § 160 odst. 1 o.s.ř. třídenní.