13 C 243/2025-29 — Okresní soud v Hradci Králové

Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky 16 670 Kč s příslušenstvím z titulu uzavřené smlouvy o úvěru, kterou uzavřela právní předchůdkyně žalobkyně (, Anonymizováno, , Anonymizováno, ., Anonymizováno, ., Anonymizováno, .) a žalovaný. Žalovanému byl dne 10. 1. 2024 na základě smlouvy poskytnut úvěr ve výši 11 500 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit částku spolu s úroky a poplatky, to vše do 9. 2. 2024. Pohledávka za žalovaným byla postoupena žalobkyni, což bylo žalovanému oznámeno. V případě neuznání nároku na zaplacení částky z titulu smlouvy o úvěru požadovala žalobkyně vrácení jistiny z titulu nároku na vydání bezdůvodného obohacení. Doplnila, že žalovaný do dne podání žaloby na dlužnou částku nic nezaplatil.Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, tj. nesporoval skutková tvrzení žalobkyně uvedená v žalobě.Soud rozhodl ve smyslu ust. § 115a o. s. ř., když pro takovýto postup soudu byly splněny zákonné podmínky.Okresní soud vzal tvrzení žalobkyně za prokázaná, protože je doložila Formulářem pro standardní informace o spotřebitelském úvěru, Smlouvou o úvěru č. , Anonymizováno, /, Anonymizováno, , potvrzením o provedené transakci dokládající poskytnutí úvěru v celkové výši 11 500 Kč, předžalobní výzvou, dílčí smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 4.3.2025 a oznámením. Ze Smlouvy o úvěru soud dále zjistil, že byla ujednána celková výše úvěru 11 500 Kč, úvěrový limit 11 010 Kč, roční zápůjční úroková sazba 457,50 % ročně, RPSN 4 678,99 % ročně. O skutkovém stavu soud uzavřel, že právní předchůdkyně žalobkyně uzavřela se žalovaným smlouvu o úvěru, který žalovaný čerpal ve výši 11 500 Kč a neuhradil.Podle § 588 o. z. přihlédne soud i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.Podle § 75 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen ZSÚ) poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. Podle § 76 odst. 1 ZSÚ poskytovatel a zprostředkovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele. Dále soud věc posuzoval dle § 86 a § 87 ZSÚ.Podle aktuální judikatury Ústavního soudu by měly obecné soudy poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit, když jde o obecný princip, který by soudy měly vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. Úvěrovou smlouvu uzavřenou bez takového řádného zkoumání úvěruschopnosti dlužníka je tedy dle Ústavního soudu třeba posoudit jako rozpornou s dobrými mravy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, dostupný z www.nalus.usoud.cz). Ke stejným závěrům dospěl i soudní dvůr Evropské Unie v Rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13,který uzavřel, že článek 8 odst. 1 směrnice o spotřebitelském úvěru musí být vykládán tak, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, avšak za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a že jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady a dále tak, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.Soud aplikoval výše uvedená ustanovení a na ně navazující judikaturu rovněž na právě projednávanou věc a zhodnotil, že žalobkyně nedoložila, že by řádně zkoumala schopnosti žalovaného úvěr splácet, tj. lze uzavřít, že neprověřila, zda má žalovaný další dluhy a výdaje, neověřila jeho skutečné příjmy. Žalobkyně (její právní předchůdkyně) jako věřitel měla úvěruschopnost žalovaného zkoumat vzhledem k prokázané výši jeho měsíčního příjmu a porovnat tuto výši s reálnými výdaji, zabývat se tím, zda má žalovaný stálý příjem ze zaměstnání či podnikání, zda dosavadní dluhy hradí řádně a včas.Závěr o absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy pro rozpor s dobrými mravy je třeba učinit i po posouzení ujednané RPSN ve výši 4 678,99 %.Soud proto uzavřel, že smlouva o úvěru je neplatná ve smyslu ustanovení § 86, § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016, o spotřebitelském úvěru a § 588 o. z. Dále byla věc posouzena dle § 2993 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, podle kterého platí, že plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.V řízení bylo zjištěno, že žalovaný od právní předchůdkyně žalobkyně přijal peněžitou částku 11 500 Kč, kterou jí nevrátil. Podle neplatné smlouvy jsou účastníci povinni si vrátit vzájemně poskytnutá plnění (k tomu srovnej § 2993 občanského zákoníku), na ostatní sjednaná plnění nemá žalobkyně podle neplatné smlouvy nárok. Při vypořádání bezdůvodného obohacení soud přihlédl k judikatuře Nejvyššího soudu, a to rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 ze dne 20. 4. 2022, v němž uzavřel, že „ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů„ lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů.“ Soud proto výrokem II. zamítl částku ve výši 5 170 Kč, a to s ohledem na absolutní neplatnost smlouvy o úvěru a zamítl i požadované úroky z prodlení od data splatnosti úvěru. Jelikož nebyla tvrzena a ani prokázána dohoda o splatnosti mezi účastníky, určil soud splatnost jistiny 11 500 Kč v tomto rozhodnutí v obecné třídenní pariční lhůtě podle ustanovení § 160 odst. 1 o. s. ř., neboť ze spisu nelze dovodit okolnosti, které by odůvodňovaly stanovení jiné splatnosti.O nákladech řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř., kdy ve věci měla žalobkyně pouze částečný úspěch (69 %) a neúspěch co do 31 %. Náklady řízení byly tvořeny zaplaceným soudním poplatkem ve výši 800 Kč (sazebník soudních poplatků) a dále odměna advokáta určená dle § 14b odst. 1 bod 2 a odst. 5 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, včetně DPH dle § 137 odst. 3 o. s. ř. na částku 1 815 Kč. Náklady řízení činily v celkové výši 2 615 Kč, žalobkyně má právo na část těchto nákladů ve výši 38 % (úspěch 69 % mínus neúspěch 31 %), což představuje částku 993,70 Kč. Náklady řízení v této výši jsou splatné k rukám zástupce žalobkyně podle § 149 o. s. ř. Lhůtu k plnění výroku III. soud stanovil v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř.