10 C 41/2022-234 — Okresní soud v Hradci Králové

1. Žalobkyně se domáhala vypořádání společného jmění manželů a zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k nemovitým věcem a zároveň navrhovala provedení tzv. širšího vypořádání podílového spoluvlastnictví. V návrhu zejména uvedla, že s žalovaným byli manželé, ještě před uzavřením manželství nabyli do podílového spoluvlastnictví nemovité věci, a to pozemek p. č. , hodnota, , jehož součástí je dům č. p. , Anonymizováno, a pozemek p. č. , Anonymizováno, /, Anonymizováno, , vše v obci a katastrálním území , adresa, zapsané u Katastrálního úřadu pro , Anonymizováno, , Anonymizováno, , katastrální pracoviště , adresa, na LV č. , hodnota, (dále jen „nemovité věci“). Prostředky na nákup nemovitých věcí získali na základě společného hypotečního úvěru u , právnická osoba, . Tento úvěr splácí žalobkyně od září 2020 sama. Za trvání manželství pak do společného jmění manželů nabyli následující movité věci: osobní automobil VW Lupo, RZ , SPZ, , osobní automobil Peugeot 307, RZ , SPZ, , televizor, mikrovlnná trouba, gauč a křeslo, sekačka, domácí vodárna, tyto věci zůstaly v domě a užívá je i po rozvodu manželství žalovaný, proto navrhla, aby byly přikázány do jeho výlučného vlastnictví a byla mu stanovena povinnost vyplatit žalobkyni jednu poloviny jejich hodnoty k datu právní moci rozvodu manželství. Ohledně nemovitých věcí v podílovém spoluvlastnictví navrhla, aby byly přikázány do výlučného vlastnictví žalovaného a byla mu uložena povinnost doplatit zůstatek dluhu z hypotečního úvěru a dále povinnost zaplatit žalobkyni vypořádací podíl podle hodnoty nemovité věci, která bude zjištěna na základě znaleckého posudku.2. Žalovaný se zrušením a vypořádáním podílového spoluvlastnictví k nemovitým věcem souhlasil. Souhlasil s tím, že nemovité věci budou přikázány do jeho výlučného vlastnictví, pouze navrhoval, aby mu byla určena delší splatnost vypořádacího podílu, neboť finanční prostředky na jeho zaplacení bude muset řešit konsolidací půjček. Souhlasil i s tím, že movité věci, které označila žalobkyně jsou součástí společného jmění manželů a doplnil ještě spotřebitelský úvěr, který si manželé vzali mimo jiné i na pořízení těchto věcí. V průběhu řízení pak žalovaný změnil své stanovisko v tom směru, že nemá finanční prostředky na zaplacení vypořádacího podílu žalobkyni a navrhl tedy, aby nemovité věci byly prodány a výtěžek z prodeje, aby byl rozdělen mezi účastníky.3. Ohledně movitých věcí, které jsou součástí společného jmění manželů, žalobkyně při jednání dne 11. 7. 2024 uvedla, že netrvá na tom, aby tyto věci byly vypořádávány. Žalovaný pak netrval na vypořádání spotřebitelského úvěru, z jehož prostředků bylo financováno mimo jiné i pořízení těchto movitých věcí. Oba účastníci pak souhlasili s tím, že řízení bude v tomto rozsahu zastaveno. Podle § 96 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) žalobce (navrhovatel) může vzít za řízení zpět návrh na jeho zahájení, a to zčásti nebo zcela. Dle § 96 odst. 2 věta první o. s. ř. je-li návrh vzat zpět, soud řízení zcela, popřípadě v rozsahu zpětvzetí návrhu, zastaví. S ohledem na prohlášení účastníků, že netrvají na vypořádání movitých věcí a spotřebitelského úvěru, soud řízení v této části v souladu s § 96 odst. 2 o. s. ř. zastavil (výrok I).4. Mezi účastníky nebylo sporu o tom, že výše specifikované nemovité věci jsou v jejich podílovém spoluvlastnictví, když každý vlastní ideální ½. Z předložených výpisů z účtu soud zjistil, že společný hypoteční úvěr, jímž byl nákup nemovitých věcí financován, platí výlučně žalobkyně, přičemž za období od března 2021, kdy došlo k rozvodu manželství účastníků, do května 2024, celkem zaplatila na splátkách úvěru a pojištění nemovitosti 220 716 Kč. Žalovaný toto taktéž nesporoval. Ze znaleckého posudku soud zjistil, že obvyklá cena nemovitých věcí včetně všech součástí a příslušenství činí 3 800 000 Kč.5. Dle § 1143 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“) nedohodnou-li se spoluvlastníci o zrušení spoluvlastnictví, rozhodne o něm na návrh některého ze spoluvlastníků soud. Rozhodne-li soud o zrušení spoluvlastnictví, rozhodne zároveň o způsobu vypořádání spoluvlastníků.6. Podle § 1144 o. z. je-li to možné, rozhodne soud o rozdělení společné věci; věc ale nemůže rozdělit, snížila-li by se tím podstatně její hodnota (odst. 1). Rozdělení věci však nebrání nemožnost rozdělit věc na díly odpovídající přesně podílům spoluvlastníků, vyrovná-li se rozdíl v penězích (odst. 2).7. Dle § 1147 o. z. není-li rozdělení společné věci dobře možné, přikáže ji soud za přiměřenou náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům. Nechce-li věc žádný ze spoluvlastníků, nařídí soud prodej věci ve veřejné dražbě; v odůvodněném případě může soud rozhodnout, že věc bude dražena jen mezi spoluvlastníky.8. Podle § 1148 o. z. při zrušení spoluvlastnictví si spoluvlastníci vzájemně vypořádají pohledávky a dluhy, které souvisejí se spoluvlastnictvím nebo se společnou věcí (odst. 1). Každý ze spoluvlastníků může žádat úhradu splatné pohledávky, jakož i pohledávky, jejíž splatnost nastane do jednoho roku po účinnosti dohody o zrušení spoluvlastnictví nebo po zahájení řízení o zrušení spoluvlastnictví (odst. 2). Prodá-li se věc, uhradí se po stření nákladů prodeje všechny dluhy, podle předchozích odstavců ještě před tím, než se mezi spoluvlastníky rozdělí výtěžek (odst. 3).9. Na základě provedeného dokazování soud učinil tento skutkový závěr. Žalobkyně s žalovaným jsou spoluvlastníky předmětných nemovitých věcí, a to každý o velikosti ½. Oba účastníci chtějí podílové spoluvlastnictví zrušit a vypořádat. Předmětné nemovité věci nechce žádný z nich přikázat do svého výlučného vlastnictví, žalobkyně již v nemovitosti nežije, nemá tedy zájem o její převzetí do svého výlučného vlastnictví a žalovaný, byť zpočátku souhlasil s přikázáním nemovitých věcí do svého výlučného vlastnictví, později zjistil, že nemá finanční prostředky na vyplacení vypořádacího podílu. Žalobkyně stále splácí hypoteční úvěr, který si účastníci vzali za účelem nákupu nemovité věci, takto zaplatila za období od rozvodu manželství účastníků do doby rozhodování soudu celkem 220 716 Kč.10. S ohledem na výše uvedené soud dospěl k závěru, že spoluvlastnictví k nemovitým věcem může být zrušeno a vypořádáno, a to prodejem nemovité věci podle § 1147 o. z. věta druhá. Za situace, kdy nelze nemovitou věc rozdělit, ani jeden ze spoluvlastníků nechce či nemůže věc převzít do svého výlučného vlastnictví, je její prodej jediným řešení. Proto soud spoluvlastnictví zrušil (výrok II) a nařídil jejich prodej ve veřejné dražbě (výrok III).11. S ohledem na to, že nemovitá věc bude prodána ve veřejné dražbě, rozhodl soud i o tom, že výtěžek bude po úhradě nákladů prodeje a všech dluhů (zejména zůstatku hypotečního úvěru), rozdělen mezi účastníky rovným dílem (výrok IV).12. V souladu s § 1148 o. z. soud rozhodoval o návrhu žalobkyně na širší vypořádání spoluvlastnictví spočívající v náhradě za placení hypotečního úvěru z výlučných prostředků žalobkyně, a to za období od rozvodu manželství do doby rozhodování soudu. Žalobkyně po celou dobu splácí výlučně sama společný hypoteční úvěr, čímž dochází na straně žalovaného k bezdůvodnému obohacení. Žalovaný tuto skutečnost nepopírá, výslovně uvedl, že si je vědom toho, že hypoteční úvěr splácí žalobkyně, ačkoliv sama již nemovité věci neužívá. Proto soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 110 358 Kč, což je polovina splátek, které uhradila žalobkyně za období od března 2021 do května 2024 (výrok V).13. O nákladech řízení soud rozhodoval podle § 142 odst. 1 ve spojení s § 150 o. s. ř. ve spojení s nálezem Ústavního soudu ze dne 12. 12. 2019 sp. zn. II. ÚS 572/19, ve kterém Ústavní soud přijal názor, že „rozhodnutí o nákladech řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví se nemůže odvíjet toliko od úvahy soudu o tom, co bylo mezi účastníky sporné a jaké řešení v tomto ohledu přijal soud. Naopak v tomto řízení, v němž se jedná o rovném vlastnickém právu všech účastníků, v němž všichni účastníci (spoluvlastníci) mají v řízení shodné procesní postavení žalobců i žalovaných a v němž předem nemohou přesně předvídat konkrétní rozhodnutí soudu, a naopak každý z odlišných návrhů jednotlivých účastníků může mít rozumný a přesvědčivý základ, se zpravidla jako spravedlivé východisko pro rozhodnutí o nákladech řízení bude jevit, aby každý z účastníků sám nesl své náklady řízení a nebyl povinen hradit náklady jiného spoluvlastníka, ledaže by pro to byly dány zvláštní důvody; takové východisko odpovídá právu spoluvlastníků na ochranu vlastnictví zaručenému čl. 11 odst. 1 Listiny.“ Soud v daném případě neshledal žádné zvláštní důvody, pro které by přikročil k přiznání nákladů řízení ve prospěch některé ze stran a nadto se účastníci svého práva na náhradu nákladů řízení výslovně vzdali. Proto soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok VI).